Nejen kvůli vaší zálibě v gastronomii vás považuji za typického hedonika. Pletu se?
Zní-li definice, že hedonik je člověk, který má zálibu v rozkoších nejrůznějšího druhu a snaží se zároveň hlídat, aby jich nebylo přespříliš, tak to asi platí.
Nejsem ovšem například gurmán, tedy člověk, který se vybranými delikatesami přežírá, nýbrž gourmet. Ten se snaží ochutnat od všeho to nejlepší, avšak v množství sice ne větším než malém, ale rozumném.
A stejně tak je to i s dalšími rozkošemi, co život nabízí a přináší. V podstatě jde u mě zřejmě o jakousi kompenzaci za všechnu tu špínu, kterou jsem se musel za ta dlouhá léta ve své novinářské profesi probrodit. A že jí bylo.
Jste pověstný svou vášní pro víno. Propracoval jste se k němu postupně, přes pivo?
Ne, přes pivo se k vínu prostě propracovat nelze. Lze říci, že se mu skoro vyhýbám, i když se jinak považuji za typického Čecha. Když si na nějakém večírku přece jen dám pivo, je to vždy známka toho, že tam nabízejí extrémně špatné víno.
Naštěstí je to zřídkakdy, na podobné akce už z pracovních důvodů nemusím chodit tak často jako dřív, a když už někam jdu, pečlivě si vybírám kam.
Someliéři vzorek často jen poválí po jazyku, ale doušek nepolknou. Děláte to také? Nepovažujete to u dobrého vína za svatokrádež, stejně jako když po sobě třeba závodníci stříkají šampaňským?
Nesnáším plýtvání, ať se to týká jakýchkoli nápojů či potravin, zvlášť dnes, v době, kdy stamiliony lidí v jiných koutech světa umírají hlady. Someliéři se však k plivání těch dobrých vzorků vín uchylují spíš výjimečně, prakticky jenom tehdy, když jich musejí ochutnat takové množství, že by logicky ztratili nejen schopnost rozeznávat kvalitu, ale i soudnost.
Protože se já someliérstvím neživím, mohu si na rozdíl od nich dovolit ten luxus, ochutnávat jen tolik vzorků, kolik ještě rozeznám, a nevyplivovat je. Mezní hranice je pro mne tak dvacet za večer, přičemž ideálně by celkové množství vína nemělo překročit tři deci, což je u mužů i lékaři uznáváno jako zdravá dávka.
Ochutnávat víc vzorků za jediný večer pak už nemá vůbec cenu, čeho je moc, toho je příliš.
Pokud jde o mrhání šampaňským, to mě vysloveně štve. A nedochází k tomu přitom jen ve Formuli 1. Kdyby po sobě stříkali alespoň nějaké nekvalitní a ne originál francouzské!
Přejděme k jídlu. Jaký pokrm byl vaším nejexotičtějším? A co byste nikdy nevzal do úst?
Už nikdy v životě jídlo, které se v řeckých restauracích jmenuje Sea urchin!
Jinak mi však žádná exotika, včetně chřestýšů, žabích stehýnek, šneků, chobotnic a vůbec veškeré mořské havěti, není cizí. Jsem od přírody velmi zvědavý – a když už nějaká pochoutka existuje, toužím ji ochutnat.
Nechtělo by se mi jíst snad jen typickou čínskou specialitu - opičí mozek. Zvlášť když je připravován tak, jak je připravován, což znamená, že opici odsekávají kus lebky zaživa přímo u stolu a mozek se podává ještě teplý.
Považujete i vy fast foody za kulinářskou katastrofu?
Jsou i horší pohromy. Nepatřím sice jejich příznivcům, nicméně i ve fast foodu se dá vybrat celkem obstojné jídlo, když tedy člověk odstraní žemle a vynechá hranolky.
V těch slavných řetězcích si navíc hlídají kvalitu oleje, v němž smaží, mnohem víc než v lecjaké, třeba i dražší restauraci. To mne s nimi částečně smiřuje.
Podle průzkumů se až 90 procent mužů považuje za výborné řidiče a milence. Co vy na to?
No, tomu se nedá tak úplně věřit, už Churchill kdysi říkal, že věří jen těm statistikám, které vlastnoručně zfalšoval!
Jinak, když se člověk začne považovat za výborného řidiče, je to jen krůček k tomu, aby v některé situaci přecenil své schopnosti, což vede až ke katastrofě v podobě vážné autonehody.
Bojím se, aby to nebylo obdobné i v onom druhém případě, který jste zmínil. Trocha víc pokory a touhy stále se učit nové věci určitě nikomu neuškodí.
Patří podle vás k úspěšnému muži drahé sportovní auto?
Lidé, kteří nejsou značka sami o sobě, často potřebují různé značky, aby si jejich prostřednictvím dodali sebevědomí a vnější lesk, který jim schází.
Počtem vítězství v anketě TýTý se Radek John začíná blížit skóre Karla Gotta v hudebních hlasováních
To je mi opravdu úplně cizí, opět to pro mě zavání plýtváním. Sportovní auto jde navíc na našich silnicích jen těžko využít tak, jak by si vzhledem k parametrům zasloužilo.
Kdo opravdu miluje rychlost a má na to, může si pořádnými sporťáky zajezdit na okruzích, kde je to navíc mnohem bezpečnější. Tomu už rozumím.
Takže vás přitahuje i rychlost…
Ano, asi jako většinu ostatních mužů, je to prostě adrenalinová záležitost. Měl jsem dokonce licenci okruhového jezdce, jezdil jsem i Ford Fiesta Cup. Svezl jsem se také ve Formuli 3000 a ve formuli Palmer.
Do kokpitu monopostu F1 mě bohužel pustili jen sednout, ale nedivím se, kdo by půjčil laikovi stroj v hodnotě jednoho milionu dolarů?
Zato mě po okruhu v Barceloně svezl v tom nejsilnějším mercedesu jak Kimi Raikonnen, tak Juan Pablo Montoya, čehož si velmi považuji. A byl pro mě opravdu zážitek, sledovat rozdíly v jejich odlišné jezdecké technice. Více rozkoše si v této oblasti zřejmě dopřát nelze.
Ale kdybych si mohl opravdu vybrat, víc než auta mě zajímá rychlost na vodě, tedy superrychlé čluny.
Jaký máte vztah k hazardu? Láká vás?
Jediný hazard, kterého jsem se dopustil, byl dán mou výchovou. Věřil jsem, že slovo gentlemana platí, takže jsem řadě lidí půjčil peníze, když je potřebovali, a věřil, že když je slíbí vrátit, tak to také udělají.
Pár zmetků mě z toho dokonale vyléčilo.
Jinak hazardu jsem se věnoval, jen abych poznal prostředí, takže jsem musel občas něco vsadit, abych nevypadal divně. Nic moc jsem nikdy neprohrál ani nevyhrál.
Před pár lety jsem pak strávil týden v Las Vegas a nevsadil v místních kasinech za celou dobu ani dolar. Zajímaly mě víc kulinární rozkoše, protože v některých z místních restaurací vaří opravdu špičkově a mají zásoby vynikajících vín.
Jaké bylo nejexotičtější prostředí, do něhož jste se dostal?
Do magazínu Koktejl jsem psal o Francouzské Polynésii, to znamená o ostrovech Tahiti, Bora Bora a dalších, také o Fiji, Maledivách, Srí Lance, Barbadosu, Britských Panenských ostrovech, Singapuru, Novém Zélandu a řadě dalších exotických zemí.
Ale nejexotičtější prostředí, v němž jsem se ocitl, pro mne bylo v New Yorku a Miami, které jsem poznal jinýma než turistickýma očima, při noční službách s policejními hlídkami.
Takovouhle sílu už překonalo jenom to, když jsem kvůli reportáži bydlel týden s jednadvaceti HIV pozitivními Američany přímo v centru Harlemu, tedy v místě, kam se běloši v životě neodváží.
Jsou dva typy mužů. První působí na ženy zjevem či charismatem, druzí je ukecávají. Do jaké kategorie patříte?
To nevím, ale zásadně nikoho neukecávám, tedy kromě některých respondentů, kteří se nechtějí nechat natočit do reportáže.
Říká se, že člověk se časem vyvíjí, mění, ale ženy se mu líbí stále stejné, tedy typově…
Já nejsem nijak zvlášť vyhraněný, že bych dával přednost jedněm před druhými jen kvůli barvě vlasů či proporcím. Líbí se mi spíš lidé, kteří mají duši, na ní mi záleží víc než na vzhledu. Jak říká klasik, charakter zůstává, krása pomíjí.
A vkus je do značné míry diktován dobou, prostředím či výchovou. Arab má určitě jiný ideál než Asiat či Evropan…
Každá doba má své. Ideálem antické krásy byl zadek, bez ohledu na to, komu patřil. Měl byste s tím problémy?
S tím bych měl teda dost velké problémy. Radši se dívám lidem do očí.
Jako scénárista máte určitě bohatou fantazii. Platí to i v sexu? Zdály se vám v mládí erotické sny? A zdají se vám dodnes?
Jako scenárista mám opravdu bohatou fantazii. Děkuji za optání. A mé sny? Kam se na ně hrabou americké velkofilmy.
Doporučil byste mužům, aby si vzali za manželku herečku?
Spíš ne. Kdybych to totiž udělal, herečky by vzhledem k počtu mužů rychle došly. A to by byla škoda.
Je nějaká žena, jak z historie, tak současnosti, o které byste si řekl „tak tu bych rád potkal“? A před kterou byste naopak utekl?
Potkat bych chtěl Kleopatru, u ní doma. Samozřejmě bych tam musel být jako host, nikoli jako otrok či zajatec.
A koho bych nechtěl potkat?
Já už se ve své novinářské profesi musel potkat s tolika lidmi, se kterými bych se normálně potkat nechtěl, že jsem celkem solidně obrněn. Takže bych se nechtěl potkat leda tak s rozzlobenou Lochneskou.
