Máte přezdívku Štístko, vzpomenete si ještě, který spoluhráč ji použil poprvé?
Žádný, říkali mi Vláďo nebo Šmíco. Přezdívku Štístko vymysleli novináři, když si všimli, že kam jsem přišel, tam se hned něco vyhrálo - buď liga, nebo pohár. Neřekl bych ale, že štěstí nějak obzvlášť přitahuji, jak se traduje.
V poslední době, teď myslím před derby, jsem ho ostatně zrovna moc neměl, myslím teda to fotbalové. Pronásledovala mě vleklá zranění a jednu chvíli vůbec nebylo jasné, jestli se na place ještě někdy objevím.
Slavia vám kvůli tomu ani nedala smlouvu, takže jste byl pár měsíců vlastně amatér…
To je logické, žádný klub nebude platit fotbalistu, když nemá jistotu, že je fit a může kopat. Je pravda, že se někteří známí dost divili, proč jsem s tím za těchto okolností nepraštil, ale mě fotbal baví pořád a to, jestli ho hraju za peníze, nebo zadarmo, už nemá velkou roli.
Nakonec, vydělal jsem si jen díky němu dost slušné peníze, takže mu docela dost dlužím.
Stačil jeden zápas, dva góly a zase je z vás hvězda. To musí být zatraceně příjemné, ten návrat ze dna na vrchol, ne?
Hvězda… já nevím. K fotbalistovi mi tohle přirovnání moc nesedí, to spíš k hollywoodským celebritám. Ale takový comeback byl samozřejmě hodně příjemný. Neřekl bych ale, že jsem byl na dně, ve svém věku už prostě s koncem kariéry musím počítat, stačí další zranění a je vymalováno.
Jsem na něj psychicky docela připravený, i když pokud budu pro mančaft užitečný a trenér mě postaví, chci hrát dál, určitě ještě tuhle sezonu.
Nebylo vám při pohledu na výkon národního mužstva proti Slovinsku líto, že jste se vzdal reprezentace?
Nerad hodnotím zápasy, ve kterých jsem hrál, natož ty, ve kterých jsem nehrál. Já se ale reprezentace nikdy nevzdal! Z nominace na mistrovství světa mě vyřadily zdravotní problémy, nebylo to tak, že bych řekl - dost, končím.
Jasně, v mém věku o mě asi zájem nebude, ovšem pokud by mi to náhodou kopalo a trenér se rozhodl mě povolat, určitě bych neodmítl.
Hrát za nároďák pro mě byla vždycky pocta.
Jak srdečný vztah máte ke Slavii? Šel byste třeba do Sparty jako váš největší kamarád Patrik Berger?
Asi ne, necítil bych se tam dobře. U Patrika to je jiné, on ve Spartě začínal, takže se vlastně vracel, ale já mám to srdíčko už tak sešívaný, že by to hodně těžko skouslo.
Takže jasně, hrát za Slavii je taky velká pocta, vezměte si jen, kolik skvělých plejerů tam v minulosti hrálo, reprezentace je ale přece jen o něčem jiném.
Na nevěru jsem asi staromódní. A špatný herec.
Někde jsem četl, že láska ke klubu je lepší než k ženě, protože klub na rozdíl od ní nestárne, jen hráči…
… no tak to fakt nevím. To se nedá srovnat, ne?
Třeba je to o tom, že ženě dovede být člověk nevěrný spíš než klubu?
Jo, jasně, začnete fandit nějakému klubu jako malý kluk a zůstanete s ním až do smrti. Já jsem pro věrnost, i když je dneska možná už trochu staromódní.
Ale ono je to ve vztahu i o tom, jak byste se po nevěře podíval tomu druhému do očí. A já nejsem dobrý herec ani na hřišti, natož v soukromí.
Takže odsuzujete ty, co si ve starším věku najdou o mnoho let mladší milenku?
Nikoho neodsuzuji ani nesoudím, každý má svůj život a já do něj nevidím. Řekl bych, že tohle dokonce i chápu, chlapi stárnou pomaleji - teda některý - a chtějí si dokázat, že na mladou holku ještě mají, nejen v sexu.
A komu by nedělalo dobře, že má taky zájem? Otázka je, jestli ji tak přitahuje opravdu on, nebo spíš stav jeho bankovního konta.
Potkala vás někdy černá můra všech mužů – probudil jste se po bujarém večeru a vedle vás ležela úplně neznámá dívka?
Naštěstí ne! U mě dobře funguje záklopka, když cítím, že mám dost, buď úplně odejdu, nebo, pokud to nejde, začnu pít vodu místo alkoholu.
V Bordeaux, kde jste také hrál, ale být abstinent asi nešlo…
To víte, že ne, tam pijí víno snad i děti. Já měl předtím rád hlavně bílé, ale nechal jsem se přeučit, protože ta jejich červená vína jsou fantastická. Nakoupil jsem dost dobrých lahví a pomalu je likviduji, když mám chuť.
Jinak sportovci jsou taky lidi a občas ulítnou jako skoro každý. Jen se to nesmí stávat často a hlavně ne před zápasem. Já se vždycky vyhýbal kořalce, ta škodí nejvíc, pivo si dávám na žízeň nebo na spaní, vínko na chuť.
Jaká byla vaše nejdivočejší oslava?
Asi když jsme vyhráli v pětadevadesátém titul se Slavií. Ona možná nebyla ani tak nejdivočejší jako spíš sériová, protože my se tehdy stali mistry už asi čtyři kola před koncem, takže se to vlastně slavilo po každém zápase. (smích) Taky jsem byl ještě mladý a víc všechno prožíval.
Nejvelkolepější oslava byla určitě po výhře v Lize mistrů s Liverpoolem, to s námi oslavovalo celé město. Vítězství od nás navíc po první půli, kdy jsme prohrávali 3:0, nikdo nečekal.
Ten neuvěřitelný obrat jste ale v onom zápase pomohl nastartovat svým gólem právě vy. Byl nejdůležitějším vaší kariéry?
Určitě jedním z nejdůležitějších. I o takové výhře rozhodují detaily, maličkosti, jde o pár centimetrů.
Stačilo, aby mi střela tak dobře nesedla a buď by šla vedle, nebo ji brankář měl, a všechno mohlo být jinak. Ale na kdyby se nehraje…
Nemám ferrari ani lamborghini
Takže zase štěstí. Považujete se šťastlivce i v životě?
Jo, jasně. Všechny sny, které jsem měl ať už jako kluk nebo dospělý, se mi splnily v takové míře, jakou bych nikdy nepředpokládal. No, vlastně… to bych kecal, úplně všechny se mi nesplnily, ale to už bych asi chtěl od života moc.
Co je zapotřebí, aby se člověk cítil šťastný?
Určitě zdraví, jak vaše, tak všech, co jsou vám nejblíže, bez toho to nejde. Pak taky povaha, ale s tou se člověk narodí. Já se snažím nedělat si starosti s ničím, co stejně nemůžu ovlivnit, a ve všem, i v tom špatném, si najít něco trochu dobrého. To je asi základ.
Jinak je to ale individuální, záleží taky na prioritách. Pro jednoho štěstí znamená spokojené manželství, pro druhého ferrari nebo lamborghini.
To je skoro nahrávka na smeč. Máte ferrari, nebo lamborghini?
Ani jedno. Hrozně moc se mi líbí, ale jsem poměrně praktický člověk a nekupuju si věci, které nemůžu využít tak, jak by si zasloužily… A tahle auta na české silnice prostě nejsou.
Mám mercedes, sportovní kupé, koupil jsem ho ještě v Liverpoolu.
Kdysi jsem jezdil ve stodvacítce škodovce… Bylo to přitom už v době, kdy jsem hrál za Slavii, takže jsem si mohl dovolit lepší. Tehdy ještě budoucí tchán mi říkal, že mi radši půjčí své auto, abych nedělal ostudu. (smích) Autorádio, které jsem do ní koupil, mělo dvakrát větší hodnotu než ona sama!
Mě to ale nijak netrápilo, doteďka na Modrý šíp, jak jsem jí říkal, rád vzpomínám. Auto pro mě je prostě hlavně dopravní prostředek. Jasně, rád se svezu na akcích v nějakých žihadlech… jen pro ten pocit. Vlastnit je ale nemusím.
Buďte rád, třeba byste pak měl průšvih jako Milan Baroš…
Ani se Milanovi nedivím, že toužil zkusit, co jeho kára umí. Já se taky vždycky chtěl přesvědčit, jestli to moje opravdu jede těch 250 km/hod, jak udává tachometr.
Dlouho nebyla vhodná příležitost, až jsem se jednou vracel v jednu ráno ze zápasu, dálnice prázdná, tak jsem si řekl „teď, nebo nikdy“. Jelo. Byl to zvláštní pocit, do té dvoustovky si rychlost zas tak moc neuvědomujete, pak už ale docela jo, je to hukot. Ale po pár stech metrech jsem nohu z plynu zase sundal. Nemám povahu hazardéra.
Ale dost často se sázíte, i manželku vám prý dal Ladislav Vízek až poté, co jste nad ním vyhrál sázku…
To nebyla sázka! Láďa mi suše oznámil: „Dceru ti dám jenom tehdy, když mě porazíš ve slalomu s míčem.“ Pak se vymlouval, že měl natažený sval…
Říká se, že fotbalisti jsou jak malé děti. Asi na tom něco bude…
No, většina z nás je fakt hodně hravá, to je pravda, ale stejně je na tom i dost jiných sportovců. Všichni máme v povaze soutěživost, to s tím možná tak trochu souvisí. A že jsou jako malé děti, to se, myslím, říká i o hercích…
Když už jsme u herců… Za vašich fotbalových začátků se o hráče zajímali jen malí kluci a lovci autogramů. Dneska se kolem nich točí herečky, modelky, zpěvačky…
No, to je vlastně fakt, o tohle všechno jsem přišel! (smích) Já na své jméno nebo popularitu žádnou holku sbalit nemohl, teda kromě Pavlíny, ta jako dcera bývalého fotbalisty přehled měla. Ale zase byla klika, že jsme se tehdy na diskotéce potkali.
Tohle, myslím, hodně změnil David Beckham a jeho svatba s Posch, oni jsou módní ikony, i když by k tomu časem došlo i bez něj, přišel by někdo jiný. Holky prostě přitahují úspěšní a slavní muži. To platilo podle mě vždycky, ale dřív se zajímaly o sport daleko míň. Když se dnes hraje nějaký dobrý zápas a jdu se koukat do hospody na velkou obrazovku, je jich tam plno, fandí, řvou… to dřív nebylo.
Svět neměří stejným metrem ani co se týká výdělků a prestiže. Když dostal kdysi Masopust Zlatý míč, dal ho do tašky a jel domů tramvají. Dnes by ho vezli domů v limuzíně.
No, křivda to je. Ale myslím, že jim je daleko víc líto ne toho, že vydělali míň peněz, ale toho, že své umění nemohli předvést v zahraničí, na takové úrovni, na jakou měli a jakou by si zasloužili. Dostali se tam až na konci kariéry - pokud vůbec.
Když byl pan Masopust v nejlepším laufu, mohl hrát klidně za Real Madrid, místo toho zkejsnul v Dukle. To je, řekl bych, největší nespravedlnost. Co vím, tak se žádné horentní sumy neplatily ani v jiných sportech, prostě byla jiná doba.
Myslíte, že jsou peníze, které dnes sportovci berou, zasloužené?
Proč jen sportovci? Teď jsem třeba četl, že Johnny Depp dostane za roli Jacka Sparrowa v dalších Pirátech z Karibiku 56 milionů dolarů. Jak dlouho je bude točit, tři měsíce?
To není o tom, že bych mu takový balík záviděl nebo chtěl srovnávat náročnost povolání herce a sportovce, to je jen k zamyšlení. Ti, co přinášeli lidem zábavu, byli vždycky placeni lépe než třeba vědci nebo vynálezci, ať se to komu líbí, nebo ne.
Manažer? Proč ne?
I když jste se teď vrátil na výsluní, konec kariéry se neodvratně blíží. Řečeno fotbalovou terminologií, máte za sebou první poločas života. Víte, jak bude vypadat ten druhý?
Úplně přesně nevím. V tom prvním, tam to bylo od dětství jasné. Vždycky jsem chtěl být profesionální fotbalista, což se mi povedlo, dál mé úvahy nesahaly.
Dohodl jsem se ale se Slavií, že bych pak zůstal ve vedení a dělal něco jako manažera, také si dodělávám trenérskou jedničku.
Hodně lidí si teď řekne: Fotbalista, a bude dělat manažera? Vždyť fotbalisti toho v hlavě moc nemají…
Ono to tak asi vypadat může, ale ať se zkusí vžít do pocitů hráče. Skončí mač, je ještě celej rozklepanej, zpocenej, do toho přijde reportér, strčí mu pod nos mikrofon a zeptá se: „Jak byste popsal situaci při gólu?“ Nebo: „Jste spokojen se svým výkonem?“
Co inteligentního byste na to v tu chvíli řekl? Kdo hru sledoval, ten si o mém hraní udělá úsudek, jak padnul gól, taky každý viděl. Pak se nedivte, že z někoho vypadne životní moudrost typu: „Tak jsem do toho praštil a ono to tam spadlo.“
Mezi fotbalisty asi není velké procento vysokoškoláků, ale vezměte si, jak vypadá jejich život. Přijdete domů kolikrát tak fyzicky urvanej, že jste rád, když sebou fláknete do postele. A teď si představte, že si máte vzít učebnici a šprtat.
Ladislav Vízek a Vladimír Šmicer se synem
Po zápase se vám myšlenky toulají pořád ještě na hřišti, uvažujete, jestli jste tu kterou šanci neměl řešit jinak. Potom je těžké soustředit se na něco jiného. Taky pořád někam cestujete, studovat vejšku a hrát první ligu prostě není vůbec jednoduchý. Navíc, sportu musíte dát úplně všechno, bez toho se na špičku nikdy nedostanete.
Máte, pokud vím, střední ekonomickou školu. Uživil byste se v oboru?
To by se vidělo, doufám, že jo. Tchán mi ze srandy říká bankéř a je fakt, že zatím mi investice vycházejí. Hodně dám na intuici, myslím, že dovedu vystihnout ten správný okamžik a umím být i trpělivý.
Na intuici dost spoléhám. To by sice správný finančník asi neměl, ale mně se to vyplatilo i ve sportu. Tušení mě nikdy nezklamalo.
Našetřeno ale máte asi dost a mohl byste jít klidně do penze jako baleťáci…
Nicnedělání by mě nebavilo, potřebuji vzruch, aby se kolem mě pořád něco dělo. Ale chápu, když někdo skončí a věnuje se pak jen svým koníčkům.
Máte pětiletého syna Jiřího. Asi jako každý otec budete chtít, aby šel ve vašich stopách. A mělo by vám to vyjít, i kdyby se geny dědily ob generaci, jak se často tvrdí…
Pozor, je tady taky moje máma a pak tchyně! Ale vážně. Zdá se, že sportovní talent má, i když to je jen dobrý základ.
Trochu se bojím, aby mu fotbal neotrávilo, že na něj bude každý koukat jako na syna známého hráče a srovnávat.
A potom, dneska mají mladí navíc mnohem víc jiných zájmů, počítače a tak, bude záležet i na trenérovi, který ho dostane do ruky. A těch dobrých trenérů ubývá, dřív se lidi kolem fotbalu motali nejen proto, že je bavil, ale taky proto, že neměli vlastně moc co dělat, hlavně na vesnici. To už neplatí, je málo času a obětovat ho pro jiné se nikomu dvakrát moc nechce.
Určitě nebudu Jiříka do fotbalu nutit, to nemá cenu, musí chtít sám. Nechám se překvapit. Jen doufám, že bude mít takový život, aby se mu taky říkalo Štístko.