Na populární česko-slovenskou zpěvačku si dobře pamatuje, ačkoliv to jsou čtyři roky, co se potkali. Bylo to při otevření největšího obchodu Louis Vuitton v Americe, v New Yorku na Páté Avenue, kam Dara Rolins přijela na pozvání české pobočky Louis Vuitton. Byl tam kdekdo - Naomi Campbell, Sharon Stone, Antonio Banderas i Karolína Kurková.
Pětapadesátiletý Patrick však nemohl spustit oči právě z Darinky, dal se s ní do řeči a pozval ji na drink. Pověst šarmantního milovníka žen tehdy potvrdil par excellence, i když Dara tu noc z večírku plného hollywoodských hvězd odcházela s mnohem mladším (a mnohem chudším) nápadníkem.
Informaci, že Dara je dneska šťastnou matkou půlroční holčičky a že dala přednost životu na chatě s jedním holohlavým hudebníkem, Patrick přešel s velkorysým úsměvem. „Pozdravujte ji. Že blahopřeju k miminku,“ usmál se a nasál ze své všudypřítomné fajfky. Pohledem se obrátil k Pražskému hradu, který se před ním rozpínal.
"Chtěla jste vědět, co pro mě znamená luxus? Tohle,“ ukázal na Hrad. "To, že bych tady v Praze mohl ještě jeden den zůstat a dívat se na tu nádheru. Luxus není synonymem pro množství peněz, nemá finanční hodnotu. Zlatý kohoutek v koupelně pro mě není luxus. Ale moci si v Praze prodloužit pobyt nebo si jen tak sednout na ulici a zakouřit si, to je pro mě luxus.“
A to vám řekne člověk, který odmala vyrůstal v přepychu, o jakém se nám běžným lidem ani nezdálo. Který je dědicem společnosti, jež patří od konce 19. století k nejmocnějším módním konglomerátům na světě, a který měl i aktovku do školy z pravé kůže vyrobenou u Louis Vuitton.
"Samozřejmě byla od nás. Já nevnímal, že by spolužáci měli nějaké jiné tašky nebo že by to byl ve srovnání s nimi nějaký přepych. Moje aktovka neměla na sobě plátno s naším monogramem. Byla to jednoduchá hnědá aktovka z kůže.“
Navrhuju i pro Čechy
Patrick Vuitton přijel do Prahy jen na pár hodin. Tři čeští zákazníci (Nebo zákaznice? O jejich totožnosti nesmí mluvit.) si ho objednali, aby pro každého zvlášť navrhl zavazadlo přesně podle jejich potřeb. Žádné z těch, jaké prodávají v Pařížské ulici, jim totiž nevyhovuje, a to ani to nejdražší, které stojí i několik stovek tisíc korun.
A tak má Louis Vuitton službu, díky níž se s každým takovým zájemcem sejde Patrick Vuitton, hodinu až dvě s ním diskutuje o jeho přání a pak mu zavazadlo nakreslí.
Když souhlasí, nechá ho vyrobit a zámožný cestovatel či cestovatelka tak má kufr, tašku či kabelku, jakou nemá a nikdy nebude mít už nikdo na světě.
"Vyrobil jsem zavazadlo návrháři Karlu Lagerfeldovi na jeho iPody, švýcarský podnikatel si u mě objednal kufr na sto hodinek. Jedna dáma nechtěla pít šampaňské v letadle ze sklenic, které tam podávají, a tak jsem jí navrhl kufřík na dvě křišťálové flétny. Ten si s sebou teď nosí do letadla a pije tam šampaňské z vlastních sklenic,“ vybavuje si Patrick Vuitton nejkurióznější objednávky ze zhruba tří set padesáti do roka.
"Jeden vládní představitel zase chtěl tašku, kam se vejdou všechny jeho dokumenty, tužky, kalkulačky a ještě jeden speciální blok. Do něj si, když měl při jednáních dlouhou chvíli, psal vlastní básně.“
Nebylo to poprvé, co se značka Louis Vuitton spojila s politikem. Vloni všem vyrazila dech kampaň s Michailem Gorbačovem. Někdejší sovětský prezident sedí na zadním sedadle auta, které projíždí kolem berlínské zdi a vedle sebe má kabelu s monogramem LV.
Někteří byli šokováni, že člověk, který nechtěně porazil světový komunismus, dneska dělá reklamu na tašky. Pro jiné tím oblíbený Gorbi ještě stoupl - není moc politiků, kteří by spojení s módní značkou takhle ustáli a zároveň se pro ně kvalifi kovali.
"Když jsme s panem Gorbačovem kampaň fotili, nemohl jsem se s ním bohužel osobně setkat. Dneska je mi to moc líto. Spolupráce s ním byla excelentní, je to velký profesionál,“ vzpomíná Patrick Vuitton.
Jak je Gorbačov napadl?
"On v sobě spojuje totéž, co je naše značka. Je to symbol a zároveň je velký expert na cestování, protože jako prezident projezdil celý svět.“
Slevy? Nevedeme.
Patrick Vuitton původně nechtěl být pokračovatelem rodinné firmy. Vyrůstal ve venkovském sídle Asnieres nedaleko Paříže a hodlal studovat veterinu.
"Miluju zvířata. V Asnieres jsem žil svých prvních pětatřicet let vesnickým životem. Mám spoustu koní a psů, rád jezdím na lov,“ vypráví. "V létě zase strašně rád vyrážím na plachetnici a plavím se.“
Když zemřel jeho otec, babička ho přemluvila a Patrick se místo léčení zvířat začal učit všechno o výrobě kufrů. Stejný osud potkal i jeho dva syny. I oni si nejdřív pohrávali s myšlenkou, že přeruší tradici značky, ale síla rodinného jména je přetáhla a mladší Benoit-Louis Vuitton je nyní ředitelem oddělení hodinek.
V sídle v Asnieres už dnes rodina nebydlí, je tam muzeum a hlavní výrobna zboží, kam jezdí pozvaní hosté, osobnosti i novináři na exkurze.
"Když k nám lidé přijedou a sledují, jak pečlivě naše zavazadla vyrábíme, ještě se diví, že nemáme ceny vyšší,“ říká Patrick Vuitton.
Cena té nejběžnější kabelky se přitom pohybuje kolem třiceti tisíc korun, kufry pořídíte za statisíce - podle velikosti.
Pokud však objeví jakoukoliv nedokonalost a sebemenší nepřesnost, předmět z pravé kůže okamžitě vyhodí.
"Nevyhodíme, zničíme,“ opravuje mě Patrick. "Zvláštní technikou ho rozdrtíme. Může to být barevná skvrna, vada v barvě, špatné nastavení šicího stroje,“ vyjmenovává chyby, které zboží kvalifikují k destrukci.
I kdyby to byl kufr z krokodýlí kůže za půl milionu?
"Pokud by tam byla chyba, která je uvedena na našem seznamu chyb, tak ano,“ říká vážně. "Ale ujišťuju vás, že to se stává opravdu výjimečně. Vždycky se nějak snažíme zavazadlo zachránit, protože za ním je velký kus práce.“
Firma je zároveň proslulá tím, že nikdy nedává slevy. I mezi těmi nejluxusnějšími takových moc nenajdete.
"Naše ceny jsou pravdivé a co nejvíc odpovídající hodnotě výrobku. Pokud vám obchodník prodává zboží za sto korun a po šesti měsících už jen za padesát, jak mu příště můžete věřit?“ vysvětluje.
V tu chvíli za ním přijde jeho manažerka a upozorní, že už musí jít. Před hotelem nasedne do černé limuzíny, která ho odveze na privátní oběd do Pařížské ulice, odkud odjede na schůzky s Čechy tak zámožnými, že si můžou dovolit nechat si navrhnout speciální kufřík přímo od něj.
Umí si takový člověk představit běžný život, kde se jezdí tramvajemi, tašky se nosí koženkové a obědvá se ve firemní kantýně?
"Musíte mít pokoru, ať jste kdokoliv. Nezapomínejte, že i naše značka je tady jen díky lidem.“
