Dnes žije v Kalifornii obklopen bohatstvím a luxusem, cvičí jógu, bere viagru a užívá si pověsti toho, kdo se zapsal do historie moderního kadeřnictví nesmazatelným písmem, respektive toho, kdo byl de facto jeho zakladatelem.
Samotná historie jeho života zná však i jiné příběhy.
V tom z jeho mládí hrají větší roli než natáčky, kadeřnické nůžky a šampony spíše pěsti, boxery, obušky a nože, i když ty přicházely na řadu, údajně, jen výjimečně.
Dva životy v jednom
Vidal Sassoon se narodil židovským rodičům v Londýně, od svého raného dětství však žil jen s matkou, která byla aktivní v politickém antifašistickém hnutí.
V sedmnácti, po konci druhé světové války, nastoupil na přání matky jako učeň do kadeřnického salonu Adolpha Cohena, budoucího brilantního kadeřnického kouzelníka však tehdy zajímaly spíše aktivity, kterými se zabýval po práci.
A to, co dělal Vidal Sassoon po večerech a nocích, se od načechraného světa kadeřnického salonu, kdy poletoval kolem jemných dam, zatraceně lišilo.
Po práci totiž mladý Vidal bojoval proti fašistům.
Právě ti se v roce 1945 vraceli z vězení, kam je během války umístila vláda. A spolu se svým šéfem Oswaldem Mosleym chtěli dokončit to, co Mussolini a Hitler nezvládli.
„Najednou fašisti kázali nenávist na každém rohu. Byli to ti samí stoupenci nacismu, kteří strávili válečné roky ve vězení – a nyní začínali tam, kde přestali,“ vzpomíná dnes Sassoon.
„Jejich proslovy a tiskoviny nás Židy zobrazovaly jako sprosté, ošklivé karikatury s dlouhými vousy a rukama se špínou za nehty, oblečené v černých kaftanech.“
Celá atmosféra mladíkovi evokovala třicátá léta – a strach, který cítil, když jako dítě zažil tisícihlavé protižidovské demonstrace. A nejen jemu.
„Nevím, kdy přesně jsme se rozhodli bojovat, ale byly to fotografie z Osvětimi, Buchenwaldu a Dachau, co dalo našemu vzteku podobu. Slogan ´Nikdy víc!´ se stal povelem.“
Něco se muselo udělat.
Chlapík, kterého jste při bitce chtěli mít vedle sebe
A ti, kdo se rozhodli smést Mosleyho poskoky z veřejných prostranství, nebyli rozhodně amatéry: jejich tvrdé jádro tvořili bývalí židovští členové britských paramilitárních sil. „Hrdinové, které nikdo neopěvoval, kteří pět let bojovali, aby se vrátili a byli na ulicích otravováni fašisty.“
Na zahajovací schůzce se jich v roce 1945 sešlo 43 – a právě tahle číslovka dala jejich skupině jméno. Zůstalo jí i poté, co se do její násilné kampaně proti fašistům zapojilo v nejsilnějším okamžiku na tisíc lidí – Židů, křesťanů, mužů i žen.
Vidal byl mezi nimi.
„Mým velitelem byl ve skupině na East Endu Jackie Myerovitch, od něj jsme dostávali po telefonu pokyny, kde a kdy máme být, abychom narušili Mosleyho projev či je vyhnali z hospody."
"Existoval dokonce i plán na to, unést samotného toho kolaboranta, svléknout ho a pohodit ho nahého na Piccadilly Circus. Tehdy začaly ty incidenty či akce. Bylo do hrozné. Pamatuji se, že jednou Jackieho hodně pořezali, ale tenkrát nebyl čas se strachovat.“
A Vidal, navzdory tomu, že o sobě mluví jako o „pouhém pěšákovi“ neoficiální armády a navzdory svému mládí, podle svědectví dalších aktérů tím, kdo by se krčil vyděšeně v pozadí, rozhodně nebyl.
„Byl tehdy jen dítě, ale byl tvrdý,“ říká někdejší velitel Skupiny 43, penzionovaný výsadkář Gerry Lambert. Na reputaci, kterou si Sassoon zjednal ve chvílích, kdy začaly mluvit pěsti a kopance, vzpomínají i další.
„Tenkrát to byl ten chlapík, kterého jste chtěli mít po svém boku, když začal boj,“ vzpomíná na mládí bohatého kadeřníka další z veteránů bitek proti fašistům. „Samozřejmě jsme často museli porušovat zákon. Bylo to nezbytné. Museli jsme používat ty samé zbraně jako fašisté: ocelové boxery, obušky a břitvy.“
Špinavý židovský bastard ve vězení…
Střet s rukou zákona se během pěti let bitek a organizovaného násilí nevyhnul ani dnešnímu noblesnímu bělovlasému džentlmenovi.
„Počet akcí, v nichž jsem byl, jsem ztratil,“ směje se, „ale pamatuji si na noc, kdy jsme dostali povel jít rozbít fašistickou schůzi do Kilburnu. Tam byla skutečná rvačka. Pronásledovali jsme černokošiláče do hospody, ale nás samotné zase honila policie. Na místě nás zadrželi, hodili nás dozadu do auta a volali na nás ´špinaví cizáčtí židovští bastardi´.“
Noc strávil v cele, aby mu ráno soudce, jemuž si na policejní brutalitu s přáteli stěžoval, řekl, že „takové věci se v Británii nedějí“. Antifašisty nicméně poslal domů s tím, aby byli slušnými hochy.
… a rozkošný neobratný mladíček s vlásenkou
Schizofrenní život rozpůlený na bitky a nahánění fašistů po večerech a cukrování a obskakování dámiček v kadeřnickém salonu měl samozřejmě všechny znaky surreálného divadla.
„No, ano,“ říká jeho tehdejší aktér, „musel jsem mít smysl pro humor. Jednou ráno po zvláště ošklivé bitce jsem přišel do práce do salonu s velmi poškrábaným obličejem a ona uhlazená zákaznice se na mě podívala a řekla: ´Dobrý bože, Vidale, vypadáte strašně. Co se vám stalo?“ ´Nic hrozného,´ odpověděl jsem, ´jen jsem upadl přes vlásenku.´“
Úspěšná „pětiletka“
„Dostal jsem pár kopanců, ale jim jsme to taky fyzicky nandávali. To se stává, když pracuje nenávist. Násilí pro násilí je nesmysl, ale na obranu vašich dětí či starých lidí je to nezbytnost,“ shrnuje své tehdejší angažmá Sassoon.
V případě Skupiny 43 bylo přitom násilí jak legitimní (byť se setkalo s kritikou i ze strany umírněné židovské komunity), tak – účinné.
„Fungovalo to nádherně, protože ti, co to dělali, byli tvrdými židovskými osobnostmi, které byly během války v britské armádě,“ říká Vidal Sassoon pro Iranian Jewish Chronicle a upřesňuje: „Bylo tam ale též několik křesťanů, kteří viděli tábory, horor Evropy, a kteří bojovali s námi.“
Násilná, krvavá kampaň Skupiny 43 fašisty z ulic vyhnala. Byť bylo Mosleyho hnutí aktivní i v padesátých letech, po pěti letech, kdy už nebylo možné potkat na rohu fašistické řečníky, povykující, že plynovými komorami neprošlo tolik Židů, kolik mělo, se skupina sama rozpustila. Úkol byl splněn.
Ne tak pro Vidala – ten ještě v roce 1948 Británii opustil, aby bojoval na izraelské straně ve válce za nezávislost.
To jediné, co jsem uměl
Po konci války pak dostal v Tel Avivu telegram od matky, který oznamoval, že jeho nevlastní otec dostal mrtvici – a který vlastně stojí za celou jeho následnou kariérou.
Rozhodl se vrátit se rychle do Anglie, aby chudé rodině pomohl. „A jediná věc, kterou jsem uměl a kterou jsem mohl vydělat peníze, bylo prostě česání vlasů.“
Získal práci, poté mnoho jiných – řadovým kadeřníkem, jedním z mnoha, však nezůstal.
V roce 1954 si otevřel svůj první salon, popustil uzdu fantazii a se stejnou odvahou, s níž se na ulicích utkával s fašisty, se pustil do experimentování.
Patří-li k svižným šedesátým letům několik zásadních jmen jako Beatles či Twiggy, ve výčtu nemůže rozhodně scházet právě Vidal Sassoon.
Právě on je provzdušnil geometricky přesnými, na udržování nenáročnými účesy, jejichž modernistický styl udal směr a z čarování s nůžkami a hřebenem udělal záležitost vynášející miliony dolarů.
Rukama mu prošly ty největší celebrity, od Catherine Deneuve přes Mary Quantovou po Miu Farrowovou: její účes pro roli ve filmu Romana Polanského Rosemary má děťátko přišel na pět tisíc dolarů.
Na příběh a starosti angažovaného mladíčka v temných ulicích Londýna však kalifornský milionář nezapomněl.
V roce 1982 založil Mezinárodní centrum pro studium antisemitismu, výzkumné středisko shromažďující informace o fenoménu, který nahnal statisíce lidí do plynových komor – a kvůli němuž kdysi do ulic vycházel s obuškem on sám.
