Escobar byl velkododavatel kokainu pro nenasytný a expandující severoamerický trh. Pokud pomlčíme o tradičním indiánském využití listů koky, konzumenti drog objevili ze svého pohledu pozoruhodné účinky kokainu už dvakrát: první boom se odehrál v období mezi světovými válkami (Coca Cola nenese své jméno náhodou, její původní povzbuzující účinky položily základ dnešního úspěchu), druhý pak přišel poté, co na konci šedesátých let vyvanul marihuanový opar dětí květin a lidé z bohaté části světa se chtěli sjíždět něčím pořádným.
Koka – jediná surovina pro výrobu kokainu – roste jen v podhůří And v jižní Americe, a tak se tato komodita stala jedním z hlavních exportních artiklů oblasti. Keře rostly v Peru a Bolívii, kde se realizovala i výroba. Distribuci měli (kvůli výhodné geografické poloze) v rukou Kolumbijci.
Pablo začínal v prostých podmínkách. Narodil se v Medellínu v jednom z andských údolí, ve velmi chudé čtvrti města. Jeho "obchodní“ kariéra začala dost bizarně: kradl s přáteli na místním hřbitově náhrobky, které jeho známý-kameník "recykloval“ a prodával dalším pozůstalým.
Po náhrobcích přesedal na auta – a když se obchody konsolidovaly, zkusil něco jiného: kokain.
První roky kokainového boomu vypadaly jako absurdní film: celníci netušili, co se dává do pohybu, a tak americký hippie vzal dva kufry, udělal si výlet do Kolumbie, přátelští místní mu napěchovali zavazadla bílým práškem, pak prostě odletěl (za nezájmu kolumbijských i amerických úřadů) domů a v klidu rozprodal zboží.
Na odbyt šlo víc než dobře.
Když Američané odvedli poctivý kus práce v popularizaci drogy mezi uměleckou komunitou a zlatou mládeží, ceny stouply a byznys se vymykal z rukou. Místo kufrů vozila kokain dopravní letadla a Escobar vymyslel velmi životaschopný obchodní model: kapitál získával pomocí "akcií“, kdy předem prodal podíly na příští kokainové letadlo do USA.
Riziko pro investory bylo nulové: pokud letadlo doletělo na místo určení, profit byl famózní, pokud bylo lapeno nebo nedoletělo, Escobar všem investorům vrátil vložené prostředky z vlastní kapsy.
Lepší model než státní dluhopisy.
Tímto způsobem zapojil do svého obchodování velkou část místní elity: poslance, státní úředníky, soudce, vojáky, policisty. Ti pak na oplátku přimhouřili oko nad tím, že neobchoduje zrovna s kypřícím práškem do pečiva. Oficiálně se Escobar věnoval "nemovitostem“ a v roce 1982 se dokonce nechal zvolit poslancem parlamentu.
Celá věc měla malý háček: když někdo neměl zájem se na podnikání dona Pabla podílet, často ho postihla nečekaná a náhlá smrt. Peníze, nebo olovo.
Kdo se nechal koupit, byl bohatě odměněn. Kdo ne, byl odstraněn.
Skóre násilných činů, k nimž vydal šéf kartelu pokyn, je děsivě úctyhodné: asi 4 tisíce mrtvých, jedno vybuchlé dopravní letadlo, jeden zabitý kandidát na prezidenta, několik ministrů, ozbrojené přepadení nejvyššího soudu (cílem bylo zlikvidovat určité písemnosti), o trvalém ostřejším konkurenčním boji (zásadně na kulky) v oboru ani nemluvě.
A všechno pod fasádou úctyhodného občana: kromě uvedeného postavil ve své čtvrti nemocnici, školy, fotbalová hřiště pro chudé děti a nový stadion pro svůj oblíbený klub. Pablo Escobar neměl problém svoje peníze utrácet za ledacos – a hlavně to ho odlišovalo od kolegů v oboru.
Zlaté časy ovšem měly skončit: v USA celkem záhy pochopili, že kokain začíná být vážný problém, a o celou věc se začala zajímat protidrogová agentura DEA.
Kolumbijci měli velký náskok v know-how i technologiích – v době, kdy mobilní telefon měl jen málokdo, si Escobarovi lidé kupovali v Miami padesát SIM karet na den, aby efektivně unikali dotěrným policistům.
Přesto se časem ukázalo, kdo tomu všemu šéfuje, a poslanec Escobar si musel vyslechnout štiplavou interpelaci v parlamentu, kde ho jeden z kolegů obvinil z narkopodnikání.
Do pátrání po Escobarovi byly zapojeny i speciální složky kolumbijské armády.
Don Pablo propadl naprosté panice. Najednou byl ohrožen základní stavební kámen jeho úspěchu: mohl být obžalován z distribuce drog a vydán do USA, kde by na něj čekalo vězení a několikasetletý trest.
To nebylo možné připustit: tehdy začal likvidovat veřejně činné osoby, i teroristický útok na letadlo měl podobný důvod (na palubě měl být politik, který prosazoval jeho vydání).
Američané na něj nasadili těžké kalibry v podobě speciální jednotky DEA a FBI, následované pak komandem Delta Force. Půda pod Escobarovýma nohama začala být hodně horká.
Z váženého občana se stal psanec na útěku. V první fázi se mu všechno dařilo dobře: jeho kartel ho podporoval, vždy byl o krok napřed před pronásledovateli a stíhal vést i průběžná jednání s vládou, jak zajistit, aby nemusel být vydán – a aby byli přesto všichni spokojeni.
Řešení se našlo v roce 1991: Kolumbie přijala ústavní zákon, který zakazoval vydávání svých občanů do zahraničí, a Escobar se vzdal úřadům. Slíbil, že omezí své obchody a odsedí si trest.
Vězení si ovšem postavil sám pro sebe, strážci byli jeho lidé, státní úředníci do něj neměli přístup. Pro jistotu mělo vězení (nazývané Katedrála) tajný únikový tunel… a vůbec se jednalo o podivuhodný kriminál.
Hon na kokainového krále skončil 2. prosince 1993, kdy byl don Pablo kolumbijskou policií zastřelen.
V USA s tímto vývojem situace nebyli spokojeni a využívali všechny možnosti tlaku na kolumbijskou vládu, aby byl tento prominentní vězeň pod větší kontrolou. Nakonec měl být Escobarův pobyt v Katedrále po roce ukončen a šéf měl jít do standardnější věznice.
Don Pablo využil svého tunelu, vězení v doprovodu svých strážců opustil a přesunul se do definitivní ilegality.
Začala tak poslední kapitola: speciální pololegální americko-kolumbijské jednotky měly jediný cíl, získat jeho hlavu. Metody boje byly na obou stranách totožné: co dělal Escobar dříve všem, dělali nyní jeho protivníci jemu.
Vraždy jeho stoupenců, únosy příbuzných, pronásledování rodiny – smyčka se začínala stahovat. Osudným se mu nakonec stal telefonát rodině: jeho mobilní telefon byl zaměřen a po krátké honičce po střechách byl 2. prosince 1993 Pablo Escobar zastřelen.
Osobní život drogového krále jevil jisté známky neobvyklosti: měl zřejmě slabost pro velmi mladé dívky, kterými se rád obklopoval celý život, aby mohl trávit volný čas v jejich společnosti a v marihuanovém opojení – kokainu se prý nikdy v životě nedotkl, ale jointem zahajoval každý den svého života.
Jeden z důvodů mýtu jménem don Pablo: Escobarův portrét drží v rukou Yolanda Cubo, obyvatelka čtvrti o 500 domech, kterou nechal pro chudé v Medellínu postavit právě narkobaron.
Oženil se v sedmadvaceti, vzal si patnáctiletou dívenku, s níž měl dvě oficiální děti, a snažil se – až do úplného konce – vystupovat jako příkladný manžel a otec.
Pablo Escobarovi se na rozdíl od jiných jemu podobných zločinců podařil jeden geniální marketingový krok: v očích mnoha spoluobčanů se stal jakýmsi Robinem Hoodem, bojovníkem za práva chudých, který své aktivity financuje z nechutné vášně gringos po kokainu, jenž slušného člověka přece nemůže zajímat.
Jeho hrob v Medellínu je poutním místem a turistickou atrakcí, z jeho haciendy (kde se kdysi jezdilo na vodních skútrech a kde se proháněla početná stáda dovezených afrických zvířat) se stal zábavní park.
To je zvláštní konec jednoho z největších zločinců všech dob: jeho podnikání dodnes vzkvétá, píší se o něm knihy a točí filmy, k jeho hrobu chodí davy lidí. Jeden problém ale zůstává: tisíce mrtvých, které měl on sám nebo jeho pronásledovatelé na svědomí.
Zatímco pro jedny byl vrahem distribuujícím „bílou smrt“, v očích obyčejných Kolumbijců byl ochráncem a přítelem chudých. Na jeho pohřeb jich přišly zástupy.
Jak zaznělo z úst Fidela Castra v jednom zábavném filmu (mimochodem věnovaném Tonymu Noriegovi z Panamy, dalšímu "hrdinovi“ této éry): "Můžeš vyběhnout s Američany, to jsou hlupáci. Můžeš vyběhnout se mnou, protože já vím, jaký jsi parchant. Ale nikdy nemůžeš vyběhnout s Kolumbijci. To jsou seriózní lidi.“
