Držíme vám všetci palce, my nemáme také šance
Držíme vám všetci palce, my nemáme také šance
Christiánia!
(Davová psychóza – Antropofobia, 1991)
Lákání „Zakázaného města“
Když začala koncem šedesátých let dánská armáda vyklízet ohromný komplex kasáren rozkládajících se o břehu starého kanálu, všimli si toho nejprve místní starousedlíci. Ano, jako první na nevyužívaný vojenský pozemek protiprávně nevstoupili „hipíci“, spořádaní občané: ve vyklizeném areálu zřídili hřiště pro své děti a začali ho využívat jako park.
Skutečná odpověď na výzvu, kterou volný pozemek představoval, však přišla z alternativního prostředí hippies, provos, vegetariánů, politizovaných umělců a kontrakulturních postaviček všeho druhu.
Christiania je část města, které nám bylo utajováno – teď už to ale neplatí, mohl v září roku 1971 hrdě vyhlásit alternativní list Hovedbladet v článku Civilisté dobyli armádní „Zakázané město“.
Opuštěné kasárenské budovy začaly obydlovat desítky a stovky mladých – a úřady si s okupací nevěděly rady. Squatterů bylo příliš mnoho, než aby se dali vyhnat jednorázovou policejní akcí lokálních rozměrů. „Svobodné město Christiania“ se stává politickou záležitostí, kterou si jako horký brambor přehazují zaskočené městské orgány mezi sebou, a dostává se i na jednání parlamentu.
Necháme je „vyhnít“
Bezradné úřady se nakonec uchylují k bezprecedentnímu kroku: v roce 1973 je Christiania oficiálně uznána jako sociální experiment s kolektivním bydlením. Za ústupkem se skrývala víra, že bizarní komunita okupantů se časem rozpadne sama od sebe.
Noví obyvatelé však úřady zaskočili napodruhé: stoupenci sloganů jako „Láska a chaos“ dokázali do života Christianie vnést rytmus a jistý, byť krkolomně se rodící, řád.
Byl vytvořen samosprávný systém orgánů s nejvyšší autoritou Společného shromáždění, Christiania vyhlásila vlastní pravidla a normy nezávislé na dánském státu, ve „Svobodném městě“ se vyrojily nejen kavárničky, jazzové a divadelní kluby, ale i ateliéry a kovářské a tesařské dílny či opravny kol.
Téměř čtyřicet let existence bizarní komunity se samozřejmě neobešlo bez vnitřních problémů: ten nejpalčivější se týkal samozřejmě tvrdých drog.
Už v roce 1979 sice po nekonečných debatách Christiania přijímá rozhodnutí, podle něhož budou na základě usnesení „Veřejného lidového soudu“ dealeři s heroinem násilím vystěhovávání, jenže i poté se problémy s obchodem s tvrdými drogami i agresivními gangy dealerů hašiše vracejí.
Vítejte ve skanzenu: skuteční hippies na vlastní oči!
Celé trvání Christianie bylo provázeno pokusy ze strany úřadů otázku vyřešit a její nestandardní status „normalizovat“. Doposud se však právníkům komunity vždy dařilo útoky politiků víceméně ustát.
Christiania je místem pro nejrůznější nápady, jak zlepšit svět: tenhle pár se rozhodl souložit na záchranu deštných pralesů
„Co podle mě Christiania neustála, je boj s časem,“ říká Milan, třicetiletý Čech s „evropským squaterským pasem“, „je to taková hra na dobu, kdy ji její první obyvatelé zakládali. I když už je dnes všechno jinak.“
Vedle berlínských squatů obsazovaných radikálními autonomy z punkového prostředí a domů obsazovaných politickými aktivisty ve Španělsku působí „Svobodné město“ tak trochu jako skanzen pro „přestárlé“ jogíny, makrobiotiky, rozevláté umělce a šedovlasé hippies… Ve světě, kdy chodí po práci na jógu každá manažerka, je těžké věřit v nápravu světa skrze východní náboženství.
„Jejich apel už dnes ztratil sílu, jsou spíš jen úsměvnými kulisami. Doba je podle mě úplně převezla,“ nešetří kritikou Milan, zatímco Martina, která v Kodani jistý čas žila, připomíná, že sociální rozvrstvení je v Christianii mnohem pestřejší: „Kromě zastydlých ´hipíků´, prodavačů hašiše a nejrůznějších ztracených existencí tam je spousta lidí, kteří normálně dojíždějí za prací mimo Christianii.“ A pak také dost těch, kteří do idealistické vize o kolektivistické alternativě vůči okolnímu světu vnesli porci pragmatického přístupu a stali se úspěšnými malopodnikateli.
Rysy Christianie jako svérázné atrakce ještě podtrhl turistický průmysl. Christiania je už dávno rodinným stříbrem dánské turistiky. „Potkejte poslední skutečné hippies, ochutnejte jejich jídlo a okuste jejich svobodný životní styl!“ lákají průvodcovské agentury.
„Na úrovni ´typické české Švejkovy pivnice´ to samozřejmě není, ale chápu, že část obyvatel Christianie se na davy turistů tváří spíš kysele,“ vysvětluje Martina a dodává: „Jestli chcete poznat klidnější tvář Christianie, vydejte se k vodě, kde stojí chatky a domky nejroztodivnějších architektonických konstrukcí.“
V ohrožení kopat kolem sebe!
Přestože na Milanových kritických slovech o „Svobodném městě“ může být leccos pravdy, Christiania pořád představuje něco, co dokáže mladé lidi mobilizovat do ulic podobně, jako je do nich před několika měsíci vehnaly protesty proti uzavření kodaňského levicového mládežnického domu Ungdomshuset.
A v ulicích se na lepší karmu a hlubší nirvánu, kterou hledají hippie penzisti v pomalovaných domech Christianie, nehraje: kromě transparentů, projevů a skandování tam přicházejí ke slovu i barikády, tyče, obušky, štíty, slzný plyn a hořící auta.
Periodické bojůvky se mohou zdát být folklórem, svědčí ale o tom, že jakkoli se Christianii nepovedlo „osvobodit se“ od okolního světa, pro nespokojenou mládež pořád představuje zářez na pažbě, o který nechce přijít.
Poslední nepokoje vypukly poté, co dal stát vyklidit část jednoho z domů v Christianii, v jejich pozadí však leží podstatnější kontext: stát chce obyvatelům Christianie vypovědět kolektivní uživatelské právo,které jim bylo přiznáno. Soudní proces plný právních kliček začal v pátek 7. prosince.
Existence enklávy, v níž se snaží najít jiný život zhruba tisícovka lidí a která byla oficiálně uznána jako sociální experiment, je v ohrožení.
