Jello Biafra: pankáč, který se stal postrachem Ameriky

  20:00aktualizováno  20:00
Nevzdat to a nevyměknout. Heslo, které sebejistě vykřikuje každý náctiletý rebel, proměnil Jello Biafra v životní manuál, kterého se zaujatě drží. Ač 17. června oslavil padesátku, pořád zůstává sarkastickým provokatérem, kritikem amerických politiků i korporací a politickým pankáčem.

Jello Biafra | foto: Profimedia.cz

Chlapík, který se stal postrachem konzervativní, puritánské a pokrytecké Ameriky, se narodil jako Eric Boucher v roce 1958 v rodině psychiatra a básníka a knihovnice. A byli to právě rodiče, kdo mu dali do výbavy základní prvky, na nichž bude stát jeho politická tvář: kritický rozum a otevřenost diskusi.

Záběry z Vietnamu, z rasových nepokojů na americkém jihu, nic z toho před ním a jeho sestrou rodiče neskrývali. To bylo jednou z věcí, které mi daly kritické, buřičské, aktivistické srdce, vzpomíná Biafra: „U nás doma se o všem diskutovalo, všechno se dětem vysvětlovalo.“

Kritiku rasismu a války mu rodiče vštípili záměrně, lásku k dusající muzice v něm ale probudili náhodou. Zatímco se doma hrála výhradně klasická hudba, jednoho dne v roce 1965 se prý při ladění rádio omylem zastavilo na rockové stanici.

A Eric už nikdy nepřeladil.

Po lehké koketérii s univerzitou (obor herectví a historie) tak padá střemhlav do punkového cirkusu: koncerty The Ramones, The Saints a Wires jsou vstupní bránou, dráha roadie kapely The Ravers jeho prvními ostruhami.

Dát kopanec do mozku

Poté prošel několika lokálními kapelami v San Franciscu, vše ale natvrdo začíná až v roce 1978, kdy založil Dead Kennedys. Eric měl stát původně za mikrofonem jako „Occupant“, jeho angažované jízlivosti však nakonec lépe slušel pseudonym Jello Biafra.

Jello Biafra

Jeho první část pochází ze značky amerického masově vyráběného dezertu Jell-O (jako symbolu plýtvavého konzumu) a druhá odkazuje na krátkou existenci státu Biafra, který byl po letech bojů a hladovění znovu dobyt Nigérií. Za pasivního přihlížení celého světa.

Dead Kennedys ale byli vším jiným než pasivním konzumentem světa kolem sebe. Naopak.

Za kanonády bicích a nabroušených kytar na posluchače Biafra plival svým maniakálním hlasem (který už z uších nikdy nedostanete, byť jen po přežití jediného songu) cynické, provokativní texty.

Jsou prošpikovány absurdním surovým humorem – ale míří k vážným tématům, jakkoli to může být pro dnešní alko-punks vyzbrojené kromě krabicového vína i nezbytnými plackami DK neuvěřitelné.

Už na debutu DK s názvem Fresh Fruit for Rotting Vegetables je sžíravé kritiky požehnaně. Třeba I Kill Children (Zabíjím děti), Kill the Poor (Zabij chudý), ale hlavně kultovní California Über Alles (Kalifornie nade vše), která přirovnává tehdejšího státního guvernéra Jerryho Browna k Adolfu Hitlerovi.

Fresh Fruits se stalo zásadním punkovým albem. A s DK přišla do USA kapela, která tam odvedla tutéž práci jako v Anglii Crass. Zatímco ti bojovali s protidělnickou politikou Železné lady, Biafra se strefoval do konzervativní Reaganovy administrativy.

A dělal to se vší punkovou neomaleností a brutalitou. Svá vystoupení s hereckými prvky (používal jsem je více, než jsem si napoprvé uvědomil, říká dnes) i extrovertní proslovy pojímal jako frontální útok na publikum. Promyšlený.

S jedním fundamentálním cílem: šokovat.

„Smyslem šokování je zamíchat sedlinou v mozku – a probudit lidi. Vše, co dělám, je vedeno cílem inspirovat lidi k přemýšlení. Nemusí se mnou vždy souhlasit, ale aspoň v nich zanechám pocity a zaujetí nad čímkoli, čím je právě bombarduju,“ uvedl v rozhovoru v roce 2002.

„Taky si myslím, že je spousta prostoru pro humor, dokonce i v těch nejvážnějších aktivistických kruzích. Humor může být účinný jak pro inspiraci, tak jako zbraň. Jen se zeptejte Franka Zappy a Charlieho Chaplina.“

Nástrojů, které si nabrousil na punkových koncertech, se přitom nevzdává ani v dalších sférách svých politických aktivit.

Volební program na ubrousku

Nebylo to ani tak rozhodnutí jako náhlý nápad. Jel zrovna, bylo to v roce 1979, s kámoši na Pere Ubu, když mu jeden z nich říká: „Biafro, ty máš tak prořízlou pusu, že bys měl kandidovat na prezidenta. Ne, ještě líp, na starostu!“

Neváhal ani na vteřinu a svůj volební program pro San Francisco napsal hned na koncertě. Na ubrousek, zatímco Pere Ubu hráli jen pár metrů od něj.

Jaké byly položky jeho volebního arzenálu?

Byznysmeni se budou ve městě pohybovat jen v šaškovském oděvu, vězení se přestěhuje na golfové hřiště, „aby se vězňům dostalo skutečné nápravy. Takové, jaké se dostává zločincům z aféry Watergate“.

S podobnou invencí se kampaně chopili i jeho stoupenci: jeden z jejich sloganů zněl „Když nevyhraje, zabiju se“, druhý „Ale co když vyhraje?!“

Už tehdy ale prosvítalo, že Biafra není jen pouhým provokatérem. Později si postěžoval, že zatímco směšné části jeho programu vešly ve známost, ty vážně míněné zapadly.

Mezi ně patřila například legalizace squattingu v nevyužívaných objektech či požadavek, aby byli policisti voleni obyvateli čtvrtí, kde vykonávají službu. Volit policisty mě napadlo ještě na koncertě Pere Ubu a doteď si myslím, že to je dobrý nápad, řekl letos v rozhovoru pro The Morning News.

Z deseti kandidátů skončil na čtvrtém místě, hlasovalo pro něj šest a půl tisíce lidí. Radnice pro jistotu přijala rezoluci, podle níž se musí kandidát voleb účastnit jedině pod svým vlastním jménem.

Pokrok v mezích zákona

S Dead Kennedys stíhá vydat ještě kupu písní, na něž se při bilancování punk/hard core historie nesmí zapomenout: patří mezi ně třeba Nazi Punk Fuck Off!, We´ve Got A Bigger Problem Now (na Reaganovu osobu přepsaná verze California Über Alles) a samozřejmě Holiday in Cambodia.

A taky kupu bitev s mravokárnými stoupenci cenzury. Mezi nimi vede soudní řízení z roku 1986 kvůli obálce alba Frankenchrist, na níž Biafra použil kontroverzní plakát surrealistického umělce Gigera Krajina penisů.

Jello Biafra a Frank Zappa

Měli toho hodně společného: bojovali proti konzervativní Americe, pokrytectví... a potýkali se s cenzurou. Jello a Frank Zappa

Během pře se DK rozpadli, Biafra ale odsouzen nebyl. Po letech, v roce 2005, došlo v živém rozhlasovém vysílání ke spontánnímu usmíření zpěváka s jeho někdejším žalobcem. „Cítil jsem, že jsem na špatné straně historie,“ uznal svůj omyl právník.

Po konci DK se Biafra dál věnuje nezávislému labelu Alternative Tentacles, spolupracuje na několika projektech (mezi nimiž vyniká jeho setkání s D.O.A., Alainem Jourgensenem z Ministry nebo bezchybnými řezníky rytmu NoMeansNo).

Hlavně ale pouští už docela z řetězu svou politickou angažovanost a pouští se do aktivity, která se od té doby vlastně stane jeho primárním kanálem, jak podvracet establishment: do vod mluveného slova.

Poprvé vystoupil na univerzitě v Los Angeles ještě v roce 1986, od té doby vydal již devět alb se svým plamenným řečněním plným sarkastických jedovatostí a objevil se s ním i v Praze a Olomouci (byť je těžké říci, zda splnilo očekávání).

Kromě toho se účastní legendárních protestů v Seattlu v roce 1999 a zapáleně podporuje fenomén „Přestaňte nenávidět média – staňte se médii!“, který se vine kolem Independent Media Center.

Proč ?

Vše, od CNN po USA Today, je kontrolováno tak pevně, jako byla stalinistická agentura Tass či list Pravda, tvrdí. „Nikdy jsme nebyli v situaci, kdy by byla média tak cenzurována, přinejmenším ne za mého života. Proto je musíme zastoupit tím, že mezi sebou budeme komunikovat sami.“

Bojuje za sociální spravedlnost, proti globalizaci, omezování občanských práv kvůli „válce proti terorismu“, za sociální práva, neúnavně povzbuzuje studenty i aktivisty k zakládání DIY zinů coby zbraní proti mediální blokádě.

Něco přibral, ale i v padesátce se nejen na pódiu kvůli politice rozvášní.

Označuje se za anarchistu, ale anarchistické organizace nad tím zaškatulkováním obracejí oči v sloup.

Zatímco jeho propagandistické prostředky opřené o sžíravou, agresivní, občas lehce narcistickou rétoriku a provokativní mediální strategie se mainstreamu vymykají, obsah jeho politiky má k anarchistickým postojům a ke zrušení společenských tříd a státu, popravdě, daleko.

Rozzlobený punkový padesátník není žádným extremistou, jen mužem „pokrokové levice“. Chce pouze dostat pod kontrolu ultra-bohaté, nenáviděné a sobecké nadnárodní korporace, fungující zdravotní a školský systém, ze systému dvou velkých stran udělat participativnější demokracii a z USA vytvořit tak nějak obecně spravedlivější a k přáním lidí dole vnímavější polis.

Váží si nenásilné povahy listopadové změny v Československu a jeho vlastní politické metody jsou vlastně velmi konvenční.

Je spíš do velké míry pragmatickým mužem reforem: ostatně, jeho pletky s volební kandidaturou neskončily sranda pokusem v San Franciscu.

V roce 2000 se, teď už ve vší vážnosti, ucházel o kandidaturu za americkou Stranu zelených na úřad prezidenta. Neúspěšně, zvítězil nezničitelný Ralph Nader, ale jen jako zpestření a štafáž na stranické konferenci rozhodně nebyl.

Jello Biafra

Neúnavně přesvědčuje (nejen punkery, jejichž postoj k volební urně je v lepším případě velmi cynický) o potřebě volit proti konzervativcům. („Je sranda dělat problémy v ulicích, ale bez toho, že uděláte povstání ve volební místnosti, nedosáhnete ničeho,“ školí mladé aktivisty).

„Skoncoval jsem s radikálním odporem a zkouším dělat, co jen to jde, skrze systém,“ hlásí.

Je životem lehce opracovaný , ale pořád jako by se chystal stát dokladem správnosti hesla „starý pankáči neumíraj´“.

V každém případě se zapsal do americké historie, speciálně do její tradice psané zdola, „radikálním populismem“ Thomase Paineho, lidovou angažovaností a občanskou nespokojeností, o níž píše americký historik Howard Zinn. Nesmazatelným písmem. Na výkladní skříni americké demokracie zůstanou jeho rozzlobené plivance vidět ještě dlouho.

Autor:

Nejčtenější

Za radostí a rozkoší. Řádová sestra uprchla z klášterní nudy, říká archiv

Svůj život v benediktinském klášteře středověká Johanka ukončila v roce 1318...

Není to jen příběh o touze po tělesném chtíči. Je to příběh o vzdoru, nepřizpůsobivosti, síle. V době, kdy si ženy...

Jsem hravá a výstřední, přátelská a nekonfliktní, říká MOgirl Loo

Den zlepší i pouhý úsměv, říká Mogirl Loo.

Jejím dětským snem bylo prý užívat si život a mít kolem sebe přátele. „Zatím mi to jde,“ usmívá se MOgirl Loo.

Mával jsem mačetou a uvěřil na vúdú, říká český dědic trůnu v Nigérii

Vymoci si v Nigérii postavení a reputaci nebylo snadné ani pro královského...

Tátou kluka z Bruntálu byl nigerijský král. Poprvé se viděli, když bylo Obonetu Ubamovi 15 let. Po otcově smrti se...

Chceme víc sexu, říkají muži i ženy. Milostný život je přitom na ústupu

Toužíme po něm, ale schází nám. Podle výzkumů nás moderní život připravuje o...

Užíváme si méně sexu. A schází nám. Přes padesát procent žen a více než šedesát procent mužů by ho rádo mělo častěji,...

OBRAZEM: Tady všude jsem byla mrtvola. Britka fotí anti-selfie

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají...

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají anti-selfie britské umělkyně Stephanie...

Další z rubriky

OBRAZEM: Tady všude jsem byla mrtvola. Britka fotí anti-selfie

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají...

Byl, byla jsem tady, říkají módní selfie. I tady jsem jakoby umírala, říkají anti-selfie britské umělkyně Stephanie...

Skrytá poselství: američtí zajatci ponížili věznitele vztyčenými prostředníčky

Na tomto snímku vztyčil prostředník Rizalino L. Aluague, druhý zprava v dolní...

Přežít v izolaci a nezbláznit se, nepodlehnout nátlaku a mučení, vytrvat. Zdolat takovou životní zkoušku je o něco...

Hrdinové beze zbraní. Pacifista vynesl zpod palby desítky raněných

Desmond Thomas Doss byl neukázněný voják. Zachránil však spoustu životů.

I když v ruce nikdy nedrželi zbraň, prokázali v bitevní vřavě tolik odvahy, že si vysloužili nejvyšší vojenská...

České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší
České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?

Najdete na iDNES.cz