Ač se jiní připravují i pět let a více, Davidovi stačilo na skvělý výsledek v závodu, který startuje ve Francii a vede přes Madeiru až do Brazílie, pouze dva a půl roku.
Prostě… úspěchů spousta. Vedete-li s ním ale rozhovor, sedí proti vám očividně skromný, milý a naprosto normální kluk, se kterým je fajn povídat si.
Když jsi přistál po tolika dnech strávených na vodě, po čem jsi nejvíc toužil?
Každé přistání po závodě, ale i po dlouhé plavbě je hrozně moc emotivní, člověk to hodně prožívá. Cíl Transatu byl ale ještě horší, protože mi tím končil 2,5letý projekt. Hodně jsem se těšil na přítelkyni Lucku (Váchovou, pozn. aut.), na celý přípravný tým, kamarády, soupeře...
Na soupeře?
Samozřejmě. Transat a vůbec závody v dlouhých plavbách nejsou jako olympijský sport, kdy je mezi závodníky obrovská rivalita, tají se informace a přátelství je spíš falešné, každý chce vyhrát.
Tady naopak přátele potřebujete, protože až vám jednou půjde o život, je důležité vědět, že se na ně můžete spolehnout.
V jachtingu jsou vztahy čisté, nepotřebujeme si před sebou na nic hrát. Kdo byl jednou sám uprostřed oceánu, ví přesně, o čem to je, a nemusí se vytahovat na ty druhé.
Ale abych výčet toho, na co jsem se opravdu těšil, doplnil – taky na pořádný steak!
Až do poslední chvíle jsi přesně nevěděl, kolikátý jsi. Jak jsi své výsledky odhadoval?
Myslel jsem, že budu třetí nebo čtvrtý… a té čtvrté pozice jsem se dost obával, protože se na mě dlouho tlačila jedna loď, se kterou jsem bojoval asi tři dny.
Když mi pak řekli, že jsem druhou etapu zajel na třetím místě, měl jsem obrovskou radost. Pro mě bylo důležité stoupnout si na bednu...
Přece jen – nebylo ti aspoň trochu líto, že jsi byl od nejvyšší příčky tak blízko a nedotkl ses jí?
Ne, protože si nemyslím, že bych byl připravený na vítězství. Celý projekt jsem připravoval jen dva a půl roku a jen dva roky jsem jezdil. Zatímco první rok jsem se hodně věnoval tréninku, naplul jsem zhruba 65 000 námořních mil, druhý rok jsem se spíš zabýval technickou přípravou lodi a na trénink nebylo tolik času.
Takže jsem se svým umístěním naprosto spokojený. Důležité je, že jsem získal medaili, a myslím, že je potom jedno, jestli je člověk druhý nebo třetí. Rozdíl je spíš mezi prvním a čtvrtým místem.
Jak vypadá příprava na takový závod?
Dlouze a složitě (smích). Já jsem měl kolem sebe zhruba 23 lidí.
Přímo v oceánu pro mě byly naprosto nepostradatelné rady našeho slovinského meteorologa Jureho Jermana. Důležitá je předpověď počasí, síla větru, podle toho se plánuje konečná trasa. A Jureho přesné odhady mi v mnoha situacích hodně pomohly.
Dál to je můj osobní manažer Honza Langšádl, který se stará o chod, tiskové zprávy a komunikaci, Vojta Komárek, který zajistil technickou přípravu lodě, Karel Šonka, který mě připravoval na spánkový režim, a mnoho dalších.
Pokud se člověk účastní takového závodu, musí počítat jen s několika hodinami spánku, navíc rozdělenými do dvacetiminutových cyklů. Jak se na to dá připravit?
Pomáhali mi ve spánkové laboratoři, kde byli nejdřív trochu v šoku, že chci naučit nespat, protože tam všichni chodí s opačným problémem.
Nejdřív mi podle přístroje na ruce změřili kvalitu spánku, jak rychle usínám a jak dlouho spánek trvá, pak se zkoušelo, ve kterou denní dobu nejlíp spím, abych si odpočinek dokázal správně rozložit... To mě docela bavilo (smích).
MiniTransat – to je obrovská fyzická zátěž, zcela neočekávané zvraty počasí, málo spánku, málo jídla, které je ještě dost odlišné od toho klasického... Co pro tebe bylo uprostřed oceánu úplně nejhorší?
Krize přišla v rovníkových tišinách. Nesvítí tam slunce, nejsou vidět hvězdy, noc trvá víc než dvanáct hodin. A do toho přicházejí smršti. Jdete si třeba na dvacet minut lehnout, ale probudíte se za deset minut a loď se vám převrací.
Další krize přišla kvůli silným bouřkám. Tenkrát hořelo nebe. Hrozně jsem se bál, když jsem viděl mraky, které šly do několikakilometrových výšek, kolem mě byly i čtyři bouřky a jedna si mě už nasávala. A takhle to šlo třeba tři noci po sobě, kdy jsem nevěděl, kde to peklo končí a kdy se z něj dostanu.
Pak jsem ale vyjel a kupodivu na dobré pozici. V tu chvíli jsem na všechno špatné zapomněl a cíl byl úplně jasný: dojet co nejlíp.
Napadlo tě někdy, že bys to vzdal?
To ne, jenom si nadáváš, co tam děláš. Předtím jsem dělal okruhový jachting, při kterém se převrací loď a zažíváš obrovský adrenalin, nebo jsem se věnoval trénování a taky to k něčemu vedlo.
A pak se člověk vydá doprostřed oceánu, kde je měsíc sám, má hlad, je nevyspalý... Ale vzdát se to už nedá.
S ohledem na všechno to nepohodlí, které jsi tam zažíval, mě napadá ještě jedna věc: jak jsi na lodi, která občas pluje po několikametrových vlnách, chodil na záchod?
S malou potřebou to máme my chlapi jednodušší, záchod je všude kolem. Jen se musíme vždycky připoutat, abychom nevypadli z lodi.
Ve druhém případě ale nastává problém. Na lodi platí pravidlo, že pokud člověk něco může udělat, musí to udělat hned. Pak se totiž může stát, že následující tři dny nebude mít čas.
A když to i přes špatné počasí a vlny nejde vydržet, máte na výběr. Když se rozhodnete, že velkou potřebu i přesto vykonáte, může přijít obrovská vlna, která vás komplet namočí a už nikdy neuschnete, protože večer sůl v oblečení nabere vlhkost ze vzduchu a jste zase mokří, až do cíle.
Anebo to prostě vydržíte třeba i tři dny a počkáte si na lepší počasí.
Když ti při první etapě spadla na palubu sépie, obával ses, že by ti při druhé mohl u Kapverd na lodi přistát jedovatý had. Přišel tě nakonec navštívit?
Naštěstí ne, ale potkal jsem třeba velrybu s kulohlavcem, kteří plavali vedle sebe, ti se naštěstí drželi v dostatečné vzdálenosti.
U Brazílie jsem viděl jeden den velkou skupinu delfínů, kteří pluli a skákali kolem lodi. Druhý den připlul jen jeden a já se trochu divil, proč neskáče.
Když jsem se podíval líp, zjistil jsem, že to není žádný delfín, ale žralok. Naštěstí měl jenom asi metr a půl, takže nešlo o žádného zabijáka.
V rovníkových tišinách mi pak při smršti třikrát spadl na palubu obrovský motýl, bouřka ho nasála asi někde u Afriky a donesla doprostřed oceánu. Vždycky se oklepal a odletěl, což byl ale jeho konec, protože na břeh nemohl nikdy doletět.
Po celou dobu plavby bylo tvým jediným spojením se světem rádio Monaco, které vám vysílá zprávy, s nikým jsi ale nemohl mluvit, protože jsou vysílačky zakázané. Jak jsi to řešil? Povídal sis třeba sám se sebou nebo s těmi delfíny?
To ne, ale zpíval jsem si – oceán je jediné místo, kde si můžu zpívat i já, protože mě nikdo neslyší.
S sebou jsem měl taky dva hudební přehrávače, které mě držely nad vodou. Často jsem při kormidlování poslouchal muziku, hodně to pomáhá. Jeden z přehrávačů byl rockový, byla tam Metallica, The Offspring, Lucie a byl tam i Dan Landa, kterého normálně neposlouchám, ale tam uprostřed oceánu mě jeho úderné texty propagující češství hnaly dopředu.
Druhý přehrávač byl klidnější, třeba folk od Jarka Nohavici, Cimrmani a taky vzkazy od kamarádů a známých. Dali si s tím velkou práci a nahráli mi tam třeba i písničky nebo básničky. Poslouchal jsem to za odměnu nebo když jsem se dostal do krize.
Ty se jachtingu věnuješ už od deseti let, prošel sis celou řadou mistrovství republiky, velkou spoustou dalších závodů a dokázal jsi toho už hodně. Jak tě ale napadlo, že pojedeš tak extrémní závod, jako je Transat?
Jachting je skvělý, protože se dá dělat v každém věku, a já jsem zkoušel všechno možné. Když jsem dvakrát přejel Atlantik, z toho jednou na nafukovacím katamaránu, zjistil jsem, že mě to táhne k extrémům.
Ale protože je to časově dost náročné, zařekl jsem se, že už přes Atlantik nikdy nepojedu jen tak, pokud se nebude jednat o závod.
A MiniTransat mi přišel ideální nejen svou finanční dostupností, ale i proto, že se jedná o sólový, ne týmový závod. Chtěl jsem to dokázat sám.
Nejdřív přejezd přes Atlantik na katamaránu, potom extrém typu MiniTransat... Co na to říkají doma?
Když jsem jel přes Atlantik poprvé, rozhodl jsem se ze dne na den a domů jsem se vrátil až na Vánoce. Rodičům jsem ukazoval fotky a byli úplně nadšení, máma říkala, že je to skvělé a ať cestuju.
Když jsem se vydával na druhou plavbu, tentokrát katamaránem, byl jsem doma a říkal jsem rodičům, ať se podívají na televizi, že tam bude reportáž z přípravy.
Tátu omývali už od začátku a máma se pořád v klidu dívala. Po deseti minutách jsem se jí zeptal, co na to říká. „Dobrý, kdy už ale naloží ten člun na loď?“ A táta jí povídá: „To je celé, oni pojedou na tom nafukovacím nesmyslu!“ Máma mě potom málem zamkla doma a nikam nepustila.
Teď byla v klidu, protože věděla, že jedu na lodi, která má dokonce i kajutu.
A Lucka?
Jsme spolu něco přes rok, takže spadla rovnou doprostřed přípravy a neměla moc na vybranou. I přesto ale musím říct, že mě hodně podporuje, teď za mnou byla na počátku i na konci obou etap ve Francii, na Madeiře i v Brazílii.
Když jsem jí teď vyprávěl o svých dalších plánech, řekla mi, že mě rozhodně nechce omezovat, že ona studuje dvě vysoké školy a já mám svůj jachting.
Samozřejmě vím, že věci, které dělám, jsou hodně nebezpečné, a kdyby byla proti, určitě bych k jejímu názoru přihlédl. Mohl bych třeba znovu začít trénovat, budu si otevírat jachtařskou školu, mohl bych také jezdit v týmu, což je mnohem bezpečnější než závodit sám.
Ona mě ale bezezbytku podporuje.
Když už jsme u těch něžnějších poloviček – co holky a MiniTransat?
Jelo jich celkem šest a byly skvělé, třeba Isabelle Joschke vyhrála první etapu ve speciálech. Někdy nechápu, jak to mohou holky zvládat, ale třeba Isabelle maká, je to takový robot, jede a nezná slitování.
Vypráví se o ní třeba historka, že jí při jednom závodě došly baterky a ona musela nonstop tři dny kormidlovat. Když potom měla hrozný hlad, počkala si, až bude klidnější hladina mezi vlnami, skočila šipku do lodi, něco si vzala a vyskočila zase zpátky ke kormidlu.
Jiní by třeba zpomalili a trochu si odpočinuli, jenomže Isabelle jela celou dobu naplno. A navíc má skvělou povahu, takže jí všichni fandí.
I když znáš moře hodně dobře, bylo něco, co tě při MiniTransatu překvapilo?
Vnitřní hlas, který si člověk vybuduje asi jen při takových extrémních akcích. V dnešním světě na něj člověk nemá čas, nemůže pozorovat hvězdy a v klidu poslouchat, co mu říká, dostat se do jiné dimenze.
Tam ale člověk začne věřit na pocity, které vůbec nezná. Byl jsem třeba hodně unavený, dlouhou dobu bylo špatné počasí a já skoro nespal. Pak jsem si konečně ve čtyři ráno našel dvacet minut, že si půjdu lehnout. Vlezl jsem do lodi, nastavil jsem si všechny alarmy a lehl si.
Pak mi ale vnitřní hlas říkal, že bych měl vstát a zkontrolovat palubu. Udělal jsem to – a když jsem vylezl z kajuty, zjistil jsem, že jsem v závětří přehlédl loď, která byla sice daleko, ale za dvacet minut by už mohla být blízko.
Svůj vnitřní hlas jsem vždycky poslechl a mnohokrát se mi to vyplatilo.
Změnil tě nějak MiniTransat?
Doufám, že ano. Když jsem byl v Brazílii, užíval jsem si to a neměl žádné starosti. Pak jsem ale přijel zpátky do chaosu, mám spoustu stresu, já ale zjišťuju, že mi to vlastně tolik nevadí, teď už mě jen tak něco nevytočí.
Jsou mnohem důležitější věci než vánoční nebo městský stres.
Také jsem zjistil, že dokážu velké věci… a už se jich nebojím. Život je moc krátký na to, abychom si kladli malé cíle.
