Je pravda, že spousta lidí kolem mě říká, že by odteď už jen relaxovali a že hodně lidí je na tom hůř: Buď rád, že jsi vůbec přežil! Za to rád jsem, samozřejmě, a jak. Na druhé straně mi to ale nedá a chci se prát s výzvami, které mě vždycky bavily.
Měřič tepu, můj nejlepší přítel
Oklepávat jsem se začal zhruba od léta. Pomalu, opatrně. Zpočátku to byla jen rychlejší chůze a i ta mi dávala docela zabrat. Koncem prázdnin jsem zkusil kolo.
V půlce září jsem začal pravidelně běhat. Nejdřív půl hoďky, teď už to protahuji na 60 minut. Tempo není nijak závratné, kolem osmi devíti kilometrů za hodinu. Je děsivé, že tam, kde jsem kamarádovi Honzovi z redakce Technet.idnes.cz při společných výbězích ještě v únoru utíkal a pobízel ho ke zrychlení, teď musím jít v podstatě krokem a hlídat si tepovou frekvenci. Honza mi to nevrací a kámošsky se drží se mnou, byť teď brzdím já jeho.
Kromě něj mám ale ještě jednoho společníka. Měřič tepové frekvence jsem používal vždycky, dnes je pro mě ale neocenitelným pomocníkem. I když se chová jako nekompromisní bachař a svým hlasitým pípáním mi dává jasně najevo, že jsem překročil hranici povolených 135 tepů za minutu. Je jako rodiče v pubertě: nemusíte je, jednou ale oceníte, že to s vámi mysleli dobře.
Občas mě jeho pípání dovádí k zoufalství, kdy bych si nejraději sednul na pařez a vzteky brečel. Po zvolnění tempa ale nepodplatitelný alarm utichá a já můžu běžet dál. Ale jen do chvíle, než se zase rozeřve, a to může být klidně po pár krocích. Ze začátku jsem s tím měl velké problémy, po měsíci jsem ho ale začal brát jako soupeře a snažím se ho respektovat, ale trumfnout.
Zpátky v lese
Běhání jsem měl vždycky hodně rád, pro naprostou svobodu, kterou mi dává. Pro tu možnost pustit se lesem, kam se mi zrovna chce. Někdy mám chuť na pěkné široké cesty, jindy to vezmu kořeny nekořeny. Mám štěstí, že mám les za domem a že se v něm neodehrává masové sportování.
Hlavně brzo po ránu, kolem sedmé hodiny je to nádhera: vše je na počátku a vše je nedotčené a čisté. Běžíte, tělem vám proudí čerstvý vzduch a díky tichu vnímáte svůj dech a každý zvuk. Když zapraskají větvičky, když vám tvář ofoukne vítr, když vám v uších zazní zvuk, který vydává jen třepotající listí. I tohle jsou okamžiky, kdy jsem rád, že jsem tady.
Hodně kamarádů se mě ptá, co s tím běháním mám: vždyť je to prý jen tupé monotónní zvedání nohou. Každý můj výběh je ale taková moje vnitřní porada. Přemýšlím o sobě, o tom, co se mi povedlo a co ne a co udělat doma nebo v práci. Je to dobrá cesta, jak se se vším srovnat. Hlavně, že jsem se nezavřel doma a nezačal se litovat. Od toho už je totiž jen krok k tomu, abyste chtěli totéž po svém okolí.
Sebelítost fakt v plánu nemám. A přiznávám také, že zápolit jen se svým elektronickým bachařem mě nebaví. Rád bych změřil síly i s jinou výzvou. Snad to nevyzní příliš nepokorně, ale o touhu bourat limity mě operace prostě nepřipravila.
A svou výzvu už v hlavě mám. Napadlo mě jednoho chodecko-běžeckého rána: zkusím si dát nejdelší běh ve svém životě. Doposud jsem zdolal nejvíc 16 kilometrů a teď bych chtěl tuhle metu překonat. O kolik, zda se na jaře vrhnu na maraton či půlmaraton, to záleží na benevolenci lékařů. Potřebná vyšetření podstupuji právě v těchto dnech, verdikt budu znát do půlky prosince. A dost možná v tom nebudu sám. K účasti lákám i svého parťáka Honzu.
