Přesně dvaačtyřicet celých šest desetin kilometru tak máme za sebou. Je to tam. Trochu nevěřícně koukáme na hodinky. Počítadlo se zastavilo přesně o 405 metrů dále než je předepsaná vzdálenost maratonu. Jsme víc než maratonci?
Sladké a výživné. Doplňky od Nutrendu nám cestou nahradily snídani, svačinu a oběd.
Jsem zaskočený, necítím vůbec nic, co se týká mě samotného, mám jen neskutečnou radost z Honzy. Trénoval o dost méně než já a dal to. Tady nemám slov. Respekt. Klíčová je psychika a Honza ji vyladil parádně.
Vlastně mi to celé přijde jako bychom se ráno rozhodli, že si půjdeme zaklusat a lehce to protáhli. Teda takhle to vnímám já.
Konverzace doplněná během v lehkém tempu
Vstával jsem kolem šesté, dal si housky se šunkou a sýrem, natlačil do sebe ovesnou kaši a spláchl to kávou. Kolem sedmé jsem si namíchal pití a rozdělil si věci, tedy jídlo, pití a oblečení, na tři hromádky: jednu beru s sebou do ledvinky, druhou strčím kameramanovi na kole do batohu a zbytek se poveze v autě s fotografem.
Sice křivá, ale přesto startovní čára.
Honza na startu maratonu evidentně nikdy nestál. Zatím to vypadá, že bude sprintovat.
Po půl osmé přijel podpůrný tým. Vše jsme naložili, nabrali Honzu a odjeli na pomyslný start. Od prvních metrů šlo všechno skvěle. Běželo se lehce a dobře, jen by mi bývalo nevadilo, kdyby bylo o pár stupňů tepleji. Skoro dvě třetiny cesty vedly přes lesy, louky a pole, občas to bylo jak na houpačce, kopce střídaly rovinatější úseky.
Celou cestu jsme vlastně prokecali, a to i přesto, že mě trenér nabádal, ať moc nemluvím a šetřím energií. Asi od poloviny trati jsme se přitom bavili o jídle a o tom, co si za odměnu dáme v cíli, v sázavské hospodě Na Marjáně. To bylo dobré znamení.
Podzimní les, uhrančivý přítel běžce :-)
Vážně, cesta ubíhala v překvapivé pohodě. Až nás kvůli tomu začal fotograf Jirka podezírat z podvádění. Čekal na nás s autem zhruba na každém desátém kilometru a od druhého setkání nás vždy vítal slovy: "Vypadáte jako že jste právě vyběhli. Nevidím ztrhané výrazy, pot a krev, sakra. Že vás Šimon vždy popoveze na kole?"
Bylo mi prostě od začátku jasné, že to dáme, a to buď celé v lehkém tempu, nebo to klidně dojdeme. Stanovili jsme si časový limit sedm hodin, tedy stejně jako má běžný maraton. Nešlo mi o čas, ale o to, udržet tepovou frekvenci na hladině, kterou mi určila lékařka.
Zdolat výzvu a vyslat signál
Přeme se, zda fotka znázorňuje odfrknutí nebo soustředění. Pište nám na redakce@xman.cz.
Před rokem a půl jsem totiž podstoupil vážnou operaci srdce, při níž mi lékaři v čele s panem profesorem Pirkem vyměnili už pět minut po dvanácté aortu a chlopeň. Vypadlo to, že ke sportu se asi nedostanu a skončím na gauči. Po diplomatických vyjednáváních s mou kardioložkou doktorkou Škrobákovou jsme se ale dohodli na "pohybu", který se bude pohybovat kolem 135 tepů za minutu.
Začal jsem pomalou chůzí. Pak jsem ji zrychloval a prodlužoval… až jsem si při jedné procházce řekl, že bych se mohl pokusit připravit se během jednoho roku, pěkně pomalu a pod pečlivou lékařskou kontrolou, na maratonskou výzvu. Když to dokážu, říkal jsem si, třeba "nakopnu" jiné lidi, kteří si prošli podobnými zdravotními problémy či jinými životními těžkostmi. Třeba vyšlu signál, že všechno nekončí, i když to tak na první pohled může vypadat, a že když člověk chce, třeba to i půjde. A když ne, alespoň se o to pokusí.
Ta vzdálenost od mého rozhodnutí k budoucímu maratonu pro mě byla nepředstavitelná, magická.
Na hrázi jevanského rybníka. Kousek od hotelu, kde se točily dovolenkové anabáze pana Anděla.
Na Propasti. Kousek od nahrávacího studia Petra Jandy.
S tímhle to šlo lépe. Protikřečové zobání.
Dvakrát jsem si zašvindloval, trenére
Tréninků, které mi pečlivě připravoval trenér a kamarád Vláďa Korbel, bylo mnoho. Některé byly větším utrpením, jiné menším. Běhal jsem ve sněhu, dešti, horku, snažil jsem se nic neošulit. Bylo tam několik momentů čirého zoufalství, hlavně na začátku, kdy se do myšlenek pořád pletla vyčítavá a zahořklá otázka: "Proč právě já?" Euforických chvil bylo ale také dost.
A konečně se můžu trenérovi přiznat, že jsem za ten rok neodběhl dva tréninky, byť jsem je nahlásil jako splněné. Promiň, Vláďo.
Celý rok byl hodně náročný, po všech stránkách, ale cítil jsem, že tohle je to, co mi pomáhá odrazit se od dna a udržet se nad vodou.
PoděkováníChtěl bych strašně moc poděkovat: svým dětem Sárce a Tobíkovi a rodině za to, že jsou, Honzovi Kužníkovi, trenérovi Vláďovi Korbelovi, Lucce Grošaftové, všem kamarádům za podporu, iDNES.cz za to, že mě podržel hlavně během nemoci, a všem čtenářům, kteří mi vyjádřili podporu. Děkuji. |
Proto jsem byl v pátek 21. října překvapený (a jsem vlastně doteď), že jsem v cíli nic necítil. Žádná emoční lavina se neutrhla. Bylo to stejné, jako když se vracíte v neděli ze skvělého víkendu domů. Prostě to končí a nedá se s tím nic dělat.
Připadá mi, že jsem během roku v naběhaných kilometrech něco ztratil, ale možná i našel. Nevím, co bude dál, ale cítím, že potřebuji mít ve svém životě něco, čemu můžu věřit, něco, co mi dodává sílu, co mě žene dopředu.
Lepším a šťastnějším člověkem se díky běhání nestanete, ale máte možnost překonat svoje limity, dokázat si, že na to máte. Dává vám to především víru v sebe a pokoru. A o to jde.
Tedy spíš běží.
Hospoda na Propasti měla bohužel zavřeno.
Markovi se tahle fotka líbila. Proto tady je.
Honzovýma očima: Tak jsem uběhl maraton
Kdybych chtěl být za každou cenu vtipný, napsal bych, že to byla brnkačka. Tak jednoduché to samozřejmě nebylo, je ale fakt, že nebýt posledních deseti kilometrů, opravdu mi celý ten výlet nepřišel tak náročný, jak jsem čekal.
Trenér hodnotí: Marek je poctivej a pracovitej borec Vláďa Korbel při tréninku. Je 21. října a dostávám SMS od Marka. Po operaci srdce zaběhl maratonskou vzdálenost. Pod šest hodin. Zamrazilo mě po celém těle. Vždyť tenhle kluk před rokem doslova utekl hrobníkovi z lopaty a teď má za sebou takový výkon! Když jsme se poprvé setkali a on mě žádal o tréninkové rady, byla jeho budoucnost nejistá. Byl po operaci srdce, nevěděl, zda bude žít plnohodnotný život, vlastně ani nevěděl, zda vůbec a jak dlouho bude žít, v práci a doma musel řešit řadu věcí. Ale rozhodl se bojovat, jako tvrdej chlap, nefoukat si bolístky a začít makat. Pár lidí už jsem trénoval, ale vždycky to byli zdraví lidé, zdraví kluci a holky. A teď přijde tenhle chlápek, po takovéhle operaci a řekne: "Chci běžet do roka maraton." Času nebylo moc. Maratonský trénink není jen o polykání kilometrů, musíte mít v sobě víru ve své schopnosti, v to, že to dokážete, že překonáte všechna úskalí, že si najdete čas na trénink, že se překonáte, když se vám nebude chtít. Musíte řešit spoustu věcí, zdravím počínaje a oblečením a výživou konče. Není to prostě žádná sranda. Zpočátku jsem nevěděl, jestli Marek nekecá. Zda to svěřenec myslí s tréninkem vážně a co všechno je téhle věci ochoten obětovat člověk pozná až po pár týdnech či spíše měsících. Ale Marek byl úžasnej. Spíš honil on mě než já jeho. Každý týden jsem slyšel: "Mám odběháno, davaj nový tréninky." Samozřejmě, museli jsme řešit i pár problémů, ale s Markovou hlavou a vírou, že všechno překoná, to bylo jaksi za pochodu. Snažili jsme se dodržovat principy sportovního tréninku, začínali jsme doslova chůzí a pár odklusanými kilometry, v závěru byl Marek schopen v tréninku běžet na tepové frekvenci 130 až 135 tepů za minutu i 30 km. Vyšší intenzitu měl od doktorů zakázanou. Když nebyl čas na dlouhé tréninky, absolvoval příslušné kilometrové penzum ve dvou fázích, ráno před odchodem do práce a večer, mnohdy i za tmy. Poctivej a pracovitej borec. Napadlo mě, že Marek našel na své cestě životem věc, z níž si v téhle etapě udělal cíl svého života. Žil život, jako by byl každý den první… nebo poslední, nevím. Našel odvahu a začal žít. Úžasnej chlap. Vláďa Korbel |
Přisuzuju to dvěma věcem. Zaprvé, celou cestu mě Marek táhl psychicky dopředu, těch 42,6 kilometru jsme takřka celých prokecali. Za druhé, naše průměrné tempo (7:31 minuty na kilometr, počítáno celkově, se zastávkami na focení, točení atd. 8:25 min na kilometr) není nijak závratné a maratoncům bude asi k smíchu.
Ale v tom to právě je. Já nejsem maratonec. Nejsem ani sportovec. Jsem lenoch, který má věčně hodně práce, a tudíž vždy i pohotovou výmluvu. Celé moje snažení se týkalo toho, dokázat, nebo popřít, že i takováto průměrná kancelářská krysa může něco takového zdolat a neodstonat.
Do půlky se mi běželo skvěle. Napadlo mě, že půlmaraton vlastně nic není. Bylo to i tím, že dvacítku jsem si při tréninku několikrát vyzkoušel. Ovšem dál jsem se nikdy nepodíval. A bylo to znát. Nicméně opravdová krize přišla až na posledních pěti kilometrech. Nebýt Marka, asi bych je šel.
Rok skoro v běhu
Říkal jsem si, že když už pořádně netrénuju, tak budu alespoň o běhání hodně číst. Problém byl v tom, že všechny texty o přípravě na maraton obsahovaly v nejrůznějších modifikacích větu: "Peklo začíná na třicátém (případně třicátém druhém atd.) kilometru."
V kombinaci s tím, že všichni okolo mě považovali vizi, že bych uběhl byť jen deset kilometrů za nemožnou, přestal jsem raději i číst. On mi Marek všechno důležité stejně nakonec řekl.
Během roku jsem trénoval nepravidelně, ale i tak je moje celkové lesní skóre někde nad 700 kilometry. Ne vždy jsem si svoje garminy (Garmin Forerunner 110) nebo iPod nano (v kombinaci s Nike+ čidlem v botě) vzal s sebou a ne každý běh se tak načetl. Běhání pro mě zůstalo především sociální záležitostí. Marek tomu říká sociální běhání. Nemám totiž rád osamělé honění kilometrů. Na druhou stranu, když si mám s kým a o čem povídat, považuji běh za ideálně strávený čas. Někdy stačí prostě jen vyběhnout ve dvou a klidně celou cestu mlčet a přemýšlet. Občas mě doprovodila moje žena Inka. Sám jsem se do říčanského lesa vydal málokdy. Poslouchat vlastní dech není moje největší hobby.
Sakra, my jsme to přetáhli. Místo maratonské vzdálenosti jsme uběhli 42,6 kilometrů.
Sakra, my jsme to přetáhli. Místo maratonské vzdálenosti jsme uběhli 42,6 kilometrů.
Placáka jsme dát museli.
Takhle vypadá pouze čirá radost.
Běhání mě naučilo vstávat brzo ráno a tím si i zásadně (a příjemně) protáhnout den. Začal jsem i lépe jíst, i když z technických důvodů jsem se bohužel nezbavil opulentnějších domácích večeří, které nesou značný díl viny za můj lehce klenutý pupek. Úplně přestaly úporné bolesti hlavy, které jsem do té doby pravidelně míval. Onu růžovou lentilku jsem nemusel za rok polknout ani jednou.
Přípravu na nejdelší běh svého života jsem zakončil tři dny před pátkem 21. října sedmikilometrovým během. Ve čtvrtek večer jsem si ještě došel na lehkou sportovní masáž a začal se cítit jako opravdový maratonec.
Nejdelší běh Marka a Honzy na mapě a v datech.
Čím měřit maratonMěli jsme trochu obavy, jestli hodinky Garmin Forerunner 110 tak dlouhou trať vydrží. Plánovaných sedm hodin se zapnutým GPS nám přišlo na hraně, i když podle manuálu to má být zcela v pořádku. Ale znáte manuály. Nicméně vydržely. Signál neztratily ani v hustém lese (jak jen může hustý na podzim být), nevadila jim ani zima (celou dobu bylo hodně pod 10 stupňů) a po doběhnutí stále ukazovaly ještě poloviční kapacitu baterie. |
