Bolest je mojí součástí, ale kamarádi nejsme, říká ultramaratonec Dan Orálek

Za rok zdolá kolem neuvěřitelných osmi tisíc kilometrů. Běhá za každého počasí, denně, volno si dává maximálně patnáct dní v roce. "Sto kilometrů je z mého pohledu rychlý závod," říká český ultramaratonec Dan Orálek.

Sport, jemuž jste se upsal, je náročný a bolí. Co pro vás bolest vlastně znamená?
Je součástí mě. Na začátku to bylo hodně těžké, postupně ale zjistíte, že je to kus vás, že je to normální. Kamarádku se mi však z ní udělat nedaří.

Kdy bývá bolest největší?
Na trati. V cíli sice máte v nohou celý závod, euforie však bolest úplně potlačí. Nejhorší je, když se bolest spojí s psychikou, to pak můžu i vzdát. Letos se mi to stalo na závodě na sto kilometrů, na šedesátém jsem to zabalil. Jednak mi bylo špatně, jednak jsem si nedokázal představit doběh.

Je psychická bolest horší než fyzická?
Jsou propojené, jedna ovlivňuje druhou. První věc je věřit si, že to dám. Druhá naučit se s bolestí fungovat.

Jak s ní pracujete?
I když vás bolí celé tělo, jedna bolest bolí nejvíc. Je dobré vnímání bolesti střídat, skrze jednu zapomenete na ostatní. Když mě bolí nohy, zapomenu na to, že je mi špatně. Když je mi na zvracení, nevšímám si tolik toho, že mě bolí nohy.

Čím se odlišují ti nejlepší ultramaratonci od ostatních?
Je toho víc, velkou roli hraje hlava, pak kvantita a kvalita tréninků. Odolnost se dá částečně natrénovat, částečně je ale vrozená.

Jak trénujete psychiku?
Stejně jako tělo, nedá se to oddělit. Nejvíc mi dávají závody, tam získám nejvíc zkušeností – a ty zůstanou v mozku.

Teď jste běžel závod na 246 kilometrů. Bylo to drsné?
Byl velice náročný, dvě třetiny účastníků ho nedokončí. Běžel jsem ho 26 hodin a 40 minut. Moje nejdelší pauza byla nějakých čtyři pět minut po osmdesáti kilometrech, potřeboval jsem se přezout.

Přišla krize?
Bez krize to nejde. Pro mě to začíná být nepříjemné kolem čtyřicátého kilometru, později pak často nastupují žaludeční potíže. Nejhorší však je, když se vám začne chtít spát.

Dopřávám si spánek, nejím maso. Jinak nic speciálního

Kolik naběháte ročně?
Kolem osmi tisíc kilometrů.

Míváte někdy volno?
Letos už jsem měl, šest dnů jsem neběhal. Za rok vynechám maximálně deset patnáct dnů.

Běháte za každého počasí?
Ano. Mám pak strašně dobrý pocit, když doběhnu.

Máte trenéra, nebo spoléháte sám na sebe?
Jsem sám sobě trenérem, ale nevím, zda dobrým. Nikoho jiného bych netrénoval. Možná někdy v budoucnu bych byl ochotný někoho vést.

Nejtěžší běh: Badwater

Nejhorším podmínkám čelil na ultramaratonu Badwater na jihozápadě Spojených států. Je dlouhý 217 km, s celkovým převýšením asi 4 500 m. Teploty přes den dosahují až 50 stupňů Celsia, v noci klesají ke 20 stupňům. Badwater je nejníže položeným místem Spojených států a patří mezi nejteplejší místa na Zemi.

Jak vypadá týdenní tréninkový plán?
Liší se podle období.

Jak je namixován ten aktuální, podzimní?
V pondělí jsem dělal rozklus, kopce, pak výklus, dohromady 30 kilometrů. V úterý 45 kilometrů v terénu, ve středu tempo, celkem 30 kilometrů. Ve čtvrtek 30 kilometrů volněji, v pátek výklusem 12 kilometrů. V sobotu byl závod, maraton, neděle opět výklus, 15 kilometrů.

Jak posilujete vršek těla?
Neřeším to.

Jak regenerujete?
Spánek. Nic víc.

Máte nějakou speciální dietu?
Nic takového, stravu neberu nijak dramaticky. Trochu omezuji maso, jím ho jen dvakrát třikrát týdně.

Je vám jednačtyřicet. Cítíte na sobě věk?
V podstatě se cítím pořád stejně, nemám problém. I výkonnostně jsem na tom skoro stejně.

"Letos jsem běžel závod na čtyřiadvacet hodin v Kladně na jednokilometrovém okruhu. Šestnáct hodin v kuse pršelo, byl jsem mokrý, odřený, psychika byla úplně dole," vzpomíná.

Do kolika let se dá takhle běhat?
Tak do padesáti.

Kde jsou hranice, kolik se dá běžet v kuse?
Nevím. V Brně jsem běhal na okruhu osmačtyřicet hodin. Uběhl jsem tam 370 kilometrů, bylo to 1 400 kol.
 
Co na to doktor?
Moc k nim nechodím. Chodím jen k obvodní doktorce pro razítka. (smích)

Nemarodíte?
Ne. Jednou za rok mám rýmičku.

Běžím vždy za co nejlepším výsledkem

Jak si vybíráte závody?
Podívám se po okolí, najdu ten nejdelší a tam jedu.

Jakou vzdálenost máte rád?
Každá má do sebe něco jiného. Sto kilometrů je z mého pohledu velmi rychlý závod, čtyřiadvacetihodinovky jsou jiné, je tam čas na odpočinek.

Dejme tomu, že jedete na velký závod. Jak se před ním soustředíte?
V Americe jsem byl tři dny před startem. První den jsem šel za kamarádkou do kasina, druhý jsme nakupovali, den nato jsem startoval. Takže ani v tomhle ohledu nic zvláštního.

Procházíte si před závodem trať?
Jak kdy. Musím vědět, jaký je terén, abych věděl, jak se obout. Pokud má ale závod 240 kilometrů, nemám šanci si celý profil zapamatovat.

Na co na trati myslíte?
Když běžím volně, jen tak si přemýšlím. Když závodím, sedmdesát procent času přemýšlím o závodě, kdy bude občerstvení, kdy doběhnu, kdy si lehnu. Vždycky se upnu na to nejbližší, co mě bude čekat. Na cíl hned od startu myslet nemůžu.

Běžíte a víte, že je problém. Kdy se rozhodnete, že to vzdáte?
Vždy k tomu musíte dospět po delší rozvaze. Impulzem je, že se zlomíte psychicky.

Jste soutěživý?
Během závodů běžím vždy na výsledek, nikdy neběžím jen tak, jen abych se zúčastnil. Pokaždé závodím hned od výstřelu pistole.

Co říkáte všem těm energetickým tyčinkám, gelům…
Používám jen gely, a to na závodech do sta kilometrů. Na delších si už dám třeba kaši. Piju nejčastěji vodu, moje tělo je tak natrénované.

"Tepovou frekvenci si měřím na tréninku, při závodech to nejde. Mám ji kolem 180, tu dolní mám ale nízkou, nějakých 34," říká Daniel Orálek

Baví vás velké městské maratony?
Velký problém je u nich nedostatek záchodků, masa lidí, fronty. Naproti tomu u čtyřiadvacetihodinového ultramaratonu na kilometrovém okruhu je vše k dispozici, paradoxně mě ale využívání takového servisu může zdržovat. Rád mám hodně extrémní závody, expediční podniky pro mě ale nejsou zajímavé. Všechno si na nich musíte nést na zádech. A jednak to neunesu, jednak to už moc není běh.

Co závody s camelbackem?
To ještě jde, to jsou jen dvě tři kila vody. Jsou ale závody, které se běží s plnou výbavou, to je osm kilo. To nedávám. Je tam málo běhu.

Jedno pivko denně. Občas koleno, někdy špek

Příští stanice: Mexiko

V březnu čeká Dana Orálka ultramaraton mezi indiány v Mexiku. "Jedu tam vlastně s přítelkyní na dovolenou, většinou ji trávíme tak, že si tam nejdřív odběhnu závod. V Mexiku poběžím 80 kilometrů, žádná extrémní výzva to ale nebude. Nejhorší bude změna počasí, pojedeme ze zimy do tepla, a běh v horách," říká.

Zasahuje vám běhání do soukromého života?
Ano. Kdybych měl rodinu s malými dětmi, asi bych mu nemohl věnovat tolik času. Mám tolerantní partnerku.

Běhá s vámi?
Ano, nemá ale ráda, když kolem ní při běhu poskakuju a chci si povídat.
 
Dokážete si představit, že byste musel ze dne na den přestat?
Našel bych si něco jiného. Třeba taroky. Nebo petangue. Znám také spoustu lidí, kteří si říkají sběrači maratonů, objedou jich ročně třeba padesát. Jezdí tam hlavně kvůli setkání s lidmi, berou to jako společenské vyžití.

Jaké jsou vaše záliby?
Rád fotím – ale zase běhání. Jednou týdně chodím hrát s přítelkyní tenis. Čtu sci-fi, pracuji na počítači.

Dělal jste dřív nějaký jiný sport?
V dětství jsem hrál volejbal. Baví mě tenis.

Jaké máte neřesti?
Pivo, to ale nepovažuju za neřest. Dám si denně jedno. V hospodě bych dal tak pět piv, už dlouho jsem se ale neopil. Občas si dám pečené koleno, špek, tučné maso.