Civím na velkou obrazovku, kde se mi Robert Janík vrtá v koleni. A k tomu skoro pořád mluvím. Musím, aby věděl, jak na tom jsem, kam až může zajít. A do toho, abych se odreagoval, probírám s asistující sestřičkou cestování po Maroku, kde jsem si ještě před osmačtyřiceti hodinami užíval.
Byl by to bizarní sen, kdyby tohle všechno nebyla pravda. Ke všemu jsem skoro 400 km od domova v nemocnici v Havířově. Čtenář začíná tušit, že nejde o zcela běžnou operaci. Tedy, vlastně by to bylo úplně banální artroskopické odstranění části menisku, kdyby neprobíhalo v lokálním umrtvení. Nikdo mne nenutil, vymyslel jsem si to sám po poradě s ortopedem. Tak tu teď trpím. A vlastně už ani netrpím. Ve zvláštním rozpoložení čekám, až to skončí.
Normálně bych měl mít předoperační vyšetření a teď tu měl asistovat anesteziolog. Já měl být už dávno v rauši a všechno prospat. Operující ortoped mohl mít klid, podle potřeby mi páčit nohou všemi směry, ani bych necekl. Ale už není cesty zpět. Maximálně bych teď mohl zabouchat rukou na operační stůl a jako při zápase juda vykřiknout: Doktore dost, už to nevydržím, vzdávám to!
Vím, že to neudělám. Všechno by bylo v háji. Koleno by zůstalo na další měsíce v binci a já bych všechno prohrál. Nemůžu to udělat sobě, ale ani doktorovi, který na tenhle šílený nápad přistoupil. A taky vím, že bolest nezná hranic a že tohle je vlastně nic… proti tomu, co by mohlo být.
Je třeba vysvětlit, že na operaci s kolenem jsem šel, aniž by mne nějak strašně zlobilo. Mohl jsem chodit, popoběhnout, jezdit na kole, lyžovat, jen mi v něm občas divně přeskočilo a zabolelo. Prostě tam není něco v pořádku. Kontrolní rentgen a předpoklad odborníka naznačují, že by mohlo jít o roztržený meniskus a poškozenou chrupavku.
K rozhodnutí skončit tady v Havířově jsem se rozhoupal prakticky před rokem. Podobnou anabázi s doktorem Janíkem tehdy podstoupil můj kamarád, náš nejlepší lyžař ve volném terénu Robin Kaleta. Robin se naučil znát své tělo a neudělá pokud možno nic, o čem by si myslel, že je zbytečné. A já mu věřím, že tak zásadní zásah do organismu, jakým celkové uspání je, nemusí být při relativně jednoduché operaci kolene nezbytně nutný.
Operaci v lokální anestezii pochopitelně nedělá v Česku jen doktor Janík. Není to však z mnoha důvodů zásah úplně běžný. Takový zákrok může mít výhodu nejen pro pacienta, ale i pro nemocnici. Celý proces je rychlejší, levnější. Pacient nepotřebuje předoperační vyšetření, u operace není nutný anesteziolog, pacient přijde do nemocnice později a domů odejde dříve. "Není to pro každého, ne každý to vydrží," zdůrazňuje Janík. "Dotyčný by měl mít posunutý práh bolesti a v tom je i riziko tohoto výkonu," varoval mne ještě při prvním seznamovacím telefonátu někdy v září havířovský ortoped. Upozornil zároveň, že když to nevydržím, bude muset výkon předčasně ukončit. "A proto u nás není tento způsob častý ani zvlášť oblíbený," dodal.
Teď už končí sranda
Až do dnešního rána vše připomínalo jen jakousi hru. Teprve když jsem přišel na osmou do čisťounké okresní havířovské nemocnice, natvrdo mi všechno došlo. Odevzdávám šaty a dostávám nemocniční pyžamo. Za chvíli už ležím na pokoji s bývalým havířem, kterému vezmou žlučník, a kultivovaným padesátníkem, jenž si na předměstí Ostravy na horském kole skoro urval rameno.
Nemocniční mašinerie se naplno rozjíždí. Koukám na to jak vrána, protože coby dospělý jsem v nemocnici takhle ještě nikdy neležel. Přicházejí sestřičky, abych odevzdal cennosti. Snubák, peněženku, mobil… podepisuji hromadu papírů a kontakt na nejbližší... kdyby náhodou. Hezká sestřička s tetováním na ruce mi dává náramek se jménem a rodným číslem, holí mi levé koleno a pro jistotu mi na něj fixou maluje křížek. Pak už jen čekám, až na mne přijde řada. A čekám dlouho, protože přednost mají akutní případy.
S anestezií i bezArtroskopická operace kolene (menisku a chrupavky) je dnes zcela běžnou operací, která se provádí buď v plné anestezii, nebo pomocí takzvaného epidurálu, kdy se injekcí znecitliví spodní část těla. Operace za pomoci jen místního umrtvení není zdaleka pro každého a lze ji doporučit jen pro vybrané jednodušší diagnózy na základě důkladného vyšetření a odborného posouzení ortopeda. V mém případě jsme se kvůli složitější diagnóze a značnému osvalení nohy pohybovali na hraně. Doktor Janík nicméně zdůrazňuje výhody kombinace lokální anestezie s umrtvením nervu. Podle něj jde o ideální model komfortnějšího operování nekomplikovaných případů. Nejdůležitější zařízení potřebné k operaci, kvalitní optický systém s operačními mininástroji, stojí od cca 500 tisíc do jednoho milionu korun (v případě 3D modelu). |
Horník i cyklista už jsou dávno na sále, když přicházejí konečně i pro mne. Svlékám pyžamo a dostávám operační prostěradlo. Chtějí mi vzít i brýle, ale prosím je, aby mi je nechali: "Vždyť nic neuvidím a já tu operaci musím vidět, abych o ní mohl napsat." Vím, že jsem 'potížista z Prahy', ale snažím se to zachránit, všem děkuji a jsem úslužný a milý. Tak mi je nakonec nechají a vezou mě kamsi výtahem do jiného patra, až konečně přijíždím do moderního operačního sálu.
Přelézám s pomocí na operační stůl a už mne vítá doktor Janík s brýlemi, rouškou a gumovými rukavicemi. Končí sranda. Jde do tuhého. "Tohle není standardní operace. Chci, abyste se mnou spolupracoval, komunikace je základ, po celou dobu spolu budeme mluvit, ano?" vyzývá mne. "Potřebuji vědět, jak se cítíte, kam až můžu zajít a kdy už to bude nesnesitelné. Když to nevydržíte, nebudu už vás moci dodatečně uspat a operaci dokončit. Budeme muset prostě skončit. Rozumíme si?"
Něco zadrmolím, jako na souhlas. Teprve teď mi všechno dochází. Asistent mi ostříkává celou levou nohu dezinfekcí, která prý zabije všechny bacily. Pak dostávám igelitovou ponožku a ladíme polohu mého těla na operačním stole tak, aby vyhovovala nejen chirurgovi, ale i mně. Doktor je perfektní, ale tvrdý. Přesně a polopaticky mi říká, co všechno bude dělat, kde mi vpíchne mezokain, kde řízne, kam mi strčí kameru.
Jdeme na věc. Představení začíná. Dostávám postupně tři vpichy mezokainu, lokálního anestetika. První dva z vnitřní a z vnější strany kolene jsou kvůli znecitlivění kůže a podkoží, aby tam chirurg mohl udělat řezy skalpelem. Třetí vpich jde až do kolenního kloubu. Na dlouhou dobu to bude to jediné, co mi, doufám, umožní operaci přečkat.
Pak přichází na řadu skalpel. Krátkým řezem ze zevní strany se Janík dostává až do kloubu. Naštěstí zrovna tohle nevidím a také to netrvá dlouho. Pak ortoped zavádí do kolene kameru, prohlíží ho a zjišťuje, že nález je horší, než jsme oba doufali. Zkřížené vazy jsou sice docela dobré, ale mám rozdrcený vnitřní meniskus a nemocnou měkkou chrupavku na vnitřní straně stehenní kosti. Následky starších i novějších lyžařských zranění. To je špatná zpráva. Operace bude přinejmenším delší a o dost komplikovanější.
Setkání menisku s Marrákešem na operačním stole
Dalším řezem si ortoped vytváří druhý vstup, tentokrát z vnitřní strany. Zatímco z té vnější je do kolena zapíchnuta kamera, z vnitřní Janík zavádí do kloubu miniaturní artroskopické operační nástroje. Malými kleštičkami začíná odstraňovat roztrženou část menisku a takzvaným shaverem, jakousi minifrézkou, pak holí a nasává tkáň poškozené roztřepené měkké chrupavky tak, aby nakonec na koleni zůstala jen ta zdravější.
"A kde jste byl v tom Maroku, v Marrákeši? Ten je prý nejhezčí, já tam byla, je to už skoro 20 let. Byla to snad má nejhezčí dovolená," zabavuje mne sestřička.
Civím na obrazovku a nevěřím svým očím. Sleduju své nemocné koleno a to, jak v něm rejdí ortopedovy nástroje. "Bolí to?" ptá se Janík. "Trochu, ale vydržím to," kontruji.
Janík mi páčí nohu kamsi pryč, aby se dostal do všech koutů kolene. Na jedné straně to skoro vítám. Zkřivená záda začínají pálit skoro víc než koleno. "To je ono, můžete takhle vydržet? Jste hodně osvalený, není snadné se k tomu dostat. Potřeboval bych, abyste se co nejvíc uvolnil," přesvědčuje mne doktor v okamžiku, kdy mám pocit, že mi upadne celá spodní část těla. Pot mi stéká po zádech, zatímco nůžtičky v koleni rejdí o závod a "shaver" polyká roztřepenou chrupavku.
"V Marrákeši se mi moc líbil velký súk, to je opravdu zážitek, viďte. Pamatujete si ho ještě?" ptám se sestřičky.
Mezitím mi z menisku zůstává sotva třetina a roztřepená nemocná chrupavka závratně mizí. Doktor bojuje, co mu síly stačí, aby se dostal do nejzazších částí kloubu.
"Byl jste také v Atlasu? Tam to musí být krásné," ptá se sestřička.
"A je to, chlape, gratuluji," říká mi doktor Janík v okamžiku, kdy už jsem skoro nedoufal, že to někdy skončí.
Zašívá mi ranky, přelepuje, přikládá vatu a klasický obvaz. "Asi za čtyři až šest neděl bych vám doporučil aplikovat do kolene chondroprotektivum. To je látka, která upravuje Ph v kloubu, má vhodnou viskozitu a obsahuje chondroitinsulfát, jenž je základní stavební součástí chrupavky. Injekcí se vpíchnou asi čtyři mililitry," doporučuje mi lékař po asi čtyřicetiminutové operaci.
"Doktore a nebolí to?" ptám se připitomněle.
"Pane Petře, jestli jste vydržel tohle, tak ten vpich bude jak pohlazení od sestřičky," směje se Janík.
