Jaroslav Lenhart poněkud boří zažitou představu o zemědělci z malé vesnice. Místo montérek trekingové kalhoty, místo zpocené pleše vlasy spletené do copánků. Jen na rukou je vidět, že se rády hrabou v hlíně.
„Nechci se ale vymezovat vůči komerčním zemědělcům. Stejně jako oni se starám o půdu a používám vodu. Jen celý proces vnímám trochu jinak,“ říká spoluzakladatel obecně prospěšné společnosti Svobodný statek na soutoku.
Jak tedy vnímáte zemědělství?
Snažíme se udržovat jiný vztah k rostlinám a zvířatům, k živoucímu organismu země, který nám dává jídlo a o který se staráme. My neumíme vyrobit mrkev, jako vyrobí švec botu. My se umíme jen postarat o organismus země tak, aby mrkev mohla vyrůst. Důležitý proto pro mě není jen samotný výsledek pěstování, nýbrž celý proces, tedy i to, jak se chovám k půdě. Mým ideálem není mít co nejlepší technologie a pěstovat za co nejnižší cenu. Chci, aby byl při pěstování člověk co nejvíce přítomen a aby mohla zaznít vděčnost vůči zemědělskému organismu.
Stavíte na principech biodynamického zemědělství. O co jde?Biodynamika spočívá v tom, že se nedívám na rostliny jako na odtržené od celku, ale snažím se vnímat hlubší souvislost s prostředím, ve kterém žijí. Vnímám dynamis, tedy síly, které na ně působí. Když vidím, že jsou v nepořádku, tak se je snažím různými bylinnými preparáty vyladit. Biodynamika ale přináší do hospodaření další podstatnou věc, která se vytratila, a to je osobnost zemědělce. Je klíčové, jak utváří prostor kolem sebe, jak přemýšlí o rostlinách, jak jedná se spolupracovníky.
To nebylo vždy?
Bývalo to. K zemědělství patří sociální organismus, kterým dříve byla vesnice. Jenže ta je v dnešní době zcela mrtvá. Můžeme říct na rovinu, že vesnice v Čechách prostě neexistuje. Komunismus si na to hrál, ale udělal z toho frašku. Nikdo dnes nechce žít na vesnici tak, jak se žilo za komunismu, zároveň si už ale nikdo nepamatuje na to, jak vesnice žila před ním. A zvlášť na severu Čech nemáme schopnosti vytvářet zdravý sociální život. My se snažíme o to, aby byl statek fungujícím sociálním organismem se zdravými vazbami.
V roce 2013 jste začínali na jednom hektaru, dnes biozeleninu pěstujete na 10 hektarech. Máte zajištěný odbyt?
Máme, v posledních letech jsme neustále rostli. Za rok prodáme zeleninu za 3 miliony korun, v sezoně točíme 100 tisíc týdně. Máme vybudovanou logistiku, většinou sami zavážíme. Situace na trhu s biozeleninou se ale hodně proměnila, a to kvůli farmářským trhům. Před deseti lety lidé vnímali nějakou potřebu změny, kterou představovalo právě ekologické zemědělství. To si však lidé začali spojovat s farmářskými trhy a poptávka po biozelenině se vytratila. Jenže když rostlinu zasáhne nemoc, hmyz nebo plíseň, tak ji farmář postříká. My ne.
Je v kraji o biozeleninu zájem?
Minimální, region stále dotujeme. Prodáváme tu tak levně, že se nám nezaplatí ani náklady. Ústecký kraj nám ale hodně leží na srdci. Když jsme začínali, tak jsem si říkal, že našich 10 hektarů je pro region dostatečných. Tato idea se ale ukázala jako naprosto scestná, ani takový zájem tu není. Dodáváme proto hlavně do Prahy, a to jak ve formě bedýnek, tak i dodávek pro největší tuzemské velkoobchodníky, jako jsou Bionebio nebo Country Life. Vsadili jsme také na KPZ neboli komunitou podporované zemědělství, nyní jsme největší sítí v Česku.
Tento typ zemědělství spočívá v tom, že si komunita před sezonou předplácí u zemědělce ovoce nebo zeleninu. Dostanou ji teprve, až vyroste. Kolik lidí se do toho zapojilo?
Loni jsme začali a letos se to rozjelo. Máme v Praze devět skupin, peníze nám před sezonou poslalo zhruba 150 lidí. Celý projekt vznikl jako reakce na potřebu lidí z Prahy, kteří hledali zemědělce, od něhož by mohli brát biozeleninu. V našem regionu bohužel žádná taková potřeba nebyla. Ale i tak vidím v KPZ budoucnost našeho statku. Začínali jsme na dvou procentech naší produkce, letos by mohla komunitám jít už celá jedna třetina. Přínosné je v tomto případě hlavně to, že komunikujeme přímo s koncovým zákazníkem. Víme tedy, co chce a co máme pěstovat.
Mnoho zemědělců si nedokáže představit hospodaření bez dotací. Pobíráte je i vy?
Od letoška pobíráme dotace na celou plochu, pokryjí ale jen asi 5 procent nákladů. Vzhledem k tomu, že jsme loni skončili s 10procentním ziskem, tak by se statek uživil i bez dotací. A to byl od počátku náš cíl. Problémem českého trhu s biozeleninou je ale to, že jsme mezi biogiganty Německem a Rakouskem, kde jsou zemědělci schopni vypěstovat zeleninu výrazně levněji. V Sasku nakoupím biomrkev za 3x nižší částku, než za kolik ji dokážu vypěstovat. Zatímco v Německu sklidí velká mašina tunu zeleniny za čtvrt hodiny, my v 15 lidech za dva dny. Do českého biozemědělství zatím nevstoupily technologie jako v Německu, kde se pěstuje na velkých plochách. Myslím si ale, že se to brzy změní, protože velcí hráči už vstupují i na český trh s biozeleninou.
