Pátek 17. listopadu 1989 změnil tehdejší Československou socialistickou republiku. A zasáhl do osudů všech obyvatel. I jejich kariér. Někteří zamířili dolů, jiní stoupali nahoru. To druhé platí o tehdejším zakladateli místního Občanského fóra a pozdějším poslanci, ministrovi, starostovi, ústavním soudci i soudci Nejvyššího správního soudu Miloslavu Výborném.
V jaké osobní situaci vás zastihl 17. listopad 1989?
Tehdy mi bylo 39 let, byl jsem advokát v advokátní poradně v Chrudimi, doma jsme měli tři děti.
Můžete popsat první dny a týdny po tomto datu?
Velice záhy jsem spoluzakládal a byl jsem činný v Občanském fóru v Heřmanově Městci a v okrese Chrudim. Patřil jsem mezi ty, kteří řečnili na valníku na náměstí. A potom jsme měnili obsazení tehdejšího Městského národního výboru v Heřmanově Městci a Okresního národního výboru v Chrudimi.
Co především jste lidem z toho valníku říkal?
Že už bychom chtěli být konečně svobodní.
Potřeboval jste k tomu prvnímu vystoupení i kus odvahy? Jaké hrozilo riziko?
Posléze se ukázalo, že o žádné riziko nešlo, ale to nemohl v počátcích vědět nikdo. A jakým způsobem tehdejší režim nakládal se svými protivníky, to mně bylo jako právníkovi poměrně důvěrně známo. My, co si vzpomeneme, mladí možná ne, tak tresty odnětí svobody za projevený nesouhlas s politikou Komunistické strany Československa určitě nebyly podmíněné, ale nepodmíněné.
Do jaké míry jste byl „za komunistů“ informován o disidentském hnutí a Václavu Havlovi?
Svobodnou Evropu jsem občas poslouchal, samizdaty jsem četl jen výjimečně. Občas jsem získal nějaké křesťanské samizdaty, ale ani tehdy ilegální Lidové noviny jsem neměl k dispozici.
Která chvíle z listopadu 1989 byla pro vás osobně nejemotivnější?
Upřímně řečeno, nejemotivnější chvílí bylo vydání té, jak se posléze ukázalo nesprávné a nepravdivé, zprávy, že byl při demonstraci na Národní třídě zabit student Martin Šmíd. To bylo nepochybně nejemotivnější.
V červnu roku 1990 jste byl v prvních svobodných volbách zvolen poslancem do České národní rady. Jaká to byla zkušenost?
Česká národní rada byla plná entuziasmu a pracovitosti. To ji nejvíce charakterizovalo. Tyto vlastnosti se podle mých vzpomínek postupně v dalších letech vytrácely. Zůstávaly jen u některých politiků.
Které osobnosti na vás v době počátku vaší politické kariéry udělaly největší dojem? Které dnes?
Asi největší dojem na mě udělali Václav Havel, Jan Sokol a na počátku i Václav Klaus. Dnes bych u každého politika preferoval uvážlivou slušnost. A tu vidím u Jiřího Drahoše.
Ve druhé polovině roku 1992 jste se podílel na tvorbě první české Ústavy. Co byste v ní po dosavadních zkušenostech nejspíše změnil?
Hodnotím ji stále dobře. S jedinou výjimkou - nebylo zrovna rozumné později změnit Ústavu v otázce volby prezidenta. Jinak podle mě ústava funguje dobře. Až překvapivě dobře na to, že byla vytvořena poměrně v krátké době necelého půlroku.
Ve druhé polovině devadesátých let jste se stal ministrem obrany i starostou. Co bylo náročnější?
To se nedá srovnávat. Rád jsem dělal obě funkce.
Jak se město a armáda od té doby proměnily?
Je to nesrovnatelné. U města stačí porovnat fotografie. Armáda je kvantitativně, kvalitativně, svými úkoly i aliančním zabezpečením úplně jiná.
Takzvanou sametovou revoluci provázely určité ideály, podařilo se je podle vás naplnit?
Víme všichni, že se je nepodařilo naplnit. Byli jsme idealisté a mysleli jsme si, že to bude mnohem lepší. Asi je to přirozené. A nemohou za to jen politikové, ale lidé na všech možných úrovních. Jaký si to uděláš, takový to máš, jak se zpívá v jedné písničce.
Má podle vás český ústavní systém dostatečné pojistky proti ohrožení demokracie?
Žádný ústavní systém nemá takové, aby nebylo nutno se o demokracii stále starat. Jakmile se o ni přestaneme starat, můžeme o ni přijít bez ohledu na to, jaký ústavní systém budeme mít zrovna napsaný.
Směřujeme k tomu v dnešní povolební situaci?
Já doufám, že ne, nejsem věštec. Ale volby byly svobodné a demokratické, o tom nelze pochybovat.
To ano. Ale právě jsem mluvil s několika studenty, u kterých cítím obavy o vývoj státu a demokracii.
Jaká bude, to záleží na nich. Ne na Babišovi, ani na šéfredaktorovi MF DNES. Já studentům mohu jen vzkázat, ať se snaží demokracii chránit.
Miloslav VýbornýNarodil se v roce 1952 v Chrudimi. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení studií pracoval nejprve jako advokátní koncipient, poté jako samostatný advokát v Chrudimi. V roce 1990 byl zvolen za tehdejší Křesťanskou a demokratickou unii poslancem České národní rady, později až do roku 2003 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V letech 1996 - 1997 vykonával funkci ministra obrany a v roce 1998 ministra - předsedy Legislativní rady vlády. V letech 1998 – 2003 byl starostou města Heřmanův Městec. V roce 2003 byl jmenován soudcem Ústavního soudu České republiky. O deset let později soudcem Nejvyššího správního soudu. Žije v Heřmanově Městci, je ženatý, má tři děti, čtyři vnučky a dva vnuky. |
Jakým způsobem?
Především mají hodně studovat a pak se také mají starat o věci veřejné. A to na všech úrovních, od své školy, přes svou obec.
Váš syn Marek se staral o věci veřejné natolik, že se stal nedávno také poslancem. Jakými radami jste ho pro tuto práci vybavil?
Já jsem mu žádné rady nedával, je to dospělý muž a je vybavený dostatečnými zkušenostmi.
Generace 1989, tedy dnes už často bývalých politiků, musela umět vylézt na valník či na tribunu, spatra hovořit a čekat, zda je lidé vyprovodí potleskem či pískotem. Dnešní političtí nováčci se profilují spíše skrze sociální sítě. Mají to tak lehčí, či naopak těžší?
Každá doba má své problémy, žádný politik, v žádné době to nemá lehké. Je to těžká práce, pokud ji člověk bere jako práci a já si myslím, že jim vůbec nezávidím a že by nikdo neměl závidět a kdo jim závidí, ať to jde dělat.
