Loni na podzim jsem potřeboval koupit jakékoli sportovní boty, protože jsem žádné neměl. Já, strýček Skrblík, jsem využil letákové akce a koupil levné značkové boty. Sice mně byly větší než jsem potřeboval, ale byly pohodlné. Až doma jsem zjistil, že jsou bežecké.
Boty mám, to bych se mohl přihlásit do Prahy na maraton. A tak se i stalo. Boty však dál zůstávaly ležet v krabici. Přece musí všechny ty síťoviny, Evy, adiPreny a jak se to všechno vůbec jmenuje, vyzrát. Zdůvodňoval jsem si. Jedno odpoledne jsem se zničeho nic rozhodl. Přece nenechám to startovné propadnout, měl bych začít konečně běhat! Doma jsem zvolal: Jdu běhat. Tři páry očí na mě z kuchyně udiveně koukly. Táta se nám asi zbláznil. Vyrazil jsem na už předem promyšlený asi dvoukilometrový okruh. To dám. Po 400 metrech lehkého klusu mně sporttester střídavě ukazoval 220 a Error. Tak buď jsem blbej já, nebo on...
Zvládl jsem to indiánskou chůzí. Hlava fialová, žíly naběhlé a moje žena, zaměstnanec ve zdravotnictví, už málem hledala vhodnou infúzi. Neodradilo mě to a šel jsem do toho každý druhý den. Když jsem na Vánoce dostal novou čelovku a příspěvek na trailové botky, bylo rozhodnuto. Rodina mně asi fandí. Jdu do toho.
První výběh v terénních botkách na čerstvém sněhovém poprašku nedopadl dobře. Že už se smráká? No a co, je sníh, je přece dobře vidět. A čelovka mě hřeje v zadní kapse. A najednou - pád. Díra na čele a koleno rozervaný na cucky. Jen pár metrů od domu. Následovala první pomoc a hurá spát. Ráno vstávám s tím, že jdu běhat. Koleno nebolí a ani nenateklo, hurááá. Při běhu si připadám jako Terminátor, nebo spíš mumie. Pohromadě mě drží na několika místech náplasti a obvazy. Ale jinak funguji.
V Praze mně nepůjde o pořadí nebo o čas, ale zvládnou to v časovém limitu. Trvá mně několik měsíců, než jsem schopen běžet třeba hodinu v kuse bez zastavení. Ale už je to za mnou. V dubnu jsem si zkusil Brněnský půlmaraton. A to jen proto, abych si zkusil občerstvovačky. Běhával jsem na lačno a to mně vyhovovalo. Ale 42 kilometrů bez jídla a pití by asi byl hazard. V rodném Brně jsem to dal za 2:30 a byl spokojen. Za tři týdny se jede do Matky měst.
Až nadešel den D. Maraton v Praze se nedá vůbec popisovat. To se musí zažít. Ta atmosféra a vůbec... Pokořil jsem ho po sedmi měsících od prvního vyběhnutí za 5:38. Ani moc? Já vím. Ale svůj cíl jsem si splnil. Příští rok mám co vylepšovat. Na závěr jen maličký překlad z internetu: „Dneska běhá každý idiot. Ale jen ti největší idioti, se mohou postavit na start maratonu.“ Moc rád jsem byl mezi nimi.
Mirek Řihánek 55 let
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
