Jak zvládáte skutečnost, že se často ocitáte v přítomnosti lidí, kteří jsou na konci své životní cesty?
Spousta kolegů se mě ptá podobně, považuje můj obor za smutný, ale já to takhle vůbec nevnímám. Že jsou mí pacienti v poslední fázi svého života, to samozřejmě vidím, nesou s sebou spoustu všelijakých chorob, koneckonců v tom geriatrie spočívá, slučuje více oborů v jednom. Neřešíme jen interní potíže, ale také psychiatrické diagnózy, neurologické potíže nebo ortopedické potíže, ty často souvisejí s různými úrazy, jež ke stáří bohužel patří. Právě ta rozmanitost mě velmi baví, nejsem specialista v jediném konkrétním oboru, ale musím mít povědomí o všem, od kardiologie po pneumologii. Samozřejmě do jisté hloubky, složitější diagnózy konzultuji s kolegy specialisty.
Opravdu nikdy mě však nenapadlo uvažovat o svém oboru nějak pesimisticky. Možná i proto, že navzdory velmi pokročilému věku mých pacientů se velká část z nich vrací domů a čas od času se nám tu daří téměř zázraky. Třeba když nám sem z akutního oddělení přivezli téměř apatickou dvaadevadesátiletou paní, jíž při hospitalizaci kvůli kardiologickým problémům rozhodili medikaci tak, že málem skončila na psychiatrii v Bohnicích. U nás jsme ji postavili na nohy, před pár dny oslavila šestadevadesáté narozeniny a je to jedna z nejčipernějších obyvatelek seniorského domu Vlčí mák, který je v areálu naší nemocnice.
Nečekanou smrt si přejeme, protože se jí bojíme, pořád nikdo nevíme, jaké to je. Já sama mám zážitek, který se podobá těm z klinické smrti.
