Momentka z natáčení filmu Zlatý podraz v Průmyslovém paláci: Zdeněk Piškula...

Momentka z natáčení filmu Zlatý podraz v Průmyslovém paláci: Zdeněk Piškula (vpravo) a Filip Březina v rolích československých reprezentantů. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Piškula: Díky klikům nám při natáčení rostly svaly. V basketu se našel

  • 8
Do Československa na přelomu 40. a 50. let se ve své nejnovější roli podíval herec Zdeněk Piškula. Filmový příběh Zlatý podraz inspirovaný skutečnými událostmi ho pohltil. „Byli jsme z něj tak nadšení, že jsme měli energie na rozdávání,“ říká pro Týdeník 5+2. A doufá, že se konečně vymaní ze škatulky dětského herce.

V novém filmu Radima Špačka Zlatý podraz se proměnil v jednoho ze zlatých československých basketbalistů a detailně poznal jedinečnou sportovní kapitolu našich poválečných dějin. „Věděl jsem, že to, co se dělo, byla hrůza. K minulému zřízení mám teď akorát ještě větší odpor,“ říká dvacetiletý herec.

Máte za sebou uvedení snímku Zlatý podraz, který vypráví poválečný příběh československých basketbalových reprezentantů. S jakými pocity se díváte na výsledek? Působíte dojatě.
Ta míra dojetí je opravdu obrovská. Všichni jsme se do sebe během natáčení tak trochu zamilovali. Když jsme pak na velkém plátně viděli naše společné dílo, které jsme tvořili více než rok, cítili jsme, že je to to pravé a že se nám film podařil. To vás pak skutečně dojme.

Znal jste předtím příběh československých basketbalistů, kterým se v roce 1946 jako dosud jediným podařilo získat pro republiku zlato na mezinárodní scéně?
Když jsem šel na casting, tak jsem vůbec nevěděl, že se něco takového událo. Až posléze, když jsem se dozvěděl víc, jsem si začal vyhledávat informace. Od začátku mi bylo jasné, že je to příběh, který tady ještě na plátně nebyl a že má velký potenciál.

Snažil jste se tedy nějak nastudovat dobu a okolnosti, ve kterých se děj filmu odehrává?
Odrážel jsem se od toho, co se děje mé postavě a kolem ní. Například můj filmový otec je sokol, takže jsem začal u sokolských průvodů a obecně jsem se snažil zjistit co nejvíc o sokolech. Zajímala mě celková atmosféra tehdejší doby s ohledem na sport. Zjišťoval jsem si, jaké byly nejrůznější závazky a problémy ve sportu. A pak jsem se samozřejmě soustředil na samotné kluky, naše basketbalisty.

Překvapilo vás něco?
Ne. Věděl jsem, že to, co se dělo, byla hrůza, a tohle povědomí se ve mně jenom prohloubilo. O nic víc nešlo, akorát mám k tehdejšímu zřízení ještě větší odpor. Velkým motivem filmu je ohýbání hřbetů před Sovětským svazem a ideologií jako takovou. Což se v případě basketbalistů fatálně projevilo na evropském šampionátu v roce 1951.

Myslíte si, že něco obdobného může hrozit i dnes?
Víme, jak to tady u nás momentálně je, a není to vůbec dobré. Já doufám, že to, co se dělo za minulého režimu, v takové míře nedovolíme znovu opakovat. Na druhou stranu, koho by v roce 1945 po skončení války napadlo, že může přijít něco takového, jako přišlo o tři roky později. Je spousta věcí, se kterými vůbec nepočítáme a které mohou přijít a můžou být stejně tak hrozné. Chci ale věřit v ty lepší varianty.

Při nejrůznějších průzkumech i anketách se ukazuje, že řada mladých lidí dnes vůbec neví, co se stalo například 21. srpna 1968 nebo proč je tak významný 17. listopad. Vám je dvacet let, jak se díváte na to, že někteří vaši téměř vrstevníci tak zásadně postrádají přehled? Čím to je?
Chtělo by to úplně změnit přístup vůči mladým lidem, už co se školství týče. Nechci samozřejmě házet všechny do jednoho pytle, ale myslím, že systém školství u nás není na dobré úrovni. Sám jsem to nedávno zažil. Ačkoli mě obsahově spousta věcí zajímala, štval mě ten systém, který říkal, musíš jít tam, musíš se naučit tohle, musíš přečíst tohle a pak dostaneš papír. Jak mě má motivovat to, že na konci dostanu nějaký cár papíru? Myslím, že v tomhle by se něco mělo změnit. K určitému základnímu historickému přehledu ale můžou vést i filmy. Ať si lidé zajdou na nějaký snímek s touhle tematikou, jako je třeba i ten náš, a dozvídají se prostřednictvím příběhu víc o době minulé. Vždyť i tohle je zábavná forma vzdělávání.

Jak vypadala vaše fyzická příprava, aby basketbalové scény vypadaly věrohodně?
Trénovali jsme každou neděli skoro sedm měsíců. S kluky nás to ale natolik chytlo, že jsme se začali scházet v parku i mimo tréninky a hrát s ostatními chlapci, kteří tam chodili. Mám pocit, že je to sport, ve kterém jsem se našel.

Na place prý mimo kameru herci spolu s režisérem udělali dohromady více než deset tisíc kliků. Prý jste ani nepotřebovali do záběrů umělý pot.
Rituál s klikováním vznikl už první natáčecí den. Před scénou se jeden z herců podíval na svoje ruce a řekl: Hele, neměli bychom se trošku alespoň napumpovat? A tak jsme začali klikovat skoro před každou scénou a přidal se k nám i režisér Radim Špaček. Během natáčení basketbalových scén jsme se celkem pěkně namakali. Běžně to tak při natáčení asi nebývá, ale my jsme z tohohle projektu byli tak nadšení a šťastní, že jsme měli energie na rozdávání.

Zdeněk Piškula

  • Je mu 20 let, vystudoval Pražskou konzervatoř.
  • Před kamerou se pohybuje od 12 let. Jeho první rolí byla postava Honzíka Dvořáka v seriálu Vyprávěj. Ve svěrákovské pohádce Tři bratři si zahrál i zazpíval po boku Vojty Dyka a Tomáše Kluse
  • Před dvěma roky, ve svých 18 letech, jako vůbec nejmladší účastník StarDance soutěž vyhrál, s tanečnicí Veronikou Lálovou.
  • Tvoří pár s herečkou Simonou Lewandowskou, která si ve Zlatém podrazu zahrála jeho partnerku.

Vaši filmovou lásku si zahrála vaše skutečná přítelkyně Simona Lewandowská. Jaké to bylo spolu pracovat?
Oba jsme z toho měli na začátku strach, ale díky partě, která se na place sešla, jsme se nakonec začali na společné natáčení těšit.

Když jsme se spolu naposledy zhruba před rokem bavili, říkal jste, že vás tvůrci a lidé kolem konečně přestávají vnímat jako Honzíka z Vyprávěj nebo Matěje z pohádky Tři bratři. Jak je to dnes? Pořád vám ještě automaticky všichni tykají jako dětskému herci?
O tykání mi vůbec nejde. Mně může tykat nebo vykat kdo chce, jak chce. Ten pocit dospělosti je v něčem jiném. Mám dojem, že tenhle film by mě snad mohl dostat z obrazu toho blonďatého kluka z pohádky či seriálu. Ačkoli tady vlastně taky hraju Honzu! Asi zkrátka vypadám na Honzu. (smích)