Na pohodlné pohovce v ordinacích párových terapeutů končí lidé, kteří spolu žijí dlouhé roky, ale také ti, kteří pociťují problémy už v prvních letech vztahu. Třicátníci i padesátníci. Nezáleží na věku ani na tom, jak dlouho jsou partnery.
Od terapeutů chtějí v zásadě všichni to samé. Přejí si, aby se jim spolu žilo lépe. „Nedokážu nikomu vylepšit manželku ani napravit manžela. Největší problém je většinou v komunikaci,“ říká terapeutka Hana Sládková. To, že se partneři vydají na terapii, je podle ní však samo o sobě první velkou společnou výhrou.
Ačkoli je společnost díky moderním technologiím maximálně propojená, lidé se cítí podle Hany Sládkové paradoxně osamělejší, než tomu bylo dříve. Nepomáhá tomu ani zkratkovitost, která současnou komunikaci běžně provází a na kterou si lidé zvykli kvůli sociálním sítím.
„I v páru se lidé dnes daleko častěji cítí osamělí a tuto osamělost si navíc silně uvědomují,“ říká terapeutka s tím, že přes všechny moderní vymoženosti lidé selhávají v základní schopnosti spolu mluvit. S tím souvisí také další obvyklý společný jmenovatel partnerských problémů, kterým tím je práce s emocemi.
„Lidé v páru sice umí racionálně fungovat jako výkonná jednotka, ale velmi často jim chybí určité ubezpečení lásky a toho, že jsou milovaní,“ popisuje.
Slyší něco jiného, než říkám
„Pokud jde o komunikaci v páru, je mnohdy velice složité uvědomit si, že když partnerovi něco říkám, dotyčný vůbec nemusí slyšet, ‚co‘ říkám,“ uvádí Sládková. Připustit, že v jednom sdělení může každý slyšet něco jiného, je jeden ze základních problémů ve vztazích a častou příčinou hádek a konfliktů. A v komunikaci jde v první řadě o emoce, kterým je potřeba věnovat pozornost.
„Asi bychom nemohli žít normální životy, kdybychom po každé větě přemýšleli nad tím, jak ji vnímá náš protějšek a co to s ním udělá. Obrovský posun ale znamená už to, pokud připustíme možnost, že naše slova může druhý chápat jinak. Učíme se naslouchat a to vyžaduje velkou dávku empatie,“ dodává.
Sezení u odborníka už dávno neiniciují v drtivé většině ženy. Naopak tím, kdo jako první nadnese možnost párové terapie, bývají stále častěji muži.
Co dělat, když partnerská terapie nefunguje? |
Důvody pro to jsou různé, ale v posledních letech se mezi nimi častěji objevuje jeden, který úzce souvisí s moderním vývojem společnosti. „Žijeme v době, kdy je pro ženy důležitá emancipace a pocit soběstačnosti. Přesto ale ženy stejně touží po tom, aby v období, kdy například zakládají rodinu, mají malé dítě a jsou na muži finančně závislé, měly pocit jistoty, že se o ně partner dokáže postarat,“ líčí Sládková. „I když si budeme denně stokrát říkat, že jsme emancipované a všechno na světě zvládneme, přesto tuto věc od partnera většinou očekáváme,“ říká.
Jedním dechem však dodává, že právě tato očekávání jsou dnes pro mnoho mužů psychickou zátěží. „Je to totiž trochu v rozporu s tím, že současná společnost neustále opakuje a zdůrazňuje, že žena a muž jsou si navzájem rovnocenní. Pocit mnoha mužů je pak takový, že na jednu stranu se požaduje rovnoprávnost, ale na druhou stranu se od nich očekává víc,“ podotýká terapeutka, která má s takovými případy v posledních letech bohaté zkušenosti.
V ordinacích terapeutů se pozvolna projevují rovněž důsledky současného trendu, kdy lidé jakékoli závazky týkající se partnerského života odsouvají na pozdější dobu a jsou zaměřeni na sycení si vlastních potřeb. Výsledkem je, že často žijí ve vztazích, které se nerozvíjejí a ve kterých se jim něčeho nedostává. Hlavní skloňované slovo bývá nejistota.
5 případů, kdy zajít na terapii |
„Často se setkávám s tím, že klienti jsou z této nejistoty nešťastní. Je to ale naprosto přirozené. Každý svým způsobem hledáme v párovém životě blízkost, sdílení, respekt, zájem jeden o druhého a pocit bezpečí,“ přibližuje Sládková.
„Míjení nám často způsobuje neznalost, nezralost a velká očekávání,“ dodává. O problémech je zkrátka vždy třeba mluvit. Zkušená terapeutka v takových situacích radí nezapomínat na jedno prosté pravidlo, které velí zůstávat u svých emocí.
To v praxi vypadá následovně: „Když partnerovi popisujete to, co se mezi vámi děje, vysvětlete mu, co se děje vám, abyste pro něj byli čitelní,“ zdůrazňuje. Taková rada má totiž svůj psychologický rozměr. Namísto vět: Zachovala ses ke mně hrozně, ponížila jsi mě, partnerka lépe přijme slova: Cítil jsem se zle, připadal jsem si poníženě.
Psychiatr, kouč, terapeut? Na koho se obrátit, když už nemůžete dál |
„Nevnímáme pak slova svého partnera jako výtku nebo útok. Není potřeba se tedy bránit. Slyšíme pouze to, co partner cítí, a to je něco naprosto nezpochybnitelného,“ vysvětluje Sládková s tím, že i tato zdánlivě drobná změna ve vyjadřování může komunikaci v mnohém ulehčit a prospět jí. „Místo výčtu obvinění otevíráte možnost, aby partner zareagoval. Najednou je o čem se bavit,“ dodává.
Pozor na úhybné manévry
Ovšem ani momenty, kdy se rozhoří hádka, není třeba vnímat jako největší zlo. I ostřejší výměna názorů může být podle Sládkové dobrým znamením.
„Hádka neznamená, že lidem na sobě nezáleží. Mnohdy ani nemáte jinou možnost, jak obhájit svůj názor, než se pustit do sporu,“ říká terapeutka s tím, že ve zdravém vztahu jsou hádky přirozenou reakcí na rozdílnost. Blízkost je i v tom, že dokážeme sdílet odlišnost.
Jakmile se partneři přestanou hádat, může to být naopak výstražný signál. „Když se lidé začnou hrozící hádce vyhýbat, může jít o úhybný manévr, vytěsnění problému nebo také o rezignaci. Ani jedno nevede k řešení konfliktu a k usmíření.“ dodává Sládková.
