Nakreslete strach a hoďte ho do koše. Pomůžete dětem od nočních můr

Už máte za sebou pohádku, mazlení i poslední pusu. Oči se vám zavírají únavou a doufáte, že vaše ratolest je na tom stejně. Jenže jakmile se vzdálíte, spustí se kolotoč přání. Zhýčkanost? Ne vždycky!

„Mami, ještě mlíčko. Mami, prosím, ještě jednu pohádku. Mami, buď tu s námi. Nech pootevřeno, nezhasínej…“ I u nás slýchám tyto věty každý večer před spaním. A také mě mnohokrát napadlo, že jsem si svoje miláčky příliš rozmazlila. Ale pochopila jsem, že je to přirozený strach, který se v dětských hlavičkách spouští s každým zhasnutím, když místnost zaplní tma. Dětská duše zná ale mnoho různých strachů. Naštěstí se s nimi dá zatočit.

Strach ze tmy – dejte dítěti pocit bezpečí

Hrůzu ze tmy občas pocítí každé dítě, ostatně ani mnozí dospělí se v temnotě necítí právě nejlépe. Poprvé se objeví většinou kolem druhého roku života. Tma v lidech odpradávna budí obavy a v naší bujné fantazii vyvolává až fantasmagorické představy. Dítě se bojí jinak, tma má pro něj jistý mytický rozměr, svůj strach si neumí vysvětlit, tma je mu nepříjemná, proto byste neměli jeho obavy bagatelizovat, posmívat se mu a zlehčovat to. Aby se váš drobek cítil lépe, dá se jeho problém řešit lampičkou, vaší přítomností, dokud neusne (časově náročné) a vysvětlením, že je opravdu v bezpečí. Velmi účinný je uspávací rituál, třeba čtení pohádky na dobrou noc nebo zpívání ukolébavky. Před spaním se vyhněte všemu, co by vaše dítko mohlo zneklidnit. A hlavně s ním mluvte o nočních můrách a zažívejte tmu někdy spolu, aby vám uvěřilo, že není zlá a že se vůbec nic nestane. 

Strach z cizích lidí – netlačte na pilu

Projev ostychu a nedůvěry k neznámým lidem je naprosto přirozený.
Děti můžou reagovat stydlivě třeba i na blízké příbuzné, které dlouho neviděly. Nutíte v takové situaci potomka, aby šel okamžitě obejmout babičku či dědu, aby jim pomalu ještě mezi dveřmi odrecitoval nově naučenou básničku? Podle odborníků na dětskou duši je to špatně. A úplně nejhorší je ještě ho plísnit za to, že se drží zpátky. Dítě si podobnou situaci potřebuje korigovat samo a my dospělí bychom to měli respektovat a dopřát mu dostatek prostoru, aby si k nově příchozímu našlo cestu, bez ohledu na to, zda jde o příbuzné nebo vaše známé.

Strach z odloučení – ujistěte dítě o své lásce

Jen co se postaví na nohy, máte ho pořád za zády, drží se vás za sukni a nedojdete si v klidu ani na toaletu? Ptáte se, jak to, že na mně tolik visí?
Vlastně je to jednoduché. Jakmile batole začne zvládat první kroky, uvědomí si (obvykle kolem prvního roku života), že i maminka se mu může vzdálit, že nemusí být vždycky přítomná. A to u většiny dětí způsobí paniku, tzv. separační úzkost. Jakmile dítku zmizíte ze zorného pole, propukne v hysterický pláč. Tento strach z osamění a ztráty kontaktu s rodičem časem obvykle odezní, ale u některých dětí se ve vlnách vrací a prohlubuje v souvislosti s krizovými situacemi, jakými je třeba rozvod rodičů, stěhování. Proto se snažte zachovat klid a za všech okolností držet rozbouřené emoce na uzdě. Váš drobeček potřebuje vědět, že i když ho někdy musíte na chvíli opustit, vždycky se k němu vrátíte. Dítko svěřte jen tomu, v koho máte absolutní důvěru. Je jedno, jestli je to babička nebo teta „na hlídání“, ale dítě se musí cítit v bezpečí. Nikdy ale malé dítě neopouštějte při projevech separační úzkosti, pokud je unavené, hladové, nemocné. Váš příští odchod by mohlo prožívat ještě mnohem emotivněji. Nesnažte se dítě přelstít tím, že zmizíte jako pára nad hrncem, naopak vždy se s ním rozlučte a ujistěte ho, že brzy budete zpátky.

Strach z nadpřirozena – napojte se na dětskou fantazii

Ve věku kolem třetího roku jsou hlavní příčinou strachu bubáci, duchové a strašidla. Nejspíš máte tendenci říkat ,,Neboj, máma tě nedá“, ale Jan Uwe Rogg ve své příručce Dětské strachy doporučuje jiný postup. Mnohem lepší je prý napojit se na dětskou fantazii a vymyslet nějaký společný ,,fígl“, jak nadpřirozenou bytost přemoct. Třeba že bubáka schováte do koše, zaženete mečem, odradíte ho polštářkem s levandulí... Logicky vysvětluje, že kdybyste se pasovali do role ochránce, dítě by si na vás mohlo vytvořit patologickou fixaci a stát se na vás závislé v překonávání všech překážek. A to určitě nechcete. Veďte ho k tomu, aby se umělo se strachem vypořádat samo.

Strach ze zvířat – vysvětlujte a rozšiřujte obzory

I když jste milovníkem zvířat, váš potomek to možná cítí jinak. Jakmile vidí psa, chce utéct nebo se vás křečovitě chytne za ruku, myš nebo had ho vyděsí k smrti? I to je přirozená reakce malého človíčka, který ještě nemá svět takzvaně osahaný, teprve ho poznává. Na vás je, abyste byli moudrými průvodci. Zasvěťte své dítko do chování a života zvířat, vezměte ho do zoo, na farmu, vysvětlete mu, že zvíře prožívá podobné obavy jako člověk. A pokud můžete, klidně mu pořiďte zvířátko domů. Když dítě pochopí zákonitosti světa kolem sebe, bude ho děsit méně. 

Jak to vidí odborník

Lenka Černá, rodinná koučka a školitelka

Jak dětem pomoci překonat separační úzkost?
Pro každé dítě je od samotného narození alfou omegou pocit bezpečí, který by mu měli rodiče vytvořit a zároveň jej poskytovat ve formě lásky a péče. Každé dítě je v tomto ohledu jinak citlivé a rodič musí sám vnímat, co potomek potřebuje. Určitě není dobré nechávat dítě často samotné a já osobně nesouhlasím s názorem, že když brečí, máme jej prostě nechat vyplakat o samotě. Naopak je dobré u něj být. Ano, chce to čas a trpělivost, ale dítě nikdy nebrečí jen tak.

Jak dítěti usnadnit překonávání bariér v sociálních kontaktech, například při vstupu do školky?
Základem je vždy rodina a komunikace, kterou rodiče své děti učí. Když se dítě naučí interakci v rodině samotné, není tak plaché a nebojí se navazování nových kontaktů.

Někdy rodiče dělají chybu v tom, že za dítě mluví a nenechají jej, aby se samo ve společnosti projevilo. Je dobré, když rodiče dítěti dovolí socializaci s ostatními dětmi a svěří jej občas prarodičům, kamarádce...

Co dělat, když se dítě bojí tmy, příšer, má úzkosti z usínání o samotě?
Počítejte s tím, že je to u dětí běžné. Nedovolte, aby se trápilo a o všech můrách s ním mluvte. V žádném případě jeho strach nezesměšňujte, naopak dejte najevo pochopení. Dospělí si musí uvědomit, že dítě svět teprve poznává a vnímá ho úplně jinýma očima a v jiných souvislostech. Nepovažujte jeho strachy a úzkosti za malichernost, a když je potřeba, buďte s ním. Ideální je, když má rodič s dítětem určitý uspávací rituál, čte mu pohádku a je s ním pravidelně každý večer těsně před tím, než dítě usne.

Osvědčený fígl

Je přirozené, že se děti bojí neznámého. Proto dejte strachu či obavě konkrétní podobu. „Kreslete s dětmi třeba bubáky, přimalujte jim vtipné čepice, bláznivé brýle a obrázek dejte na viditelné místo. Nepomáhá to? Zkuste to jinak. Strach nakreslete a obrázek spolu spalte. Každé dítě je jiné a každému může pomoci jiný „rituál“. Můžete také strašidlo zahnat hlasitým zpěvem,“ doporučuje maminka čtyř dětí Štěpánka Štrougalová z Baby Clubu Juklík.