Jmenuji se Veronika, je mi 24 let. Živím se jako účetní a žiju sama v pronajatém bytě ve městě, kde pracuji. Přítele v současné době nemám, ještě jsem nenarazila na toho pravého. Pár známostí jsem už měla, ale vždy to na něčem ztroskotalo. Někdy si říkám, jestli jsem moc náročná já, nebo oni. Ale spíš bude chyba ve mně, nedokážu se prý otevřít, pořád jako kdybych si někde nechávala pootevřená zadní vrátka.
Dětství na samotě u lesa
A nejspíš to tak bude. Mám to už od dětství, které jsem strávila jen s rodiči a s babičkou. Když mi byl rok, mí rodiče prodali v Praze byt, který táta zdědil po svých prarodičích a ve kterém bydleli a odstěhovali se k babičce, matce mé maminky. Žila sama po smrti dědy na kraji lesa v hájence v nádherném prostředí, kolem lesy, louky a nejbližší domy byly zhruba půl kilometru i více daleko. Přes týden tam nikdo nebyl, patřily chalupářům.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Dokud jsem byla malá holka, nijak mi nevadilo, že jsem sama, že nemám kamarády. Moje babička byla úžasná žena, hodně se mi věnovala. Vlastně to byl i důvod, proč jsme žili, jak jsme žili. Mí rodiče měli dost náročný pracovní život a potřebovali, aby mě někdo hlídal, babička se z chalupy stěhovat nechtěla, tak naši to udělali obráceně. Přes den byli v práci a o mě se starala babička. Navíc táta hodně času trávil na služebkách, alespoň dvakrát do měsíce nespal přes noc i déle doma.
Když jsem začala chodit do školy, zpočátku mě tam naši ráno vozili a odpoledne pro mě většinou chodila babička, později jsem už sama seběhla do vesnice na autobus a stejně tak zpátky, docházelo mi, že mi vlastně chybějí kamarádi. Ve škole se hodně dětí navzájem znalo a já tam byla pomalu jak v Jiříkově vidění. Dokázala jsem si hrát sama, děti mi dosud nechyběly, ale najednou jsem zjišťovala, o co jsem vlastně přišla. Bohužel jsem byla i dost zakřiknutá v jejich společnosti a svým způsobem mi to zůstalo dodnes. Pořád si ještě nejsem jistá sama sebou, proto si asi nechávám nějaký ten prostor jen pro sebe, kam málokoho pustím.
Kamarádi mi chyběli
Čím dál víc jsem si uvědomovala, že mi je samotné smutno. Ve škole jsem měla kamarády, kamarádky, ale když škola skončila, byla jsem sama. K nám na samotu se nikomu nechtělo. Celou základní školu jsem tím dost trpěla, tak ráda bych měla sourozence. Na střední škole to už bylo lepší, ale stále jsem byla limitovaná místem, kde jsem s rodiči bydlela, babička rok předtím, než jsem skončila základku, zemřela.
Rok před maturitou onemocněla mamka, prodělala několik operací a chemoterapií, ale nezvládla to a před rokem zemřela. V té době jsem už bydlela sama. Po její smrti jsem se na čas vrátila k tátovi, mamčinu smrt hodně těžce nesl, ale už jsem se odstěhovala. Bylo pro mě hodně složité neustále dojíždět, i když jsem uvažovala, že si koupím auto, ale hlavní důvod je ten, že táta mi svěřil své velké tajemství. Prý si myslel, že budu ráda, když mi všechno řekne, a ke všemu se přizná. Ale spíš chtěl ulevit svému svědomí.
Dvě rodiny
Byl mamince nevěrný a dlouhá léta udržoval mimomanželský poměr, prý se rozešli, když mamka onemocněla, táta mi řekl, že si připadal jak padouch. On měl vlastně vedle naší rodiny ještě jednu, ta druhá žena věděla, že je ženatý, prý na něj ani netlačila, aby se rozvedl. Stačilo jí, že se několikrát do měsíce objevil, strávil s ní a jejich dcerou nějaký čas. Ano, mám sestru, je o dva roky mladší než já a prý je moc fajn. Táta se s ní i nadále vídá a řekl mi, že by byl moc rád, kdybychom se my dvě seznámily.
Mám sestru, po které jsem celý život toužila, ale „přišla“ jsem k ní tak, jak bych si nikdy nedokázala představit. Táta podváděl mou maminku. Už mi byly jasné ty jeho služebky, to trávil čas se svou druhou rodinou.
S tátou jsem přerušila kontakt, nedokážu mu odpustit, jak se zachoval. Jenže mi chybí, je mi ho občas i líto. Pak si říkám, že bych možná mohla poznat svou sestru, pak si ale představím svou mámu, mám před očima, jak umírala. Kdoví, jestli znala pravdu, jestli ji někdy napadlo, že je jí táta nevěrný. On tvrdí, že maminka o ničem nevěděla, ale tak nějak se mi tomu nechce moc věřit. Možná to věděla, trápila se, ale nedala nic najevo. Možná i ta její nemoc s tím mohla souviset, onemocněla, protože se trápila. Ale to už nezjistím, jenže stín pochyb tady je. A to pak dávám vinu tátovi a přenáším ji i na svou nevlastní sestru.
Veronika
Názor psycholožky čtěte na další straně.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 2, Mánesova 53
Názor odbornice: Sestra jako kamarádka
Vážená Veroniko! Dozvěděla jste se poměrně závažnou informaci o existenci vaší polorodé sestry. V první řadě je na místě, abyste si na její zpracování dopřála čas. Pokusme se nyní zamyslet, jak moc vás existence dnes již dospělé sestry ovlivní. Bude-li totiž mezi vámi dvěma jednou nějaký kontakt, spíše se může podobat (padnete-li si do noty) přátelství než vztahu dvou sourozenců. Chybí totiž podstatná část, která sourozenecký vztah utváří – dětství, kdy společně vyrůstáte či jste alespoň pravidelně v kontaktu. Ten již nedoženete, nejde to. Brala bych tedy kontakt se sestrou jako možnost udělat si kamarádku.
Vaše sestra neudělala nic zlého, narodila se z lásky dvou lidí a vyrostla s tátou tak trochu na dálku, což nemuselo být vždy jednoduché. Odlišnou linií je dekonspirace dlouholetého mimomanželského vztahu vašeho otce. Tato informace může pro vás být, troufnu si říct, na strávení mnohem náročnější. Nepomáhá ani nedávný odchod vaší maminky, která zjevně byla, ať už o tom věděla, či nikoliv, mnoho let manželem podváděna. I zde se pokuste být spíš zdrženlivá – alespoň co se týče vyřčení možné kritiky či ostrých slov vůči otci. Pravděpodobně by bylo nemožné je následně vzít zpět.
Jistý odstup ve vztahu k otci je nyní pochopitelně na místě a myslím, že pro vašeho otce může být i srozumitelný (kdyby nebyl, neostýchejte se před ním pojmenovat, jak moc je pro vás nová informace náročná). Časem si zřejmě vše sedne a vztahy se snad zklidní a narovnají. Kdybyste ocenila na cestě k tomuto bodu odbornou pomoc, neváhejte se obrátit psychologa – vztahového poradce, který vás touto trnitou cestou pomůže provést.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat? V anketě hlasujte na další straně.
