"Jeden druhému si vyhovíme, a tak je úplně normální, že jsme spolu zůstali tak dlouho," dodala jeho manželka. Jak ale prozradila, jednou musela přece jen trochu přitvrdit. Manželovi zakázala jeho oblíbené kuželky, poněvadž mezi hráče chodily do hospody i "hambaté holky".
Jarolímkovi se brali necelý rok po druhé světové válce, 13. dubna v kostele v Náchodě. Na stejném místě a se stejným farářem oslavili v roce 1961 stříbrnou svatbu. "Tehdy v šestačtyřicátém byla veliká zima a dokonce sněžilo," vzpomněla si paní Jarmila. Po válce se vše dostávalo na přídělové lístky a sehnat jídlo a pití na veselku dalo hodně práce. "Ještě že můj strejda byl cukrář a obstaral nám dorty a další sladkosti," prozradila paní Jarmila.
Jarolímkovi s seznámili v létě 1945 při cestě vlakem z Prahy do Hradce Králové. Pětadvacetiletý Zdeněk dal devatenáctileté Jarmile na onu chudou dobu velkou vzácnost - dvě slepičí vajíčka pro jejího nemocného tatínka. Ona ho později pozvala na dostaveníčko k pražskému Mánesu a jako dárek mu koupila kravatu. Na schůzky chodívali na Vyšehrad. Do Liberce se Jarolímkovi přestěhovali těsně po svatbě. Pan Zdeněk tam dostal byt i práci v elektrárně. Paní Jarmila pracovala v továrně Tesla a později jako aranžérka. Velmi ráda fotografovala.
Jarolímkovým se narodili dva synové, kluci jsou i tři vnoučata a dvě pravnoučata. "Rádi jsme jezdili na výlety. Procestovali jsme Jizerské hory, Šumavu, Beskydy nebo Jeseníky," podotkl šestaosmdesátiletý pan Zdeněk. V dobré kondici zůstává i teď - třeba díky chození po nákupech. Jeho o šest let mladší manželka ráda fotografovala a nyní se baví hlavně luštěním křížovek.
