Mirka Papajiková vede taneční lekce. „Potřebu doteku si obecně mnohem více uvědomují ženy, které jsou i otevřenější k dotekům s dalšími ženami,“ tvrdí. | foto: Archiv Mirky Papajikové

Dotek není jen předehra k sexu, nabádá muže lektorka tělesného kontaktu

  • 22
Potřeba doteku nás provází od narození, vnímáme ji různě v čase, odráží se od naší výchovy i genetické výbavy. Návod neexistuje, každý si na svou míru i hranici musí přijít sám, říká terapeutka Mirka Papajiková.

Mají ženy jinou potřebu doteků než muži?
Na hluboké úrovni žádný rozdíl nevnímám. Ale potřebu doteku si obecně mnohem více uvědomují ženy, které jsou i otevřenější k dotekům s dalšími ženami. Muži si častěji myslí, že jim chybí sexOdkaz, dotek s dalšími muži je většinou tabu. Na obou stranách se ale najdou výjimky. Rozdíl tedy není ani tolik v pohlaví jako v míře otevřenosti, zkušeností a práce s předsudky a různými strachy.

Proč se tedy zdá, že jsou to častěji ženy, které se partnera touží dotýkat?
Ženy doteky potřebují více vědomě a potřebují je prožívat se svým partnerem. Muži jsou ochotnější ke kontaktu i s neznámými ženami, často je pro ně těžké rozlišovat mezi neintimním a intimním dotekem, protože si vybírají pro ně atraktivní protějšky a neumí ovládat své fyzické reakce, nemají mnoho zkušeností s kontaktem s dalšími lidmi, nedostávají zpětnou vazbu ani příležitost svoje chování reflektovat. Kdyby se zabývali kultivací neintimních doteků, lépe by si mohli uvědomovat, že dotek není jen předehra k sexu a že má i mnoho dalších významů a benefitů.

Jak se v našem životě mění potřeba doteků?

Mirka Papajiková

  • Vedle andragogiky studovala v rámci psychologie i psychoterapii zaměřenou na tělo.
  • Absolvovala mnoho výcviků zaměřených na tělo a jeho projevy a práci s dotekem v rámci konference Moving self in psychotherapy a Asociace tanečně pohybové terapie Tanter.
  • Vlastní praxi v práci s dotekem rozvíjí od roku 2012 v podobě kontaktní improvizace, párové akrobacie a seminářů zaměřených čistě na práci s dotekem a jeho efektem na lidské tělo a mysl.
„Dotek není jen předehra k sexu,“ říká Mirka Papajiková.

Podle mého názoru je potřeba doteku konstantní, ale liší se jeho charakter. Malé děti potřebují jemné pečující doteky - to se ale v dnešní zrychlené době moc nenosí. Starší děti se potřebují občas trochu poprat - kočkování je často považováno za zlobení a je tím pádem zakazováno. V dospívání se potřebujeme dotýkat sebe - ale to je v naší společnosti v duchu křesťanské tradice potlačováno. Pak máme potřebu intimních doteků - v důsledku masivního pornoprůmyslu se bohužel tahle potřeba často ztotožňuje se sexem, a to ještě s dost brutálním.

Co si do života neseme dál, když naše potřeba doteků není uspokojena?
V dospělosti máme potřebu doteku určovanou tím, kterou z předešlých fází máme nejméně „vyživenou“. Velmi často jsou to všechny.

Jak se projevuje stav, kdy trpíme nedostatkem doteků?
Zdravým projevem je podle mne vyhledávání doteku s blízkými - „zavedení“ objímání v rodině, s přáteli - a podpora dotýkání s partnerem, což vyžaduje otevřenou komunikaci o často rozdílných představách a o významu doteku.

Nezdravost se projevuje buď snahou někde nějaký dotek „urvat“ - ať už na tantrických, mazlících akcích, nebo masérských kurzech. A nebo úplným uzavřením se, tedy snahou předstírat, že žádný dotek nepotřebuju. Oboje vede přechodně k úlevě a dlouhodobě to může ústit do hlubší deprivace, či psychických až psychosomatických problémů.

Kde je hranice mezi mateřským, otcovským, přátelským a mileneckým dotekem?
Hranice je v nás a našem nastavení, ve zkušenostech a v míře naší otevřenosti. Mnoho lidí tuto svou hranici bohužel nezná, protože nejsou v kontaktu sami se sebou. Tvoří si kolem sebe umělé hradby z předsudků a strachu, které se jim po čase stávají vězením, ze kterého zdánlivě není cesty ven.

Na dotek jsme minimálně dva, takže na sebe „narazí“ dvě hranice.
Vždy záleží na záměru toho, kdo se dotýká, a na otevřenosti toho, kdo dotek přijímá. Pro nacházení hranic je důležitý vzájemný dialog v bezpečném prostředí, tedy bez nátlaku, urážek a obviňování, a zároveň s velkou měrou trpělivosti k sobě i k tomu druhému.

Jaká je hranice mezi běžným dotekem a tím intimním?
Možná by se dalo jednoduše říct, že intimní je dotek v intimních partiích nebo dotek se záměrem navázat intimní kontakt, ale nedá se to zcela zobecnit. Jsou ženy, ale i muži, kteří jako překročení intimní zóny vnímají dotek na jejich tetování nebo mateřské znaménko, kterému přikládají hluboký význam, a je jedno, že jej mají třeba na ruce. To druhá strana samozřejmě nemůže tušit, protože to do žádné škatulky intimního doteku oficiálně nespadá.

Mají ženy jinde hranici intimity než muži?
Ženy jsou v tomto ohledu většinou citlivější, už jen kvůli primárním obavám mají také mnohem širší obranné hranice. Menší citlivost mužů nicméně nespočívá v tom, že by byli tupci, ale v tom, že máme nemocně nastavené vnímání sexuality u dospívajících. Pro rodiče je snazší dítěti něco zakazovat než mu něco vysvětlovat. Filmový a pornoprůmysl nám překládá nezdravé vzorce chování a škola v tomto ohledu v korekci nebo vyvažování pokulhává. To všechno proto, že intimita a sex jsou stále témata „o kterých se nemluví“.

Do jaké míry je v pořádku dotýkání na veřejnosti?
Vítám ho jako informaci o tom, že jsou doteky v pořádku, nic, co se nesmí, co by se nemělo. Pokud se jedná o objetí, pohlazení po vlasech, držení rukou apod., myslím si, že takové projevy mohou působit i velmi relaxačně a protistresově na celou společnost. Zato doteky se záměrem intimního kontaktu určitě podle mého patří do intimního prostředí. Jinak se míjejí účinkem a navíc může takové chování vyvolávat u ostatních zbytečnou nevoli, sexuální agresi, deprivaci či podporovat další předsudky a stavění umělých hranic.

Jak jste vnímala kampaň MeToo?
Některé příběhy z kampaně MeToo se mne velmi dotkly. Vnímala jsem to jako odvážné otevření diskuse o rozdílnosti vnímání intimity, o zneužívání moci a postavení. Nevnímám tuto iniciativu jako snahu někoho poškodit, ale jako snahu o dialog a společenskou reflexi. Z mého pohledu přišla v nejvyšší čas.