Když dostala nabídku na roli sekretářky a milenky Zdeňka Tomana, ani na okamžik neváhala a na natáčení kývla. „Ondřej Trojan je pro mě zárukou, že film bude skvělý,“ říká.
Příběh kontroverzního prvního šéfa československé zpravodajské služby až do přečtení scénáře neznala. „Zanechalo to ve mně děsivý dojem. Postupně jsem si uvědomovala spoustu věcí. Nejdřív mě zarazil ten příběh samotný, pak mi došlo, že je to celé pravda, žádná fabulace, takže je to o to děsivější, a nakonec jsem si uvědomila, že se tohle děje pořád. Že jde sice o poválečnou historii naší země, ale vlastně se vůbec nic nemění, stále jsme nepoučitelní. Vždyť i dnes jsou tu lidi, kteří touží po moci, po penězích a udělají pro to naprosto všechno. V tom je síla toho snímku a jsem zvědavá, jestli si to diváci uvědomí,“ říká Kristýna Boková.
Toman je hlavně mužský film, ženské postavy jsou v něm tři. Manželku hlavního hrdiny hraje Kateřina Winterová, sestru Táňa Pauhofová a Kristýna Boková sekretářku a zároveň milenku. „Jsme vlastně takové doplňky celého příběhu, ale i na těchto ženách se ukazuje zrůdnost doby,“ uvádí herečka.
„Její“ Milada Třískalová je ve své podstatě hodná holka, ale také velmi prostá. „Pochází z jednoduchých poměrů a Toman ji vytáhne do Prahy, kde se z ní stává vyčuraná žena, která zjišťuje, že prostřednictvím svého těla může dostávat chlapy na svoji stranu a díky tomu stoupat do vyšších pozic a být zabezpečená. A v tom je vlastně její naivita – myslí si, že když bude používat svoje tělo, že bude v bezpečí, což v té době nebyl nikdo. V jednu chvíli byli všichni kamarádi, za okamžik se dokázali bodnout do zad,“ říká Kristýna Boková, která si k roli musela najít cestu.
Kristýna Boková (37)
|
„Hodně mi k tomu pomáhal kostým, česání, způsob líčení a sama v sobě jsem si Miládku obhájila tím, že je to vlastně takové zvířátko. Že je to pudová osoba, která nic neřeší hlavou, protože toho není schopná, že jí jde jen o přežití a jedná podle toho, co cítí.“
Přestože od první filmové role Kristýny Bokové uplynulo už čtrnáct let, stále občas postrádá hereckou průpravu, kterou ostatní kolegové na place získali ve škole. Při hraní se někdy cítí nejistá.
„Nemám tolik odzkoušeného, nemám trénink, který bych získala ve škole. Všechno se učím za pochodu, navíc jsem dyslektička, která vyrostla v době, kdy se s tím nepracovalo, tak jsem si pro zapamatování gramatiky našla vlastní pravidla, kterým ale nikdo neporozuměl. A to samé mám s herectvím. Vytvářím si svoje postupy,“ vysvětluje.
Po těch letech si na sebe nezvykla ani na filmovém plátně nebo v televizi.
„Pořád se nemůžu vidět, vždycky přestanu vnímat příběh, ztuhnu, sleduju, co všechno jsem udělala špatně, a až zpětně s několikaletým odstupem se na filmy dokážu v klidu dívat. Když dnes vidím Horem pádem (film z roku 2004), líbí se mi, ale nevidím tam sebe samu, ale nějakou holčičku, které to jde. Uvědomuju si, jak se mnou režisér Honza Hřebejk hezky pracoval, protože jsem tehdy byla natáčením a hraním naprosto nepolíbená. Dodnes jsem mu vděčná, že se postaral o mé odpanění ve filmu.“
