Dobrovolnice občanského sdružení Malíček Lucie Kozderková

Dobrovolnice občanského sdružení Malíček Lucie Kozderková | foto: Malíček

Loučení s dětmi někdy bolí, ale přeju jim novou šanci, říká dobrovolnice

Dětem v kojeneckých ústavech nechybí hračky ani péče, ale o všechno se musejí dělit. Včetně pozornosti. Aby i ony měly někoho jen pro sebe, se starají dobrovolníci z občanského sdružení Malíček. „Děti rychle pochopí, že jsem přišla jen za nimi,“ říká Lucie Kozderková, která je „tetou“ už osmnáct let.

Lucie Kozderková (51) byla podle svých slov v souvislosti s dobrovolnictvím v Dětském centru v Krči připravená na cokoliv. „Do programu jsem nešla s očekáváním pro mě samotnou, pouze jsem si moc přála, abych dětem, které tam pobývají, zpříjemnila čas, který tam stráví,“ vzpomíná.

„O děti bylo a je dobře materiálně postaráno, nic kromě rodičovské náruče a lásky jim nechybí,“ všímá si. „Od té lásky, náruče, byť jen od tety, jsem tam já. Nesmím řešit žádné jiné myšlenky, protože bohužel nic v jejich situaci nemohu změnit,“ svěřuje se.

Dobrovolničit začala už před osmnácti lety poté, co o nějaké činnosti tohoto druhu začala přemýšlet. Autem jezdila okolo kojeneckého ústavu a právě tím směrem chtěla aktivitu zaměřit. „Kamarádka mi zprostředkovala kontakt na tamní sociální pracovnici a věci nabraly rychlý spád, prošla jsem výcvikem, psychologickými testy a začala do centra docházet,“ vypráví.

Za celou dobu měla v péči sedmnáct dětí. Některé měsíc, jiné téměř dva roky. A nestalo se, že by si s nějakým takzvaně nesedla. „Nikdy se mi nestalo, že by mě dítě nechtělo, že by plakalo. Ale možná jsem měla jenom štěstí. Vztah děti navážou velmi rychle, během několika návštěv. Velmi rychle pochopí, že já jsem ta jejich teta a přišla jsem jen za nimi.“

Lucie Kozderková

  • Od roku 2001 je dobrovolnicí pro občanské sdružení Malíček, navštěvuje děti v Dětském centru v pražské Krči. Dodnes se starala o sedmnáct dětí.
  • Má vystudovanou ekonomii a učí ji na gymnáziu v Praze.
  • Má dvě dospělé dcery, které také byly dobrovolnicemi.

Seznámení nikdy nechce uspěchat. Popisuje, že si sedne na zem v dostatečné vzdálenosti a říká dítěti, že je jeho teta a že se těší, co všechno spolu podniknou. Navrhuje různé aktivity a když narazí na tu správnou, děti se rozzáří. „Když otevřu tašku a naoko v ní hledám sušenku, mám vyhráno,“ přibližuje. U miminek je samozřejmě premiérové setkání snazší, protože ta si člověk hned získá chováním a houpáním.

Nicméně to neznamená, že jsou první setkání vždy růžová. „Jsem dobrovolnice a jsem k dispozici pro konkrétní dítě. Vím, že za sebou nemusí mít nic pěkného. I kdyby mělo mnoho problémů, tak se s nimi musím vyrovnat. Docházela jsem za miminkem s abstinenčními příznaky, za dítětem s fetálním alkoholovým syndromem, za postiženým dítětem… A vždy jsme spolu našli společnou řeč,“ říká.

Dvakrát mě loučení dostalo do kolen

Děti jí pochopitelně často přirostou k srdci a loučení je pak těžké. „Některé dítě zasekne drápek hluboko. Až tak, že ho opravdu milujete. Mně se to stalo dvakrát a vždy v těchto případech pro mě byly odchody dětí z centra velmi komplikované a stresující,“ prozrazuje Lucie Kozderková.

Pomáháme s Teribearem

Malíček podporuje Nadace Terezy Maxové dětem, mimo jiné také z peněz tradiční podzimní akce Teribear hýbe Prahou, která se letos koná 5.-14. 9. v Praze na Vítkově. Každým kilometrem můžete přispět i vy 30 korunami, ať již Malíčku, jehož dobrovolníci pomáhají v Dětském centru v Praze-Krči, nebo někomu dalšímu z desítky okruhů, kde nadace pomáhá. Přihlásit se můžete zde.

1. Chci pomoci ohroženým těhotným maminkám.

2. Chci pomoci rodinám v nouzi.

3. Chci pomoci maminkám z azylového domu začít znovu.

4. Chci pomoci návratu dětí z ústavů zpět do rodiny.

5. Chci podpořit pěstounskou péči a adopci.

6. Chci pomoci týraným dětem najít cestu z pekla.

7. Chci pomoci dětem z ústavní výchovy zažít radost z dětství.

-  pomoci můžete také rovnou prostřednictvím veřejné sbírky Friends of TERIBEAR: klikněte zde.

8. Chci pomoci mladým lidem z dětského domova studovat.

9. Chci pomoci zahojit bolavou dětskou dušičku.

10. Chci pomoci mladým lidem stát na vlastních nohách.

Teribear

„Tyto dva odchody mě dostaly do kolen, byla jsem zoufalá. Jednou jsem dokonce dobrovolnictví kvůli sobě musela na pár měsíců přerušit. To ale byly spíše hodně nestandardní situace, které život také přináší,“ líčí s tím, že novou rodinu svým svěřencům samozřejmě přeje: „Maminka je pro ně kouzelné slovíčko a vždy se chlubí, že za nimi nová máma a táta byli. Je to pro ně zprvu dobrodružství, ohromný zážitek, poté nový začátek, šance a hlavně ohromné štěstí, které s nimi sdílím. Je to situace, kterou dítěti z celého srdce přejete a budete se z ní radovat, protože ho čeká nový domov.“ Rozhodně prý pro děti není nic stresujícího, že už Lucii dál neuvidí.

Adoptivní rodiče si většinou kontakt dítěte s dobrovolnicí nepřejí. „Ze všech dětí vím pouze o jedné holčičce, která pro mě byla velmi silnou citovou záležitostí. Loučila jsem se těžko a potají i s pláčem. S její maminkou jsem v kontaktu přes sociální sítě, několikrát jsem holčičku viděla, dokonce jsem ji i hlídala. Má báječnou rodinu, která se jí věnuje, rozvíjí ji,“ popisuje Lucie Kozderková.

Právě rozvoj je jeden z velkých úkolů dobrovolníků z Malíčku. Některé dítě miluje knížky nebo malování, jiné hřiště a pohyb. „Nosila jsem s sebou i svoje hračky, aby děti měly nějakou změnu. Samozřejmě ale nejvíc času děti trávily v mojí náruči a poslouchaly laskavá slova.“

Děti už mohou i do kavárny nebo do obchodu

Před několika lety se možnosti dobrovolníků značně rozšířily díky projektu „Za bránu“. Nyní, pokud to biologičtí rodiče dětí dovolí, mohou „tety“ chodit s dětmi i mimo areál centra.

Malíček

Dobrovolníci z Malíčku pomáhají v Dětském centru v pražské Krči. Sdružení spolupracuje s Národním dobrovolnickým centrem Hestia, za finanční podpory Nadace Terezy Maxové dětem. 

„S dětmi dělám to, na co jsou děti v rodinách zvyklé a přijde jim to běžné, ale vše se odvíjí od potřeb a přání konkrétního dítěte. Někdo rád jezdí metrem nebo po eskalátoru, všechny děti rády nakupují v supermarketu a vybírají si dobroty, vozí se v nákupních vozících. S jedním chlapečkem jsem vždy musela navštívit zverimex, s jinou holčičkou kavárnu. Chovala se neuvěřitelně způsobně. Nad dortem a s ubrouskem v ruce zářila štěstím,“ vzpomíná Lucie.

Dobrovolníci občanského sdružení Malíček

A co vlastně Lucii Kozderkové dobrovolnictví přináší? „Vnitřní klid, sílu, spokojenost, pocit naplněného života a ohromnou radost. Dobrovolnictví mi dokonce částečně přerovnalo životní hodnoty a postoje,“ vypočítává.