Hudební výchova, jak si ji ideálně představuji, do školy patří. Dokonce bych se nebála naleštit ji tak, aby se mezi předměty blýskala a spolu s výtvarkou fungovala jako výkladní síň školy. Když si základka pěstuje učitele, kteří vedou děti k tvořivosti, dobrému vkusu, vztahu k umění a hezkým a kvalitním věcem, tleskám jí.
Jenže. Můj drobný osobní průzkum ukazuje hudební výchovu jako trosku. Zombíka mezi předměty. A její učitele jako tápající bludné Holanďany, kteří nevědí, co by vlastně měli na hodině dělat. Nebo jakoukoli snahu už úplně zabalili.
Obrázky z hudebkyObrázek číslo 1: Zvoní, ve třetí třídě začíná hudebka. Přichází paní učitelka, rozhodne, že se nestíhá v češtině, a vyhlásí hodinu čtení. Stejně jako minulý týden, stejně jako předminulý týden… Obrázek číslo 2: Jako přes kopírák – jenže na této škole paní učitelka považuje za nejhorší stav v matematice, a tak se během hudební výchovy počítá. Obrázek číslo 3: Učitel v páté třídě se na začátku hodiny zeptá, kdo má aktualitu. Přihlásí se tři děti, přečtou nudu, kterou jim vytiskli z internetu rodiče, cosi o Pražském jaru nebo něco na ten způsob. Učitel čtvrt hodiny zprovozňuje wifinu a pak pustí z YouTube ukázku. Konec hodiny. Nikdo si nic neodnese, ničí srdéčko nevzplane touhou po hudbě. Z vyčpělých aktualit se tady žije celý školní rok. Obrázek číslo 4: Na hodině hudebky v této čtvrté třídě se děje bůhvíco. Žádné dítě není schopné převyprávět náplň vyučování, prý si můžou hrát na mobilu. Vlastně něco přece: ukážou papír A4 popsaný informacemi o Bedřichu Smetanovi. Za domácí úkol přečíst – příště z něho bude test. (Z testu dostane polovina třídy 4-, což je jejich jediná známka z hudebky za čtvrtletí.) Obrázek číslo 5: Druháci „zpívají“ Černý muž pod bičem otrokáře žil. Je to třetí píseň, kterou třídní učitelka od začátku první třídy (tedy zhruba za rok a půl!) s dětmi nacvičuje. Bez doprovodu klavíru nebo kytary, bez jakýchkoli nástrojů. (Podle všech dotázaných rodičů hudebkáři za celý rok nepoužili hudební nástroj.) Prostě se sedí v lavicích a někdo se na podivný výběr songu buď chytne, nebo ne. Glóry, glóry, alelúúúja… |
Repetice, legato...
Mohla bych pokračovat dál, protože podobných bizarností jsem posbírala mnohem, mnohem víc. Když uvážíte, co všechno v rámcovém vzdělávacím programu ministerstvo školství vypisuje v kapitolkách o obsahu hudební výchovy, jeví se výše popsané obrázky pohádkově řečeno „zralým na šatlavu“.
Už v rámci první třídy by měl žák například umět „pracovat nejméně s deseti písněmi, nejméně se čtyřmi poslechovými skladbami a nejméně dvěma hudebně pohybovými hrami“. V učivu pro čtvrtý ročník jsou pojmy repetice, legato – staccato, dvojhlas, předznamenání... Na konci páté třídy by měl „nabýt povědomí o skladatelském významu J. S. Bacha, W. A. Mozarta, L. Janáčka, V. Nováka a dalších podle uvážení vyučujícího“. Realita pokulhává. Vypadá to na zatmění nad osnovami a na soumrak hudebky v Česku.
Hudba do škol
|
Naštěstí existují učitelé, kteří jsou do hudebky zapálení, a projekty, které je v jejich zápalu podporují. Třeba projekt Hudba do škol. V rámci něho organizuje Česká filharmonie setkávání nadšených učitelů hudební výchovy. Na tom posledním, říjnovém, jsem se byla podívat. Učitelé a učitelky a jejich tvořivá Já se v Rudolfinu položili do výpravných workshopů – například Zdeněk Šimanovský, autorita v oblasti muzikoterapie, zasvěcoval do svých metod, Jitka Kopřivová předvedla hudebněpohybové tvořivé hry osobnostního rozvoje žáků (opravdu se mi líbilo, jak dospěláci tančili s šátky, ťukali do dřívek, oddávali se rytmickým improvizacím, a představovala jsem si, jak to bude bavit jejich žáky, až s tím vyrukují ve svých třídách).
Klára Boudalová, vedoucí celého projektu, si vzala na starost workshop Od partitury do dětského srdce. Vyprávěla o Vivaldiho koncertech fakt chytlavě – přišla jsem domů a prostě si musela pustit Čtvero ročních dob. Tak by to mělo fungovat: že by děti po hudebce měly mít chuť pustit si doma něco pěkného.
S Klárou Boudalovou jsme pak po seminářích mluvily o tom, proč to je s hudebkou ve školách vesměs tak bídné, když jde dělat tak zajímavě a kreativně: „Jasně, je to velký problém, existuje spousta míst, kde to takto nefunguje. Víme, že předmět hudební výchova nemá dostatečnou vážnost a úctu, ale věříme, že se to změní, protože vidíme výsledky,“ pravila optimisticky.
Když jsem se jí ptala, jak by argumentovala proti názoru, že by se měla hudební výchova úplně zrušit, uzemnila mě tím, že nejsem daleko od reality: „Mohlo by se to skutečně stát, opravdu to hrozí. Vážná hudba možná je menšinová záležitost, ale hudba obecně ne. Protože hudba znamená zvuk, hudba znamená krásný zvuk a taky emoce. Absolutně se nedá uvažovat o tom, že by se hudební výchova mohla zrušit.“
Z jejího pohledu je to ve školním dni v podstatě jediný čas, kdy se děti soustředí na rozvoj jiné části mozku než u ostatních předmětů.
„Rozvíjí se tím osobnost celkově. Buduje se rozumná spolupráce mezi dětmi. Když popadnete hudební nástroj a s někým si zahrajete, učíte se, že každý má svoji roli a zodpovědnost, učíte se poslouchat. Hudební výchova podporuje kreativitu a imaginaci. Každý si dnes stěžuje, že děti neudrží pozornost, nerozumí textu, a s tím právě hudba umí pomoci. Máloco to člověka naučí tak dobře jako hudba.“
Klára Boudalová, vedoucí lektorka projektu Hudba do škol se v České filharmonii věnuje i dalším edukačním projektům.
Smetana, folklor, nebo pop?
Klára Boudalová, vedoucí a lektorka projektu Hudba do škol se v České filharmonii věnuje i dalším edukačním projektům.
Co byste řekla tomu, kdyby se přestal vyučovat Smetana a ve vyučování by se poslouchala jen populární hudba, maximálně folklor?
Myslím si, že nejdůležitější je poslouchat hudbu krásnou. V hudební výchově jde o výchovu k estetice. K rozlišování dobrého od špatného, kvalitního od méně kvalitního, zkrátka kultivaci posluchače. Učitel hudební výchovy musí mít hudbu rád, musí o ní mluvit s láskou a radostí – a tu pak dětem předá. Pro každého existuje nějaká hudba. Klasika samozřejmě člověka neuvěřitelně obohatí, to říkám za celou filharmonii, ale pokud si najde jinou hudbu, která na něho působí tak, že z něho dělá lepšího člověka, pak patří do hudební výchovy.
Má se podle vás hudební výchova známkovat?
Známkování je samozřejmě obecně velice sporná záležitost. A v rámci hudební výchovy vlastně absolutně nechápu, co tam známka dělá. Nemáme se učit pro jedničku, máme se učit, protože nás to obohacuje.
Co na to odborníci
Ptám se tedy na ministerstvu, jak je to s pozicí hudební výchovy ve vzdělávání. Tisková mluvčí Aneta Lednová ujišťuje: „Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v žádném případě neuvažuje o zrušení hudební výchovy, neboť má tento předmět ve výchovně-vzdělávacím procesu nezastupitelnou a unikátní roli. Vedle předmětů kladoucích důraz spíše na vědomostní výbavu žáka poskytuje hudební výchova prostor pro uplatnění i dalších struktur osobnosti, které žádný jiný předmět v rozvrhu hodin nenabízí.“
Mluvčí popisuje hudební výchovu jako transdidaktický, integrativní předmět, zahrnující v sobě prvky dalších uměleckých oborů – taneční, dramatické, audiovizuální výchovy – a „vzhledem k její dlouholeté tradici, propracovanému a fungujícímu systému přípravy, vzdělávání pedagogů, vědeckému zázemí a v neposlední řadě jejímu ukotvení v mezinárodním kontextu je důležitou součástí našeho vzdělávacího systému.“
Poukazuje také na to, že podle tuzemských i zahraniční výzkumů zařazení hudební výchovy do vzdělávacího procesu pozitivně ovlivňuje celkový kognitivní vývoj dítěte, zlepšuje koncentraci a kultivuje řeč.
Ptám se i experta na vzdělávání z organizace EDUin Boba Kartouse. Jako vždy přináší podnětné postřehy: „Je naprosto mimo diskusi, že hudební vzdělávání či výchova, stejně jako další estetické oblasti, mají být ve vzdělávání pevně zastoupeny. Už jen ve snaze dovést děti k něčemu lepšímu než bezduché konzumaci popkulturního smogu, který je vlezlý a permanentní,“ říká trefně. „Vliv estetiky a kreativity na rozvoj a kultivaci osobnosti, stejně jako synergický efekt v dalším vzdělávání, je prokázán.“
Pryč z rozvrhu?
Podle odborníka prý fakt, že jsou estetické směry považovány v českém školství za cosi zbytného, co je vlastně lepší naplnit biflováním do „důležitých“ předmětů, svědčí o mnohém...
Kartous mluví o konceptu STEAM (science, technology, engineering, art, mathematics), který pracuje s propojením vzdělávání v exaktních oblastech a v oblasti umění či estetiky.
„Cílem je prostřednictvím umění a designu vnést do vědeckého uvažování potřebnou kreativitu.“ S konceptem pracují týmy, které se věnují inovacím různého typu. „Do izolovaných hodin rozdělená výuka pracující s pedagogickým konceptem, jenž takovému propojení neotevírá dveře, činí z podobného konceptu pro české školství doslova science-art fiction,“ poznamenává odborník.
Proč to s estetikou ve školách vlastně tolik dře? Proč „úsilí“ hudebkářů v lepších případech vrcholí u vyhledání nahrávky na internetu? „Digitální technologie samozřejmě přinesly novou možnost, jak jednoduše zprostředkovat hudbu i nové nástroje pro hudební tvorbu. Učitelé však na jejich uchopení a smysluplné využití ve výuce nejsou připravováni. Takže to pak končí přehráváním videí z YouTube,“ říká Kartous.
Zkontrolovat hudebkáře?
Ale ne všichni si myslí, že je to s hudebkou paušálně špatné. Z ministerstva školství zaznívá názor: „Tvrzení, že se hudební výchova v mnoha školách prakticky neučí, je individuální názor, který nelze zobecňovat. Česká školní inspekce by měla dohlížet na způsob výuky všech předmětů, tedy i hudební výchovy, a v případě zjištění nedostatků by měla podle svých kompetencí zasáhnout.“
Jistě, těžko zobecňovat, to říká i Bob Kartous. „Nejsem si vědom, že by Česká školní inspekce v poslední době provedla tematické šetření zaměřené na tuto oblast. Bylo by to zajímavé.“
Myslí si, že těžiště změny by mělo spočívat v přípravě učitelů na vysokých školách a ve snaze učinit kurikulum neboli obsah vzdělávání interdisciplinárním.
„Představte si, že by se součástí přijímacích zkoušek na SŠ stala – v rámci širšího portfolia dosavadních výsledků vzdělávání – třeba kreativní tvorba. Víte, jak ohromně by to zvýšilo význam estetiky a umění? Modulace zkoušek podobným směrem je pravděpodobně nejsilnější driver možné změny ve školách.“
Co myslíte? Trochu moc avantgardního větru do škol? Nebo snesitelný osvěžující vánek?
