Před přehlídkou Vivienne v zákulisí osobně kontrolovala všechny modely a modelky. V průběhu přehlídky modelkám z hlediště nadšeně tleskala a zároveň přísně sledovala, jak předvedou její unikátní kolekci. Po skončení šou každé modelce v zákulisí osobně poděkovala.
Exkluzivní rozhovor z přehlídky vám přináší redakce časopisu Faiyo.
Jak si vzpomínáte na období svého snad největšího rebelantství, v čase obchodů SEX Boutique a Too Fast To Live, Too Young To Die?
V sedmdesátých letech jsme s Malcolmem McLarenem otevřeli první obchod s názvem Let It Rock. Pak jsme vždy, když jsme měli nějaký nový nápad, změnili i název obchodu. Obchod SEX Boutique vycházel z estetiky 50. let, ze stylu PinUps a Teddy Boys. Zdi byly pokryté plakáty s PinUp děvčaty, hodně z nich bylo v roztrhaných oděvech, jako kdyby je právě někdo znásilnil. V té době jsme měli v Londýně asi 5 různých obchodů a SEX byl poslední. Když jsme začínali, tak se vše, co jsme dělali, syntetizovalo z našich pocitů.
S jakými materiály jste tehdy nejvíc pracovali?
V té době jsme hodně pracovali s kůží, latexem a gumou a mě osobně fascinovala myšlenka žen, které by po ulici chodily v krajkovém negližé, jakožto jediném svršku. Musíte si uvědomit, že to bylo v období hippies, kdy bylo něco podobného úplně nevídané. Hráli jsme si se svazováním a latexem. Vzpomínám si, že logo obchodu SEX bylo vyvedené z velkých růžových plastikových písmen a postupně se všechny erotické obchody v SOHO na náš popud přestaly stydět a předstírat a také daly do svých názvů slovo sex. Předtím se schovávaly za jména, jako Tunnel of Love (Tunel lásky) a podobně. V té době jsem mezi hippies v botách na platformě a latexovém korzetu působila jako totální zjevení. Kráčela jsem dolů ulicí v těchto vysokých botách a latexovém negližé a byla to legrace.
Jaký to je pocit stát u zrodu něčeho tak mocného, jakým byl v sedmdesátých letech punk?
Punkrockový styl a možná i celý punk byl vytvořený mnou a Malcolmem. Náš obchod Too Fast To Live, Too Young To Die fungoval stylem, že byl otevřený pouze, když bylo, co prodávat. Když nám zboží došlo, obchod jsme zavřeli, udělali novou kolekci a pak zase otevřeli. Sex Pistols se vlastně zrodili z řad našich zákazníků, kdy Malcolma napadlo, že by tito kluci, kteří u nás nakupují a vůbec neumí hrát na žádný nástroj, mohli být slavní. Celé to bylo neuvěřitelné, ale nebyl to jediný případ, kdy byla hudba přímo propojená s módou. Malcolm udělal ještě něco podobného s Buffalo Girls. Prakticky jsme to mohli udělat s každou naší kolekcí. Každá z nich měla totiž svůj příběh. Například pro Adama Anta jsem zkopírovala historické oblečení, a tak mu vytvořila jedinečný a osobitý styl, který byl na ulici rovněž hojně kopírovaný.
Co vás inspiruje? Jakým způsobem tvoříte?
Nečtu módní časopisy, nesleduji a nemám televizi, jediné, co mě fascinuje, je život ulice. Moje móda je součástí mého vlastního světa, který si vytvářím a který mě zároveň ovlivňuje. Do velké míry mě také ovlivňuje historie. Uvědomuji si ale svůj vliv na to, co lidi po světě nosí. Neustále mě fascinuje dialog látky s tělem. Tělo musí s oděvem mluvit! V poslední době jsem si oblíbila to, že vezmu třeba ubrus a jen tak ho omotám kolem těla a počkám na to, jak si budou povídat, co na sebe řeknou. To je hodně vidět v mé poslední kolekci Gold Label. V konečném důsledku je pro mne móda pořád o případné nahotě.
Pojďme se trochu podívat, kdo je na módním Pantheonu Vivienne Weswoodové.
Coco Chanel byla jednou z největších návrhářek vůbec. Byla první módní návrhářkou, která opravdu tvořila módu ulice. Vždy si vybrala něco zajímavého, třeba nějakou věc od svého přítele nebo něco etnického, a proměnila to v módu. Jako první začala kombinovat zdánlivě nekombinovatelné a také šla proti konvencím. Například malá pánská vestička se v její kombinaci s bílou halenkou stala takřka nesmrtelnou. Anebo velký pánský kabát opásaný koženým páskem. Služkovské šaty s perlovým náhrdelníkem povýšila na nejvyšší módu. Na Pantheon světové módy pro mě bezpochyby patří Frederic Worth a králem je celkem určitě Dior. Kdyby ale nebylo Diora, byl by to místo něj Yves Saint Laurent. Yvese si velice vážím. Když jsem přednášela v Berlíně, vždy jsem studentům, když měli nějaký problém, říkala: „Představte si, jak by to vyřešil Yves…“
Co je při tvorbě módy vůbec nejtěžší?
Úplně nejtěžší je výběr správného materiálu. Najít materiál, který bude zcela odpovídat střihu a tvaru oděvu, který jste si vymysleli. Dalším mým problémem je, že se neustále snažím uspokojovat poptávku. Má to hodně společného s logistikou a dodržováním termínů. V současnosti je vše nesmírně zrychlené. Ještě ani nemáme odprezentovanou jednu kolekci a už pracujeme na další…
Co si myslíte o masové produkci současných světových návrhářů?
Masová produkce vyloženě brání kreativitě, proto se jí snažím vyhýbat. Rozlišuji mezi módou a masovou produkcí. Výroba mé módy je náročná na čas a já dbám o to, aby byli mí lidé regulérně zaplacení. Nechci svoje věci vyrábět levně, například někde v Asii zcela v rozporu s lidskými právy jenom proto, abych jich mohla více prodávat za lepší cenu. Couture věci musím například dotovat. Náklady na ně se mi nikdy nemůžou vyplatit, ale takový je už svět, ve kterém žijeme. Lidé si myslí, že oblečení a jídlo by měli být levné, ale takhle by to nemělo být. Náš svět by neměl upřednostňovat cenu před kvalitou.
Kde vidíte budoucnost módy?
Nevím, jaká teď bude budoucnost módy. Osobně doufám, že se to celé začne opět trochu vracet ke směru "udělej si sám" ("do it yourself"). Že budou opět fungovat menší krejčovské dílny a lidi si budou víc sami vymýšlet a vyrábět to, co budou nosit. Vůbec vlastně netušíme, co všechno se s našim světem děje, co nám budoucnost přinese. Jestli ale hodně rychle neuděláme něco se změnami klimatu a svým vztahem k přírodě, určitě to bude za pár let celkem jiný svět než ten, co známe dnes. To mě celkem děsí.
