Středověk si na barevné punčochy potrpěl, jak můžeme vidět na portugalské iluminaci z konce 14. století.
Punčochy
První doklady o punčochách pocházejí už z 9. století. Kalhoty byly něčím nevídaným a obyvatelé dnešní Evropy tak nosili různě dlouhé tuniky. O ladných, jako pavučinka jemných silonkách nebylo v té době samozřejmě řeči. Rané punčochy se vyráběly z úzkých pruhů látky, a někdy dokonce ze zvířecích vnitřností.
Důležité bylo, aby dobře přiléhaly a nepřekážely při jízdě na koni. Nosili je jak muži, tak ženy. Nejstarší syn anglického krále Viléma Dobyvatele Robert dokonce dostal přezdívku Curthose, což by se dalo přeložit jako „krátké punčochy“.
Po téměř celé středověké období se punčochy šily ručně a k noze se připevňovaly každá zvlášť stuhami nebo šňůrami. Příslušníci vyšších vrstev si ty svoje nechávali bohatě vyšívat a především pánské byly někdy hotovými uměleckými díly. Na rozdíl od dámských, které zůstávaly skryty pod dlouhou sukní, byly přece jen dobře viditelným symbolem statusu.
Zásadní změna přišla v 15. století, kdy byl vynalezen tkalcovský stav, a manufaktury začaly chrlit punčochy ve velkém. Evropští mořeplavci mezitím navazovali kontakty s dosud neznámými zeměmi a přiváželi drahocenné látky včetně hedvábí.
Mezi evropskou šlechtou se punčochy z importovaného hedvábí staly odznakem luxusu. Jejich proslulým milovníkem byl anglický král Jindřich VIII., který si navíc nechával vycpávat lýtka, aby pod nimi působila svalnatě.
Proslulý milovník punčoch Jindřich VIII.
Hedvábí bylo převažujícím materiálem až do 20. století, kdy se začaly punčochy vyrábět z umělých materiálů. To už však od nich pánové dávno upustili. Z vojenského prostředí se totiž v 19. století rozšířilo používání praktičtějších dlouhých kalhot, a punčochy se tak staly čistě ženskou záležitostí.
Ideál krásy, kvůli kterému se někteří nechali šněrovat do korzetů, existoval i u mužů. Rok 1874
Korzet
Korzet jsme zvyklí vnímat jako symbol mnohaletého útlaku žen. V důkladně utažené šněrovačce nemohly dámy pořádně dýchat a často omdlévaly. Toto trápení se však nevyhnulo ani mužům.
V 18. a 19. století byly korzety využívány v armádě, při lovech a náročných pohybových aktivitách. Zajišťovaly tělu oporu, tak trochu jako pásy moderních vzpěračů. Z praktické záležitosti se však stala móda, i když – naštěstí pro muže – jen s omezeným dosahem a trváním.
Od korzetů a paruk přes Twiggy k vyjmutým žebrům. Ideál krásy kdysi a nyní |
„Tajemství spočívá v útlosti a rovnosti pasu. Poptejte se svého krejčího, naléhejte, vyžadujte, hrozte…“ napsal jistý Francouz v 19. století. „Velká ramena, bohaté a splývavé šosy, útlý pas – to je to, na čem si zakládám.“
Karikatura Šněrování dandyho, rok 1819
Typickým nositelem korzetu byl v té době anglický dandy, floutek, zakládající si na dokonalém vzhledu a napodobování šlechtických moresů. Zánik korzetů v pánské módě souvisí s veřejným výsměchem, kterého se jim v polovině 19. století dostávalo stále častěji. Pánské trendy se na rozdíl od těch dámských začaly ubírat cestou přirozenosti.
Představu o závratných výškách pánských podpatků si můžeme udělat třeba díky této španělské tapiserii z poloviny 17. století.
Podpatky
Vysoké podpatky, které jsou dnes čistě estetickou (a bohužel i tělu škodlivou) záležitostí, vznikly v 10. století z čistě praktických důvodů. Jak už jste se nejspíš dovtípili, jejich nositeli byli muži, konkrétně perští bojovníci. Podpatky jim pomáhaly držet nohy ve třmenech a poskytovaly oporu při střelbě z luku.
Na konci 17. století se podpatky začaly šířit i v Evropě s tím, jak se perský šáh skrze své vyslance snažil navázat vztahy s evropskými panovníky. V této době se mužská móda točila kolem štíhlých, vysportovaných nohou. Dojmu napomáhaly nejen boty na podpatku, ale i již zmíněné punčochy a kontrast s volnými, nabíranými krátkými kalhotami.
Není náhoda, že se snad všichni muži bez výjimky nechali portrétovat v hrdých, rozkročených pózách, ve kterých jejich nožky nejlépe vynikly.
Bohatě zdobené střevíce na podpatku a punčochy s mašlí. Nikdo by se však v 17. století neodvážil tvrdit, že první vévoda z Hamiltonu není dostatečně mužný.
Největší boom zažily pánské střevíce na podpatku na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. ve druhé polovině 17. století. V roce 1670 vydal král nařízení, že podpatky smí nosit pouze příslušníci šlechty. V zásadě tehdy platila jednoduchá rovnice: čím vyšší a červenější podpatek, tím lépe.
Červená měla symbolický význam. Nositel jí dával najevo, že je natolik bohatý, že si výrazný podpatek nikdy nemusí zašpinit špínou a bahnem, ve kterých se brodí chudší vrstvy. Mělo to však háček – pouze král směl určit, kdo může červený podpatek nosit.
Otec vysoké krejčoviny. Pohádkové šaty Charlese Wortha milovaly i císařovny |
Původně se boty žen a mužů od sebe příliš nelišily. Na počátku 18. století se však jejich podoba změnila. Dámské se výrazně zúžily, začaly se bohatě zdobit a vyšívat a podpatek se zvyšoval. Pánské se oproti tomu snížily a staly se robustnějšími. Okolo roku 1730 už podpatky z pánské módy pomalu mizely, protože začaly být vnímány jako příliš feminní.
Nevytratily se však úplně. Vrátily se, řekněme, ke svým kořenům. Nízký podpatek si ponechali jezdci, a to nejen v armádě, ale třeba také kovbojové. Spojen je také se zpěváky 20. století: se členy skupiny Beatles, Princem či Davidem Bowiem.
Andrias Stilte v růžovém saténovém oděvu na portrétu Johannese Cornelisze Versproncka, rok 1640
Růžová
Mnohý muž se do růžové nasouká jen s velkým sebezapřením, aniž by věděl, že po většinu historie byla spojená s mužským elementem. Jako varianta červené symbolizovala krev, a tedy i sílu a agresi.
Jen málo lidí si však mohlo dovolit oblečení ošetřit barvivy, která se dovážela z Indie a později z Jižní Ameriky. Jejími výhradními nositeli tak byla dlouhou dobu téměř výhradně šlechta. Anglický král Richard I. se roku 1191 oženil v růžovém plášti a růžové oděvy, navíc často vyšívané květinami, nosil i již zmíněný Ludvík XIV.
Gad, biblický zakladatel stejnojmenného izraelského kmene v růžové zbroji, rok 1585
Zatímco dnes se malí chlapečci strojí obvykle do modré a děvčata do růžové, kdysi tomu bylo přesně naopak. Zvyk oblékat chlapce do „maskulinní“ růžové se uchytil především ve Velké Británii. Důvod tkví v uniformách armády. Zatímco muži – vojáci – nosili červenou, jejich synové její obdobu, tedy růžovou. Zato modrou si lidé spojovali s neposkvrněností a čistotou a tradičně ji tak oblékala spíše děvčata.
Utajená historie růžové. Jak se z barvy urozených mužů stala barva holčiček |
„Obecně akceptovaným pravidlem je, že růžová patří k chlapcům a modrá k dívkám. To proto, že růžová je rozhodnější, silnější barva, takže se lépe hodí k chlapci, zatímco jemnější a delikátnější modrá více sluší holčičkám,“ psalo se v roce 1918 v odborné publikaci Earnshaw’s. Ještě v průzkumu magazínu The Time z roku 1927 se 60 % respondentů vyjádřilo v tom smyslu, že růžová je barvou chlapců.
Teprve po druhé světové válce se situace začala měnit. Přesný důvod je těžké rozklíčovat. Na vině nejspíš budou doporučení tehdejších magazínů a letáků oděvních firem, které začaly hlásat, že klidná modrá divoké chlapce zklidní a „agresivní“ růžová zase děvčata nabudí.
Prodej barevně diferencovaného zboží navíc, jak se ukázalo, spolehlivě vynášel. Nemalý vliv také měly některé tehdejší módní ikony se zálibou v růžové. Mezi nimi třeba první dáma USA Mamie Eisenhowerová.
