Letošní předávání cen Emmy bylo jako vždy okázalou přehlídkou večerních rób. Pozornost si získaly dobře známé tváře i jedna méně okoukaná. Simona Tabasco, představitelka lehké děvy Lucie Greco ze seriálu Bílý lotos, ohromila svým výběrem „papírových“ šatů pokrytých květy.
Model značky Marni některým připomínal projekt do výtvarné výchovy na prvním stupni, leckterý našinec si možná vzpomněl na socialistické papírové šaty Papitex. Ve skutečnosti byl vyroben z hedvábné směsi, která se papírem pouze inspirovala. Jednalo se tak o vyústění trendu starého stovky let.
Simona Tabasco v „papírových“ šatech na udílení cen Emmy (Los Angeles, 15. ledna 2024)
Zbroje z kartonu i levná náhražka
Tradice papírových oděvů sahá daleko do minulosti. V Číně se z papíru šily oděvy už ve druhém století našeho letopočtu, tedy dávno předtím, než se na něj začalo psát. Ceněný byl pro svou jemnost a izolační schopnosti. V hrubší vrstvě byl i překvapivě odolný, a vyráběly se z něj proto i zbroje. Japonští buddhističtí mniši zase nosili oblečení ušité z dokumentů, které již nepotřebovali.
U Chuejů, etnické menšiny v Číně, byl papír běžně používanou náhražkou textilu ještě v devatenáctém století. Udržela se zde také tradice kartonových zbrojí, složených ze třiceti až šedesáti vrstev papíru, které prý dokázaly odolat i výstřelu z pušky.
Kimono z tradičního japonského papíru washi, 19. století
Evropané a Američané tou dobou papírové oděvy teprve nedůvěřivě oťukávali. Ale ne příliš vážně: z krepového papíru se vyráběly kostýmy na maškarní nebo jednoduché oblečky pro děti.
Ne, to není kostým na maškarní. Světem módy se šíří móda ve stylu klaunů |
To se mělo – aspoň podle některých – brzo změnit. „Papírové oblečení již brzy!“ hlásal deník New York Times v roce 1907. Na rozdíl od tehdy běžných materiálů se podle něj papír nesráží, za určitých podmínek je voděodolný a ohnivzdorný a mnohem levnější než bavlna. Měl se tedy stát materiálem budoucnosti.
Zmíněný výkřik byl první a nepříliš úspěšnou vlaštovkou. Teprve nedostatek textilních vláken za první světové války napomohl masovému rozšíření papírových oděvů. Vyráběly se v Rakousku-Uhersku a v Německu a po válce se začaly vyvážet do Británie, Turecka, Itálie a USA.
Za první světové války se v Německu vyráběly boty ze dřeva a papíru. Celý svět tehdy volky nevolky obdivoval německý důvtip.
Zprvu to skutečně vypadalo, že papír nad textilem převáží. Byl často tím jediným materiálem, který si válkou zbídačené obyvatelstvo mohlo dovolit. Třeba pánské obleky se vyráběly v padesáti různých provedeních, přičemž každý stál šedesát centů (v přepočtu na dnešní měnu asi 185 korun).
Zákazník si tedy mohl koupit nový oblek každý týden, přičemž všechny dohromady by ho stále vyšly na méně než jeden oblek z anglické vlny. Když se papírová varianta zašpinila, dala se navíc snadno vyčistit – pomocí gumy.
Na nižší třídy muselo papírové oblečení zapůsobit jako zázrak a vysvobození z tíživé situace. Realita však již tak růžová nebyla. Oděvy prý byly hrubé, špatně zpracované a nepříliš pohodlné. Textilky se tak sice nejdřív obávaly konkurence, už v polovině dvacátých let si však mohly oddechnout.
Papír se v Evropě ani v USA ve větším neujal a jeho obliba skomírala. Nic na tom nezměnila ani velká hospodářská krize. Lidé raději nosili své vlněné obleky do roztrhání, než aby se uchýlili k nepohodlnému papíru.
Někteří výrobci lákali zákaznice na vidinu, že si mohou šaty samy pomalovat a všelijak vylepšit.
Papír jako inovace a inspirace
Uběhlo pár dekád a papír se opět nakrátko vynořil. Firma Scott Paper Company chtěla v roce 1966 podpořit prodeje, a tak vyrobila reklamní předmět: šaty z celulózy. Stály pouhých 1,25 dolaru, přesto nevzbudily téměř žádný ohlas.
To se změnilo až poté, co k nim zákaznice začaly dostávat poukazy na další nákup papírenského zboží. Reakce všechny překvapila. Za pár měsíců se prodalo asi půl milionu šatů a slevychtivé dámy je skutečně začaly nosit.
RETRO: Tesil, krimplen, dederon a mini pod zadek. Co se nosilo v 60. letech |
Střihů na výběr moc nebylo, převažovaly jednoduché áčkové minišaty, zato ve vzorech se výrobce vyřádil. Papír dal dobře vyniknout tehdy módním velkým, téměř psychedelickým vzorům a křiklavým barvám. Cena těchto šatů ovšem byla tak nízká, že Scott Paper Company jimi sotva pokryla výrobní náklady a profit byl minimální. Už po půl roce byl proto prodej ukončen.
Nápadu se však chopili jiní. Elisa Daggsová byla první designérkou, která začala tvořit oblečení z papíru, nabízela přitom rozličné oděvy v mnoha střizích. Navrhla dokonce i úbory letuškám aerolinek Air India a Trans World Airlines. Jistý obchodní dům v Brooklynu zase najal Andyho Warhola, aby pro něj vytvořil sérii šatů, které by si zákaznice mohly samy vylepšit vodovými barvami.
Papírové šílenství inspirovalo také řadu firem, které neměly s módou nic společného. Třeba americká potravinářská společnost Campbell Soup Company nechala vyrobit šaty s motivem plechovek, jejichž autorem je taktéž Andy Warhol.
Potravinářská společnost Campbell Soup Company si nechala vyrobit šaty se slavnými plechovkami Andyho Warhola.
A jak tomu bývalo u jiných západních trendů, také papírové ohlasy se donesly za železnou oponu. Národní podnik Vigona Svitavy začal v roce 1969 chrlit papírové šaty Papitex. Nositelka je mohla zastřihnout podle vlastního vkusu a snadno podlepit lepicí páskou, daly se ručně prát i žehlit.
Druhý papírový boom u nás i na Západě trval jen pár let. Nevýhody opět převážily nad všemi pozitivy. Oděvy působily neforemně a byly nepohodlné, barvy se navíc rychle stíraly. Na začátku sedmdesátých let se šaty téměř přestaly vyrábět, o něco déle přežily některé další kousky: převážně spodní prádlo a plavky, ale třeba také pršipláště. Mnohým pamětníkům na mysli vytane „papírová“ bunda italské výroby, která se v Československu nosila v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Alternativou k běžnému sportovnímu batohu může být ruksak vyrobený z pratelného papíru. Je lehký, skladný, pojme toho však hromadu.
V současnosti papír do módy proniká jen zřídka. Protože málo vydrží, je považován za součást rychlé módy. Mnohem častější jsou tak hrátky s materiály, které jej pouze připomínají.
Vzpomeňme třeba návrhářku Rei Kawakubo, která v roce 1992 vydala kolekci křehkých prostřihávaných modelů. Na pohled vypadaly jako ušité z papíru, ve skutečnosti šlo o směs celulózy, polyesteru a viskózového hedvábí. Podobný přístup zvolil také Francisco Risso, kreativní ředitel značky Marni, když tvořil „kolážové šaty“, jež na Emmy vynesla Simona Tabasco.
Oblíbeným moderním materiálem je pak pratelný papír, který svým vzhledem připomíná kůži. Vyrábějí se z něj kabelky, batohy, peněženky, ale také různé interiérové doplňky. Vzniká z odpadového dřeva a je recyklovatelný, tím pádem i šetrný k přírodě.
