Herečka Pavla Tomicová dotančila ve StarDance svůj poslední tanec, který se z části odehrával na velké posteli, a vzápětí rozesmála diváky historkou, jak se tato rekvizita na zkoušce zhroutila pod náporem její hmotnosti.
„Zkoušela jsem na posteli možnosti, co všechno zvládnu, a najednou to ruplo. Tak jsme zavolali rekvizitáři a ten nechápal: Jak praskla? Vždyť je ze železa!“ vyprávěla nejstarší účastnice loňského ročníku, která si ze sebe v průběhu celé soutěže dělala legraci. Smysl pro humor běžně používá, když potřebuje zakrýt nejistotu, a ve StarDance všechny svoje nedostatky v podobě přebytečných kil vyvážila vtipem a energií, s níž se vrhala na parket. Jen víc takových, protože běžnější je spíše opačný přístup.
„Mám nadváhu, hroznou pleť, řídké vlasy, koňskou hlavu a prsa jako lentilky!“ Přibližně takto se fotografce Darině pravidelně představují ženy, které se u ní chtějí nechat portrétovat. Pokaždé ji proto překvapuje, že si s takovým sebehodnocením chce dotyčná nechat udělat snímky.
Podobnou zkušenost má i stylistka a majitelka butiku s autorskou módou Gabriela Horová: „Devadesát devět procent klientek, které přijdou, začne vyjmenovávat veškeré svoje nedostatky, ať už reálné, nebo smyšlené.“ Přiznejte si: neděláte to taky?
Mindráky míváme z různých věcí, vzhledem počínaje a schopnostmi konče. Že často vznikají jen na základě našich dojmů, potvrzuje psychiatrička a terapeutka z Centra psychické odolnosti Lucia Vašková: „Většinou vycházejí z představ, jací bychom měli být. Přitom dostatečně nepočítáme s tím, že každý jsme doopravdy jiný. Naše zakletí do stejnosti je často podporováno společenskými normami, jak bychom měli vypadat, jak bychom se měli chovat, co vše bychom měli zvládat.“
Touha po ideálu
Hlavní zádrhel podle psychiatričky spočívá v tom, že nejsme naučení rozvíjet naše individuality a snažíme se sešněrovávat do různých představ. Typickým příkladem je ideál krásy, u kterého je jasně načrtnuté (ač v průběhu historie v různých obdobích odlišně), jak má žena nebo muž vypadat a jaké mají mít tělesné proporce. Že každý bude mít nějakou odchylku, je nasnadě. Ale někdo se ve vlastním sebetrápení vyloženě vyžívá.
„Téměř každá žena, která se jde ke mně vyfotit, má se sebou nějaký problém. Většinou už po telefonu, ale nejpozději na místě vybafnou, co všechno se jim na sobě nelíbí a jaká s nimi bude práce. A pravidelně se stává, že čím mladší, tím delší nářky. O retuš si přímo říká každá druhá,“ vypráví fotografka Darina. Spolupráci se slečnou, která byla trochu při těle a neřešila nic, si naopak nemůže vynachválit. I fotky dopadly skvěle. Když se totiž ženy při oblíbeném boudoir focení snaží zakrýt, co jim na sobě vadí, mimoděk k tomu nepřirozeně položenou rukou připoutají pozornost.
Nejhorší byla naopak spolupráce s dívkou, která se celou dobu nepřestala kritizovat. „Řekla mi předem, že pochybuje, že bude s nějakou fotkou spokojená. Po hodině focení, kdy jsem poslouchala její sebenenávistné řeči, jsem se na ni začala dívat jejíma očima. Při upravování snímku jsem si říkala, že má fakticky koňskou hlavu, přestože na začátku by mě to nenapadlo. Snažím se od té doby všem klientkám vysvětlovat, že když se nějakým způsobem vidí a prezentují, začíná je tak pak vnímat i jejich okolí a všímat si nedostatků, na které upozorňují,“ podotýká na zkušenost z praxe, kdy si často připadá jako psycholog amatér.
Nedostatky (ne)dávejte na odiv
Ale pozor, sdílet se světem svoje nedostatky je ještě ta lepší varianta. Existují totiž dvě skupiny lidí, kteří mají nějaký problém sami se sebou a snaží se s ním vyrovnat. Jedni jsou až otravní tím, jak o tom neustále mluví.
Druzí jsou protivní tím, jak se svůj problém snaží maskovat za přehnané sebevědomí a suverenitu. Bývají arogantní, kritičtí, pomlouvační, závistiví. Přitom jde odborně řečeno o strategii a obranný mechanismus, jak se navenek se svými komplexy vyrovnat. Někdo má agresi namířenou vůči ostatním – když totiž sníží jejich hodnotu, cítí se na chvíli lepší – někdo vůči sobě. Taková agrese se však vyvíjí v úzkosti a stres.
Těžko tedy vybrat, která z těchto variant je horší, a tak není divu, že naše společnost je lehce „psychopatická“.Téměř nenajdete člověka, který by na sobě něco divného nepozoroval. Většina objektivně pohledných hereček ba i modelek vám prozradí, jak zdrcující mají problém s nějakou svojí partií nebo projevem, že se na sebe nemohou ani podívat.
O modelce Karolíně Kurkové se ví, že v mládí trpěla kvůli velkým zubům a dlouhým tenkým nohám, Adéla Gondíková si připadá tlustá, mindráky z hmotnosti měla i supermodelka Tereza Maxová, tanečnice Kristina Kloubková nebo Daniela Písařovicová. Herečka Sandra Pogodová vždy řešila příliš velký nos, Monika Absolonová šla kvůli němu rovnou na plastiku, o jeho operaci uvažovala i moderátorka Monika Leová.
Táňa Pauhofová by prý úplně nenalíčená nevyšla mezi lidi, moderátorku Evu Decastelo trápí pleť a její kolegyni Sandru Parmovou řasy, nehty, rty i slabší hrudník. Michaela Maurerová si v dětství škrábala pihy a éterická Vlastina Svátková o svých pochybnostech sama se sebou napsala dokonce celou knihu Prostor pro duši. Takže díky, milé dámy, běžná část populace si to jde rovnou hodit.
Ale pak jsou tu takové, které dokážou udělat ze svého vzhledového handicapu přednost, umí se zasmát samy sobě a jsou úspěšné a oblíbené odlišnostem od ideálu navzdory, třeba jako zmíněná Pavla Tomicová nebo Halina Pawlowská se svým: „Škoda, že nejsem housenkou. Ta jenom žere, žere a žere, pak jde spát, probudí se a je krásná.“ V čem tkví jejich tajemství?
Budování obrazu svého
Z hlediska vývojové psychologie se naše křehké self, tedy já, vyvíjí kolem druhého až čtvrtého roku života. Působí na nás, co nám nebo o nás nejbližší říkají, a často opakované věty „Ty jsi zlobivá holčička, ty jsi ale ňouma, všechno rozbiješ, to sám nezvládneš, snad z té buclatosti vyrosteš,“ si zjednodušeně řečeno ukládáme a částečně zakonzervujeme.
„Na to, jaký máme k sobě vztah, má samozřejmě vliv výchova a způsob, jak se v rodině zachází s jedinečností jejich členů. Jestli své dítě a jeho názory beru vážně a podporuji ho, aby bylo samo sebou, nebo se ho snažím vecpat do různých škatulek. Nejvíc sebevědomí dětí zabíjejí nároky blízkých, hlavně rodičů, na to, jaké by měly být,“ vypočítává psychiatrička Lucia Vašková.
Druhou důležitou oblastí je postoj k učení. „Když rodič nedá dítěti prostor, aby se věci mohlo učit svým tempem, zabíjí tím jeho sebevědomí. Rodiče mají často přehnané nároky na sebe a nízkou toleranci ke svým chybám, pak se takto chovají ke svým dětem,“ dodává.
Mindráky krásnýchTEREZA MAXOVÁ, modelka „Nikdy jsem neměla komplex ze svého antického nosu po židovských předcích, ale vždycky jsem měla mindráky z hmotnosti. Doma jsem si myslela, že jsem vychrtlá, ve světě, že jsem tlustá. V hlavě zmatek – jíst, nebo nejíst? TAŤÁNA GREGOR BRZOBOHATÁ, modelka „Nikdy jsem se nepokládala za nejkrásnější ženu světa, dokonalá krása je trochu nuda a chlad. Z dětství mi zbyla spousta jizev, měla jsem odstáté uši, což mi šíleně vadilo, takže mi je v deseti přišili.“ IVA FRÜHLINGOVÁ, modelka, zpěvačka „Když jsem byla malá, děti se mi posmívaly, že mám odstátý uši. Ty už mi dnes nevadí, spíš hnusný nohy. A taky nemám žádný prsa, i když zrovna to v modelingu moc vada není.“ IVA PAZDERKOVÁ, herečka, komička „Odmala jsem slýchávala, že jsem moc hubená, dlouhá, mám moc velký nos a malé oči. S tím se pojily další komplexy z pih, malých a žlutých zubů, později i z malých prsou a rovného pasu. Dnes jsem nad věcí.“ IVANA JIREŠOVÁ, herečka, zpěvačka „Prošla jsem si obdobím, kdy jsem si připadala oplácaná. Na konzervatoři jsem měla plnější tvary a hrozné komplexy ze spolužaček. A vždycky jsem chtěla něžná ramínka, jaká mají princezny, a útlý pas, který stejně nikdy mít nebudu.“ KRISTINA KLOUBKOVÁ, moderátorka, tanečnice „Ve čtvrtém ročníku na konzervatoři mi řekli, že když nezhubnu, vyhodí mě. Od té doby jsem držela diety. Říkali mi, že na moje nohy se nedá koukat, tak jsem až ve třiatřiceti začala nosit sukně. Souviselo to i s tím, že jsem vyrůstala v době, kdy se sebevědomí nenosilo.“ Ve své show prohlásila: „Škoda, že nejsem housenkou. Ta jenom žere, žere a žere, probudí se a je krásná.“ |
Bezpodmínečná rodičovská láska (nepleťme si však s volnou výchovou bez hranic) je tak přesně to, co každé dítě potřebuje. S nadhledem to vystihla Ewa Farná v písničce Mám boky jako skříň: „Moje máma mi říkala, neboj se maličká, moje máma mi říkala, krásná si celičká, i když doma mě chválí, tak na Miss mě nevzali, čert to vem, když mám život sladký jak bonpari.“ Jinými slovy, když máme dobré sebehodnocení nastavené odmala, můžeme být spokojení a úspěšní a nerozhází nás ani neúčast v soutěži krásy, ani kritika okolí.
Vzhled jako priorita
Ta je totiž pro sebevědomí jednotlivce naprosto devastující v dalším zásadním vývojovém období – pubertě. Tehdy si o sobě přeskládáváme obraz především na základě toho, jak na nás reaguje okolí. A jsme na jeho hodnocení extrémně přecitlivělí. Jde vlastně o vztahové trauma k sobě – v tom nejsem dost dobrý, v tom mě nikdo nemá rád, když budu vypadat nějakým způsobem, okolí mě nepřijme.
Tehdy se dospívající soustředí na svůj vzhled a srovnávání snad víc než kdy jindy. A mnozí se na vlastní líbivost upnou na delší dobu, než je zdrávo. Média a sociální sítě touhu po dokonalosti ještě přiživují. Projekty a kampaně, které se snaží upozornit ženy na skutečnost, že každá je půvabná a jiná, mají před sebou ještě hodně práce.
„Důležitost vzhledu se v dnešní době přeceňuje. Vzhled má rozhodně vliv, ale je to jenom jedna položka z mnoha,“ upozorňuje terapeutka, podle které, když člověk nedokáže uspokojivě fungovat v partnerském vztahu, nemá dobrý vztah se svými dětmi, nemá práci, která by ho naplňovala a dobře živila, tak mu samotný hezký vzhled tyto ostatní oblasti života nevykompenzuje.
„V naší době narůstá počet mladých dívek a chlapců, kteří jsou posedlí dokonalým vzhledem v iluzi, že jim otevře všechny důležité dveře a zaručí jim permanentní pocit spokojenosti. A u toho všeho se zapomíná na důležitou souvislost. Totiž, když se starám o všechny oblasti svého života, fungují mi vztahy, tak jsem doopravdy spokojená a to se zákonitě projeví: mám jiskru v oku, působím uvolněně a zajímavě. A naopak, když jsem dlouhodobě nespokojená, stagnuji, nerozvíjím se, nemám oporu u svých blízkých, nemůžu pociťovat vnitřní naplnění a při pohledu do zrcadla se sobě líbit určitě nebudu. Moje nespokojenost bude vidět i na mém obličeji.“
Změna myšlení
Psychologové pomáhají klientům pojmenovat, v čem si nevěří a po čem touží, a upozorňují, že cíle lze dosahovat různými způsoby. „Většinou největší brzdou v dosahování svých snů je představa, kterou o sobě a o životě máme: jací jsme, co je možné a co ne. V těchto případech je potřeba primárně pracovat na změně těchto představ, aby více odpovídaly realitě. Výzvou v životě je být schopen se se svými slabými místy vypořádat a umět prodat to, co máme. Když jsme s něčím u sebe nespokojení, je potřeba se zeptat, jestli to můžeme změnit, ať už se to týká vzhledu nebo schopností, a když ne, tak je nutné to přijmout,“ míní psychiatrička.
Když neumíme jazyk, můžeme se ho naučit. Když jsme nespojení se svou hmotností, můžeme zhubnout. Existuje spoustu fíglů s vlasy i s make-upem, není nezbytné hned letět k plastickému chirurgovi. Stavbu těla už jen tak ovlivnit nemůžeme, ale je mnoho triků, jak vyladit oblečení tak, aby zdůraznilo naše přednosti a zakrylo nedokonalosti. A tady skutečně může pomoci třeba dobrý stylista, který originálně nakombinuje kousky oblečení, aby podtrhl klientovu osobnost. Právě zde jde o ten zmíněný rozvoj jedinečnosti.
„Pomáhám ženám získat sebevědomí většinou po zásadních věcech v životě, jako je mateřská, rozchod, změna zaměstnání. Je to v hlavě. I když většina touží po změně, každá automaticky sahá po stereotypech, ve kterých se cítí nejjistěji. Konzervativní typy mají krůčky postupné,“ říká stylistka Gabriela Horová.
Čím menší sebevědomí, tím menší ochota vystoupit z komfortní zóny. „Začínáme po troškách, zkoušíme nové věci, barvy, střihy, ale čím větší změna pak u klientky nastane, tím víc si toho okolí všimne a chválí ji a tím větší radost a sebevědomí ona z těch reakcí má,“ upozorňuje Gabriela Horová.
I když se to nezdá, v tomto případě „šaty dělaj člověka“. Ale ne ve smyslu, jak jsou drahé nebo značkové, ale tím, jak příjemně se v nich cítíme. Když se líbíme sami sobě, vyzařujeme to i navenek. Jako blondýna s lehkou nadváhou a pořádnými komplexy v komedii Jsem božská, která se praští do hlavy a od té doby si připadá krásná. Tím se změní celý její život.
Přiznejme si to, všichni máme svoje mindráky. Koneckonců, žijeme v blahobytné společnosti, kde si takový luxus můžeme dovolit. Jde jen o míru schopnosti jim čelit a dobře je maskovat. Nejlépe sami před sebou.
