Co dívku ze seriálu přiměje k tomu, aby se přihlásila do reality show Operace Izrael, kde jde o přežití, o pot a krev?
V květnu jsem absolvovala extrémní překážkový běh, kde jsem se nečekaně umístila na 33. místě z asi dvou tisíc žen. To mi dodalo odvahu přihlásit se na konkurz, který jsem viděla na internetu. Hned jsem si řekla, že se musím přihlásit, ale využila jsem časovou rezervu a nechala to až na poslední chvíli. Myslela jsem si, že tam budou určitě samé vojandy a přemýšlela jsem, jestli jsem vůbec schopná něco takového absolvovat. Od střední školy mám přezdívku Brutální Nikita, říkala jsem si, že je na čase to dokázat a nejen o tom mluvit.
Proč vám tak říkali?
Byla jsem tehdy podobná té herečce a hodně jsem sportovala. Přezdívka se mi docela líbila a chtěla jsem si ji přihlášením do drsné reality show i zasloužit.
Vizitka
|
Co na to říkali vaši blízcí a kamarádi? Nebáli se o vás? Přece jen je to válečná zóna.
Vzhledem k přípravě pořadu nebylo možné to nikomu říkat, tak aby reality show byla divácky zajímavá. Takže o tom nikdo nevěděl. A co se týče rodičů, těm jsem to řekla až den před odjezdem, aby se strachovali co nejméně dní. Věděli, že nemá smysl mě nějak přemlouvat, abych neodjížděla. Znají mě.
Jaká pro vás byla první vyřazovací kola výběrové soutěže? Dávala jste to s přehledem, nebo vás překvapilo, že jste postupovala dál a dál?
Překvapilo mě, že jsem postupovala. Jela jsem na konkurz z Českých Budějovic, byla jsem tam totiž pozvaná na jednu charitativní akci a měla tam ještě v neděli být, ale konkurz zvítězil, tak jsem v šest vstávala a jela zkusit do Prahy štěstí. Už od rána jsem to řešila - mám vstát, nebo raději zůstat spinkat v teplé postýlce? Přece jen to byl jeden z mála volných dní, kdy jsem mohla odpočívat. Nakonec jsem vyrazila. V Praze, kam jsem přijela jako jedna z posledních, jsem ještě pořád přemýšlela, jestli to má vůbec cenu. Celý den se tady budu pachtit a pak pojedu domů, celá neděle pryč, je tady moc lidí, mám na to? No a vzápětí první disciplína - běh na Vítkov! Den před tím jsem měla beachvolejbalový turnaj, takže jsem byla totálně rozlámaná a po pětiminutovém běhu jsem to chtěla vzdát s myšlenkou: Proč? Vždyť stejně v životě nemůžu jet na vojenský výcvik do Izraele. Vždyť bych tam „chcípla“. No ale běžela jsem dál, řekla jsem si, že prostě doběhnu a uvidím dále. A takhle to vlastně pokračovalo až do vyřazení.
A zvládla jste to. Když jste se tedy dozvěděla, že postupujete a jako jediná žena z ČR jedete až do Izraele, měla jste radost nebo i strach?
Oboje. Krásný pocit z vítězství, ale také strach a nejistotu ohledně toho, co mě čeká. Neměla jsem ale ani čas přemýšlet, uvažovat nad tím, co se po příjezdu do Izraele bude dít.
Co jste si s sebou zabalila? Řešila jste s někým třeba taktickou výbavu?
Tak trochu, ale nikdo pořádně nevěděl, co s sebou. Jak jsem se poté dozvěděla, byl to vlastně účel. Nechtěli, aby účastníci věděli co a jak, bylo to součástí. Tuším, že tam někdo měl kufr na kolečkách. Přijde mi to směšné, asi jako moje zabalené pyžamo a tygrované tílko, která jsem si ani nestihla obléct. Nebyl čas se vyspat, natož se do něčeho převlékat. To mi připomíná, jak jsem byla šťastná, když jsem si mohla jít umýt vlasy do potoka. S sebou jsem si ale zabalila taky tři tuňákové konzervy a žitný chléb, bála jsem se, aby nám vůbec dali najíst.
Nakonec vám tedy najíst dali, ale co jste vlastně od druhé části reality show v Izraeli očekávala?
Věděla jsem, že když odjedu, tak už nic nebude stejné jako před tím. Přišlo mi dost dobrý projít výcvikem, který normálně dělají tajní agenti, bezpečnostní složky. Tajně jsem i doufala, že se přiučím něčemu, co poté budu moci využít u filmu. To se myslím stalo.
Jaký byl první den výcviku? Chtěla jste to už vzdát?
Ano, chtěla jsem to vzdát, cítila jsem se málo odpočatá už na začátku. Dost jsem trénovala a v červenci jsem svoji dovolenou po roce u moře využila tak, že jsem jela sama do Chorvatska a tam běhala, plavala a cvičila. Něco jako Rocky, i když v hodně menším měřítku. V červenci jsem naběhala padesát kilometrů, naplavala jich asi deset a do toho cvičila kliky, dřepy, sedy lehy, přítahy... Doopravdy jsem to chtěla vzdát snad jenom dvakrát, ale řekla jsem si, že prostě vydržím selekci, ať se děje, co se děje, a pak se uvidí.
Moc holek se ale výcviku v Izraeli neúčastnilo. Z České republiky jste tam byla jediná. Jak na vás pohlíželi ostatní soutěžící? Starali se o vás?
Tam se každý stará sám o sebe, což naprosto chápu. Třeba v běhání na tom byl podle mě někdo o hodně hůř než já, hlavně Řekům se běhat nechtělo. Maňana. Ale psychicky mě podporovali kluci, hlavně Jan Thiele z Německa, a taky Paula Meyersová z USA. Ta má můj obdiv, je to neuvěřitelný stroj.
A co instruktoři? Byli na vás mírnější, nebo vám nedali nic zadarmo?
Mírnější? Naopak myslím, že byli drsnější. Nejdřív jsem byla naštvaná a ptala se proč, ale pak jsem to pochopila. Podle mě chtěli, abych vypadla a už se dál netrápila. Nicméně si pamatuji, že ke konci druhého dne po asi třiceti hodinách soustavného cvičení všech pět Řeků v týmu mělo sundané batohy, zatímco já jsem vše musela dělat s dvaceti kily na zádech.
Co pro vás bylo absolutně nejtěžší?
Nejtěžší? Asi můj batoh. Vsadím se, že kdyby zavazadla na začátku vážili, tak bych opravdu nad všemi vyhrála. Jsem zvyklá balit se na dovolenou do kufříčku na kolečkách a mívám většinou problémy s nadváhou. Tedy toho kufru. No a teď si představte, když jedete na military kurz a nevíte, co vás čeká. Čili jsem byla připravená, měla jsem dokonce skvělé pyžámko - jak mi to teď přijde směšné, když vím, že nebyl ani čas se vyspat, natož spát v pyžamu. Jak jsem už říkala, sbalila jsem si i ty těžké tuňákové konzervy. Počítala jsem i s tím, že nás budou trápit hladem a já věděla, že pokud budu hladová, budu nervózní a nebude se mi chtít nic dělat. Mimochodem první konzerva padla hned po první noci, kterou jsme proplazili a proběhali po poli.
A kromě batohu? Bála jste se, že vás něco zlomí?
Hrozné pro mě bylo asi plazení v rozpáleném písku, než si člověk zvykl, a vydržet psychický teror. Nikdy nezapomenu, jak jsme už byli všichni úplně mimo a museli jsme dělat „bazének“ u moře, kde to v podstatě bylo nemožné, protože nám to voda stále vyplavovala. Tam jsem ale pochopila, že je jedno, co člověk dělá, že to stejně je jen pruda a že jde o to se nezastavit a nezlomit. Tak jsem tam seděla, mokrá, unavená a téměř zlomená a jen hýbala rukou. Kolem šli lidi a smáli se a koukali na nás, přišlo mi to jako z nějakého špatného filmu. Během kliků, sedů-lehů a plazení v písku jsem se zase bála, že budu mít jizvy. Měla jsem všechno rozedřené do krve, ale prala jsem se s tím dál.
Jste na sebe za nějakou situaci nebo část výcviku hrdá?
Že jsem to nevzdala, když jsme se v noci šli plazit s batohem do kopce a já už byla fakt unavená. Že jsem si nezlomila nohu, když jsem s tím těžkým batohem běhala po poli, kde byly hroudy hlíny. Spadla jsem, ale zase jsem se sebrala a běžela dál a tak dokola.
Už jste se z těch zážitků dostala psychicky i fyzicky?
Abych byla upřímná, tak ještě ne. Zpracovávám to a více vám budu moci říct s odstupem, třeba za půl roku. Zrovna před chvílí mi upadl třetí nehet u nohy, asi dobré znamení, že se tělo dává do kupy.
Šla byste do toho znovu?
Znovu? Ano! Jedem?
