I tak by se dala ve zkratce popsat nová videoinscenace Očitý svědek, v níž více než třicet herců Národního divadla a hostů zdramatizovalo jednu z největších poválečných tragédií na československém území – masakr karpatských Němců na Švédských šancích u Přerova.
V kapitole o hromadné vraždě 267 civilistů tentokrát nezaznívají jen jména hlavních strůjců popravy, ale ožívají také pozůstalí po obětech a svědci z řad místních obyvatel.
„Masakr na Švédských šancích je výjimečný nejen rozsahem, ale i z dalších důvodů. Jednak při něm víceméně Čechoslováci vraždili Čechoslováky, jednak je vyšetřovací spis případu nebývale objemný. Obludnost této popravy totiž nedovolila, aby ji šlo snadno ututlat, a tak došlo k několikanásobnému vyšetřování jak civilním soudem, tak vojenskou prokuraturou,“ říká režisér inscenace Jiří Havelka.
V jednom z dřívějších rozhovorů jste přiznal, že o masakru u Přerova jste ještě před pěti či šesti lety neměl tušení. Čím si to vysvětlujete?
Nedělám si iluze, že by bylo možné probírat ve škole jeden masakr za druhým, navíc tento encyklopedicky zpracoval až spisovatel Jiří Padevět. Člověk se taky asi dřív doslechne o těch případech, které jsou mu regionálně blíž, což byl v mém případě masakr u Dobronína (vražda skupiny německých obyvatel Dobronína a Německého Šicendorfu v dnešním kraji Vysočina, odkud pochází i Havelka – pozn. red.). Ale je pravda, že moje nevědomost ohledně Švédských šancí mě zarazila, protože tato poprava byla výjimečná svým rozsahem i procedurálností. Je to evidentně vykotlané z kolektivní paměti.
Právě to jsem měla na mysli – zda se jako národ tématu poválečného zúčtování s Němci podvědomě stále nevyhýbáme.
Myslím, že je to jednak dědictví 40 let umlčování těchto věcí a částečně to bude i vyhýbání se tomu tématu. Kdokoliv ho dá někdy na stůl, dodnes vzbuzuje kontroverze.
S jakými reakcemi jste se po premiéře Očitého svědka setkal vy?
Vzhledem k tomu, že premiéra byla online, tak popravdě ani nevím, jakou má sledovanost. Ale zatím mám samé dobré ohlasy. Nedávno mi například napsal jeden pán z Mnichova, jestli bych nechtěl přijet na konferenci, další mají tendenci posílat mi příběhy z jejich kraje. Zatím nevím o žádné vyloženě nenávistné reakci.
Mám opačnou zkušenost. Kdykoliv jsem o tématu psala, přicházely mi i velmi nepříjemné maily…
Po zkušenostech s Dechovkou (Havelkovo divadelní představení o dobronínském masakru – pozn. red.) a dalšími inscenacemi jsem se snažil o tom vůbec neuvažovat tak, že si teď chceme takzvaně kálet do vlastního hnízda, ukázat, jací Češi byli. Proto se opírám o faktografičnost. Zjistil jsem, že jedna z cest, jak oslovit i lidi, kteří by okamžitě reagovali podrážděně, je opakovat neustále, že je to celé postavené na faktech.
Jak jste se vlastně dostal ke všem výpovědím?
Dostal jsem se k nim v době, kdy jsem připravoval inscenaci o verbovacích aktech do StB a ŠtB současných, veřejně činných lidí. Pátral jsem kvůli tomu ve slovenských archivech. Badatelé, s nimiž jsem spolupracoval, tehdy zkoumali masakr na Petržalce, který následoval po Švédských šancích (titíž vojáci jako u Přerova zastřelili jen o den později v Bratislavě 90 skautů maďarské národnosti, bylo jim od 13 do 17 let – pozn. red.). Tak se přede mnou najednou otevřela obrovská brána a propast do toho případu. Jak člověk začal luštit skeny všech těch šílených protokolů, nemohl přestat. Strávil jsem tím celé jedny prázdniny. Pak přišla různá zpracování.
Nebyl jako první v plánu film?
Už při čtení mě to hnalo k jedné složce z historického vojenského ústavu, ve které byly jenom záznamy z výslechů. K dispozici bylo množství i dalšího materiálu, ale ty výpovědi byly stahující – jednak svým divným, protokolárním jazykem, a pak i tím, nakolik se v nich snažilo nebýt lidství. Přitom právě to z nich probublávalo. Začalo mě to přitahovat. Velmi dobře se mi psal scénář postavený na koláži subjektivních pohledů lidí.
Na čem toto zpracování ztroskotalo?
Spolupracoval jsem s jednou slovenskou filmovou produkcí, ale nepodařilo se nám sehnat koproducenta ani ve slovenské, ani v České televizi. Tak jsem to téma přepsal na seriál, který měl větší šanci na úspěch. Ten naopak sledoval roky, kdy se případ vyšetřoval – boj demokratické justice s nastupujícím komunistickým režimem. I to bylo hodně náročné, navíc dost drahé, protože seriál byl dobový a šestidílný. Postupně to doputovalo k divadlu, které se kvůli pandemii taky zrušilo. Nakonec jsme skončili u tohoto, paradoxně možná nejlepšího zpracování. Ta forma je tak jednoduchá, že to nemohlo nevzniknout.
Původně mělo v inscenaci účinkovat deset herců, nakonec je jich 34. Zazní tedy všechny výpovědi, nebo jste vybírali?
Výpovědi jsou vybrané, hodně jich zůstalo ladem. Máte pravdu, herců mělo být původně méně. Když ale bylo jasné, že teď mají všichni volno, bylo možné obsadit všechny role podle pohlaví i věku. Do výsledné mozaiky to bylo zásadní.
Kdo je pro vás v tom příběhu nejtragičtějším hrdinou?
Pro mě je to hlavně postava Františka Doležela (státního zástupce, který případ vyšetřoval – pozn. red.), dosud neobjevená, utajená a až nyní pomalu se rodící. Je archetypem souboje dobra a zla. Tragických osudů je v příběhu ale víc, včetně těch, které se týkají vojáků. Myslím, že dožívání v jejich obcích pro ně muselo být šílené, většina také skončila jako těžcí alkoholici.
Jednal podle vás hlavní organizátor popravy Karol Pazúr o své vůli, nebo dostal rozkaz z vyšších míst?
Obě hypotézy mám v rovině. Myslím, že to byla kombinace snahy zachránit si krk a ukázat, jaký byl protifašistický bojovník, zároveň tam už tehdy musel být velký tlak ze sovětské strany. OBZ (obranné zpravodajství – pozn. red.), tedy 17. pěší pluk, byla sebranka, většina jeho příslušníků byla morálně deformovaná. Pak to byla i příležitost sama. Určit však jednoznačně, čí nápad to byl, zřejmě není možné. Nikdy se už nedozvíme, co bylo na lístku nebo průkazce, kterou se Pazúr prokázal plukovníkovi NKVD (sovětská tajná policie – pozn. red.), jenž druhý den spolu s českými vojenskými důstojníky přijel do Lověšic masakr vyšetřovat. Rus se jen pousmál a nechal Pazúra jít.
Možná se to dozvíme, až se otevřou sovětské archivy.
Když se toho naše generace dožije.
Díky studiu spisu jste měl možnost nahlédnout i do Pazúrova psychologického posudku. Co to bylo za člověka?
Je to opravdu děsivý obraz. Musím vyzdvihnout, že posudek je perfektně zpracovaný, je až neuvěřitelné, že v hroutící se třetí republice tyto procesy ještě fungovaly. Pazúrova morální méněcennost je bohužel patrná v každém jeho jednání. Obrovská adaptabilita na aktuální podmínky, touha přežít bez ohledu na jakékoliv oběti u něj dosáhla patologického rozměru.
Řadu rolí mají v inscenaci obyvatelé Lověšic, kteří možná jako jediní měli možnost masakru zabránit. Nejsou i oni takovými smutnými hrdiny?
Myslím, že ano a z výpovědí Lověšičanů je to hodně cítit. Všechny obsahují strach, ale taky výčitky a potřebu vyvinit se. Jediný, kdo událost pojmenovává úplně přesně, je 75letý Arnošt Kubík (spolu s dalšími muži kopal hromadný hrob – pozn. red.), který už ve svém věku neměl moc co ztratit. Ostatní si často nepamatují, nevybavují… Je mi jich hrozně líto a mísí se to ve mně.
Samozřejmě jsem si neustále přehrával, co by se stalo, kdyby Lověšičtí věc ohlásili ještě toho dne, kdy k nim Pazúr dorazil a řekl si o kopáče. Předseda MNV Antonín Mikloš a tajemník František Obadálek tvrdí, že nešel telefon, to však není úplně potvrzené. Ví se, že spojení nefungovalo ráno na nádraží, ale zřejmě nebylo nic těžkého zajet do Přerova na kole a oznámit vše plukovníkovi české vojenské posádky Václavu Salaquardovi. Mikloš, jak to vypadá, strávil tu noc na úřadě, protože byl úplně vystresovaný. Velel tam strach a Pazúr toho využil.
Na obranu Lověšičanů nutno říct, že měli v živé paměti potlačené Přerovské povstání, kvůli kterému Němci pár dní před koncem války exemplárně popravili některé jejich sousedy...
To, že animozita vůči Němcům byla obrovská, se opakuje i ve výpovědích. Jenže označení obětí masakru za Němce pokulhává od začátku a označení za esesmany hapruje ještě víc. Nikdo nic nezjišťoval, každý měl strach. Já tomu rozumím – na poradu MNV přišel chlap bez distinkcí (vojáci si strhávali hodnosti, když se chystali popravovat – pozn. red.), který měl samopal a další dva vojáky za sebou… Ale starosta Horních Moštěnic jim předtím taky nedal klíče od cihelny (Pazúr chtěl s karpatskými Němci zřejmě původně zúčtovat tam – pozn. red.), bezpečnostní referent přerovského ONV Vladimír Vincena zase odmítl vydat z vazby zadržované občany německé národnosti… Pazúr by si určitě nedovolil zabít někoho, kdo byl jakkoliv chráněný nějakým orgánem. Lidi na MNV v Lověšicích však nebyli připravení na odpor a dovolili stavidlům, aby se otevřela naplno.
O masakru se ví hlavně díky Františku Hýblovi, přerovskému historikovi, který objasnění události obětoval třicet let života. Za svou práci byl oceněn v Německu, nejvyšší státní vyznamenání pro něj chystají i Maďaři, v Česku se dosud ničeho takového nedočkal. Co na to říkáte?
Je to do jisté míry symptomatické. Naše dějiny sice tečou dál, ale na těchto místech se stále zadrhávají. To, že František Hýbl nebyl dosud oceněný ve své domovině, je důkazem, že to stále není dořešené, uzavřené. Nevíme co s tím, hodně lidí ani nechce, aby se to vůbec otevíralo. Jenže on to nikdo neotvírá, to otevřené je a rána pořád hnisá.
17. června 2018 |
