Co pro vás Kříž za zásluhy se stuhou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo vyznamenání znamená?
Nezabýval jsem se Švédskými šancemi proto, abych se zviditelnil, ale neříkal bych pravdu, kdybych tvrdil, že mě ocenění nepotěšilo. Je to takový protipól české veřejnosti.
Česko vás za tuto práci nikdy neocenilo?
Ne.
Jak si to vysvětlujete?
Nehodí se to. To, o čem píši, se týká nejvyšších představitelů včetně našich prezidentů. Podepsaly se na tom takové osobnosti, jako byli Edvard Beneš nebo generál Ludvík Svoboda.
Za těch třicet let, co se Švédským šancím věnujete, vyšlo o masakru několik publikací, byla natočena řada dokumentů. Je to pro vás už uzavřená kapitola?
Je pravda, že lékaři mi doporučili, abych už se zase věnoval Komenskému. Jen za dva roky, co jsem psal knihu o Švédských šancích, jsem zhubl 13 kilo. Ale musím se k tomu tématu vrátit. Rád bych zpracoval publikaci o olomouckém státním zástupci Františku Doleželovi, který masakr vyšetřoval, stejně jako později takzvanou krčmaňskou aféru, a posléze na to doplatil. Chci, aby mladá generace věděla, co se u nás dělo v padesátých letech. Dnešní historici o tom totiž psát nechtějí.
Uložení ostatků žen a dětí |
Pokud jde o popisování masakru u Přerova, točí se kolem něj stále stejná jména – Hýbl, Padevět a Urban. Proč se neobjevují další?
Je tu ještě Tomáš Staněk z Ostravy, ale i on to téma nese nervově stejně špatně jako já. Není to totiž snadné čtení. Když se mi do rukou dostala zpráva od četnického velitele, který byl přítomen exhumaci obětí, tak jsem tři noci nespal. Nebo takové zápisky pamětníka, který popisuje, jak vojáci stříleli kojence v náručí matek... Znám ženu, které tam povraždili 35 členů rodiny. Bylo to něco tak hrozného, že to člověka i po tak dlouhé době psychicky vysílí.
Může vás vůbec ještě něco kolem Švédských šancí překvapit?
Když jsem nedávno přednášel v Bratislavě, zjistil jsem, že titíž lidé, kteří byli odpovědní za masakr u Přerova, udělali něco podobného v Petržalce, kde zastřelili 90 maďarských skautů ve věku 16 až 18 let. Ale nejvíce mě asi šokovala informace týkající se role generála Svobody. Do Jihlavy, kde se prakticky plánoval odsun karpatských a sudetských Němců, jel dvakrát s dopisy, v nichž bylo nařízení zlikvidovat karpatské Němce, vracející se v té době ze Šluknovského výběžku na Slovensko, ještě na území Moravy.
Jak jste se k té informaci dostal?
Získal jsem ji díky osobnímu kontaktu v archivu ministerstva vnitra. Novinář Jan Urban to teď zkoumá.
Zklamalo vás to zjištění?
Nemohu se s tím pořád ještě srovnat. Dalo by se říct, že generál Svoboda byl přítel mého otce, dokonce mám schovaný dopis, který tátovi napsal. Vím, že to neměl jednoduché, že mu Němci zavraždili syna Mirka (v necelých 18 letech v koncentračním táboře Mauthausen – pozn. red.). Přesto – i kdyby šlo o německé vojáky, nemělo se to stát. Na Švédských šancích se ale vraždily i děti. Za co mohly ony?
Stále si myslíte, že osudný den, kdy se u Přerova potkal transport karpatských Němců s československými vojáky, byla náhoda?
Po tom všem, co nyní zjišťuje Jan Urban, myslím, že to bylo cílené. Náhoda byla jen to, že o život spolu s karpatskými Němci přišli i slovenští železničáři, kteří se k transportu připojili, aby se dostali dříve domů.
Pohled na hrob u lesíka na návrší zvaném Švédské šance nedaleko Přerova. Právě zde Pazúr s ostatními vojáky střílel zadržené civilisty do týla.
Dá se doložit, že to byla řízená akce?
Asi ne, bylo totiž dohodnuto, že po přečtení se depeše okamžitě spálí.
Švédské šance nebyly jediným poválečným masakrem. V Postoloprtech přišlo měsíc po válce o život nejméně 760 Němců, na mostě v Ústí nad Labem dalších sto, známý je i brněnský pochod smrti do Rakouska, který také nepřežily stovky lidí… Dají se tyto tragédie vůbec srovnávat?
Švédské šance nebyly největší co do počtu obětí, ale byly nejzrůdnější a nejrychlejší. Všech 267 lidí tady zavraždili během necelých čtyř hodin. Po tom, co jsem zjistil, už nevidím rozdíl mezi nacisty a některými Svobodovými vojáky či takzvanými partyzány.
Za bývalého režimu se o přerovském masakru prakticky vůbec nemluvilo. Jak jste se o něm dozvěděl vy?
Někdy na začátku šedesátých let, kdy jsem začal chodit se svou ženou, mi o tom řekla tchyně, která pocházela z Lověšic.
Kolik materiálů se vám podařilo nashromáždit do revoluce?
Prakticky nic, v té době jsem se mohl jenom ptát. Když jsem pak začal pracovat v Muzeu Komenského, první, co jsem našel, byl dopis významného bochořského rodáka Floriana Zapletala přerovskému učiteli Josefu Dostálovi z 12. září 1962, kde o Švédských šancích podrobně píše. Díky řediteli přerovského okresního archivu Vojtěchu Cekotovi jsem se pak také dozvěděl, že existuje spis Františka Vaculíka, což byl jediný z obyvatel Lověšic, který střílel. Vykonával v té době základní vojenskou službu v přerovské posádce a osudné noci zavraždil tři nebo čtyři oběti. Moc mi také pomohla paní profesorka Zdeňka Molinová ze Střední pedagogické školy v Přerově, která mi zprostředkovala vzpomínky četnického velitele Jana Kodaje, jenž byl v roce 1947 přítomen exhumaci těl.
Jak reagovali Přerované, když jste zveřejnil první fakta?
Když jsem v roce 1995 vydal první brožuru a dal dokumenty o masakru do muzejní expozice o prvním, druhém a třetím odboji, tak před muzeem vyletěl do vzduchu sloupek. Byl to silný výbuch, protože rozbil řadu oken na přerovském zámku a jeho okolí. Dodnes se nezjistilo, kdo ho způsobil a proč se to stalo, ale já jsem přesvědčený, že to mělo se Švédskými šancemi spojitost.
Měl jste strach?
Ne, já se vždy řídil hlavně citátem J. J. Rousseaua: Vidíme-li nespravedlnost a mlčíme-li k ní, pášeme ji sami!
Výbuchem to ale neskončilo…
Ano, dostal jsem také spoustu anonymů a výhrůžek, že budu žalován kvůli očerňování obyvatel Lověšic. Pisateli jsem odepsal, že jestli chce Lověšicím udělat ještě větší ostudu, ať mě k soudu klidně dá – že tam řeknu i to, co jsem zatím nikam nenapsal.
Připomeňme, že sedmadvacet mužů z Lověšic muselo vykopat pro německé oběti hromadný hrob. Tohle jim máte za zlé?
Neobviňuji ty muže, kteří museli kopat jámu. Kdyby tak neučinili, byli by zastřeleni. Hlavní vrah Karol Pazúr je chtěl zpočátku zabít, aby nebylo svědků. Ale jak je možné, že nikdo z Lověšic neoznámil, jaká hrůza se u nich od rána děje? Naopak jsem se dozvěděl, že minimálně jedna žena z Újezdce hned druhý den po masakru na místě hledala v rosolu krve zlaté zuby. V Lověšicích se nenašel v průběhu dvou dnů jediný člověk, který by se snažil masakru zabránit, nebo tento incident nahlásit bezpečnostním úřadům.
Neměli místní lidé strach? Všichni měli v živé paměti, jak jim Němci před očima zastřelili sousedy, kteří patřili k partyzánům.
Otec a syn Bryškové a jejich komplic zcizovali zboží z vagonů. Němci, kteří na to přišli, je zastřelili, když je honili s lupem. Na místě teď stojí památníček, že tam hrdinně padli.
Poválečný masakr na Švédských šancíchV červnu 1945 bylo zhruba šest týdnů po válce, když se na přerovském přednádraží potkaly dva vlaky – jedním se vraceli domů na střední Slovensko karpatští Němci, kteří byli předtím násilně vystěhováni do severozápadních Čech. Ve druhém, vojenském transportu, cestovali příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky. Ti nechali vyvléct z vagonů 120 žen, 71 mužů a 76 dětí. Rozhodující roli sehrál důstojník Karol Pazúr, který falešně tvrdil, že v transportu jsou příslušníci SS, kteří mohou za válečná zvěrstva. Lidé, kteří s touto nacistickou organizací neměli nic společného, se po půlnoci na Švédských šancích museli svléct do spodního prádla a odevzdat cennosti. Všichni byli kulkou do týla zastřeleni. Masakr probíhal obzvláště hrůzným způsobem. Pazúr rozdělil oběti do skupin tak, aby děti musely sledovat smrt svých matek. Sám pak pistolí zabíjel batolata, která lozila po mrtvých tělech. Pazúr si za svůj čin odseděl pouhý rok a půl, jeho pravá ruka Bedřich Smetana za něj nikdy nepykal. Až do roku 1989 bylo toto téma obecným tabu. Potomci zavražděných se teprve loni dozvěděli, kde skončily ostatky žen a dětí. Jejich popel se podařilo najít na olomouckém hřbitově. |
Vím, že obyvatelé Lověšic s vámi o tragédii na Švédských šancích nechtěli hovořit. Žije ještě někdo z tehdejších pamětníků a podařilo se vám ho rozmluvit?
Bohužel ne, poslední pamětník zemřel v loňském roce. Stále pátrám po tom, co bylo napsáno na lístku, kterým se oháněl Karol Pazúr, když z rozkazu přerovského sovětského velitele přijeli událost na druhý den vyšetřovat mimo jiné důstojníci NKVD (sovětská tajná policie – pozn. red.). Když jednomu z nich Pazúr lístek ukázal, Rus se usmál, zasalutoval a odešel. Hodně jsem si sliboval od někdejšího starosty Lověšic, ale i ten zemřel a jeho nevlastní dcera si nic nepamatuje. Ani v rodinách se totiž o masakru nemluvilo. Stále doufám, že ten doklad se jednou objeví, možná v sovětských archivech, až je otevřou.
Zatím jsme se bavili stále jen o Češích. Ale jak pravdu o Švédských šancích přijali potomci zavražděných karpatských Němců?
Byli šokovaní, ale zároveň rádi, že se konečně dozvěděli, jak jejich příbuzní skončili. Věděli, že těla mužů byla po exhumaci uložena do společného hrobu na hřbitově v Přerově, ale osud ženských a dětských obětí byl donedávna neznámý. Podařilo se mi zjistit jen přibližné místo v Olomouci-Neředíně, kde byly uloženy dvě pozinkované dřevěné bedny s jejich popelem. Loni se tam skutečně našly. Při pietě po jejich převozu do Přerova jsem zažil velmi dojemnou chvíli – potomci obětí mě hladili a děkovali, že je mohli konečně pohřbít.
Není tohle víc než státní vyznamenání?
No jistě, je to pro mě to nejvyšší ocenění. Chtěl jsem najít pravdu. A tu, co jsem našel, nemůže nikdo vyvrátit.
