Spousta cedulí a pak závora mě upozorňuje, že se nacházím ve vojenském výcvikovém prostoru. Během všedních dnů je tu rušno – probíhají střelby a cvičení armády. Naštěstí mají od pátečního odpoledne vojáci většinou hotovo. Místo nich pak nastupují turisté, aby si část „zakázaného teritoria“ prohlédli a seznámili se s místní historií.
Libavsko je totiž svými dějinami trochu specifické. Ve středověku zde proběhla německá kolonizace ze Slezska. Postupně vzniklo čtyřiadvacet vesnic, kde v drtivé většině žilo německé obyvatelstvo. Snad až z devětadevadesáti procent. Kvůli tomu bylo Libavsko za druhé světové války spojeno s politikou třetí říše. Po jejím pádu nastal odsun německých obyvatel a rozhodnutím Gottwaldovy vlády byl na tomto území v roce 1946 zřízen vojenský výcvikový prostor.
Do něj vstupuji od Kozlova a po jeden a půl kilometru dlouhé turistické stezce směřuji k prameni Odry. Vítr se tu prohání o sto šest, protože husté smrkové lesy padly za oběť kůrovci a nově vysazené dřeviny mají ještě „dětský věk“.
Dva prameny jedné řeky
Odra pramení v Oderských vrších, její pramen lokalizoval již roku 1561 slezský kartograf Martin Helwig. V devatenáctém století dva němečtí obchodníci s vědomím majitele panství – hraběte Podstatského – místo pramene celkově upravili. Vyzdili ho a nad pramenem katastrálně patřícímu pod Kozlov vybudovali dřevěnou besídku.
Odra pramení ve výšce 633 metrů nad mořem.
Jenže olomoucká kapitula – majitelé sousedního panství – tvrdili, že skutečný pramen Odry je ten, který vyvěral na jejich pozemcích v katastru obce Varhošť, přibližně osmdesát metrů od současného pramene. Tuto svou studánku upravili, zasadili nad ní dubový sloup se svatým obrázkem. A tak se objevily dva prameny téže řeky na dvou katastrech, aby se vrchnosti nehádaly. Byla to pro ně pocta, mít pramen tak významného toku na jejich panstvích.
Při pohledu na malý pramínek by nikdo nehádal, že se rozlije v osm set padesát čtyři kilometrů dlouhou řeku, směřující dál do Polska, Německa, aby nakonec vyústila v Baltském moři. Páteřní řeka Slezska se tak stává významným evropským tokem.
Odvádí vodu ze 118 861 kilometrů čtverečních, a zajišťuje lodní dopravu. Už pár kilometrů za hranicemi České republiky je Odra splavná a její hladinu brázdí nákladní lodě.
Od pramene Odra postupně nabírá na síle.
K prameni Odry vede povalový chodník.
Vítejte na Sibiři
Odra od svých pramenů nabírá na síle, a proto byl její tok využíván pro vodní mlýny a vodní pily. Zbytky jedné z nich, Šindelné pily, se nachází u osady Eliščino, kde řeku ještě doplňovaly zádržné rybníky. Ty měly za úkol shromažďovat vodu, aby její množství bylo dostatečné na pohon vodního kola.
V Eliščině stálo jen šest chalup a obyvatelům kromě řemesla poskytoval živobytí pouze les. Navíc se kvůli nadmořské výšce kolem šesti set metrů nad mořem a klimatu potýkali s drsnými podmínkami. Ne nadarmo se zdejší oblasti přezdívá moravská Sibiř.
O pár kilometrů dál se rozkládala další vesnice Nová Ves nad Odrou. I když zanikla v roce 1946, jsou zde dodnes vidět původní cesty, ruiny budov, poničený hřbitov a nedaleko od obce pozůstatky vodního mlýna s kapličkou.
To, co na Libavsku zbylo, se snaží zachránit Okrašlovací spolek Lubavia, který vznikl v roce 2016.
Barnov byl kdysi malebnou obcí.
Pomoc pamětníků
„Jsme nadšenci různých profesí, kterým není lhostejný osud památek, zdejší historie a kulturně-historický odkaz bývalých obyvatel regionu. Libavsko trpělo dlouhým obdobím nezájmu a všeobecné devastace, což chceme změnit. Staráme se například o kostel či větrný mlýn ve Městě Libavá, nebo se skauty o barokní poutní chrám ve Staré Vodě,“ říkají členové Okrašlovacího spolku Lubavia. „Vzhledem ke komplikované historii a tomu, že území leží ve vojenském újezdu Libavá, musíme naši práci koordinovat s Armádou ČR, Vojenskými lesy a statky, obcí Město Libavá a s orgány památkové péče. Spolupracujeme také s řadou německých krajanských spolků.“
Současný pohled na zbytky kostela Všech svatých v Barnově
Opakovaně tak na Libavsko přijíždějí Němci, pamětníci a příbuzní těch, kteří zde žili a byli vysídleni. Svými vzpomínkami pomáhají zdokumentovat spolku Lubavia, jak tenkrát vesnice vypadaly, jaké události v nich probíhaly a jak tu lidé žili.
„Narodila jsem se v roce 1932 v Barnově, kde jsem prožila své dětství. Poslední dva roky druhé světové války jsme už nechodili do školy a volný čas jsme trávili v přírodě. Prošmejdili jsme každý kout, díky tomu jsem vesnici a její okolí znala jak své boty,“ povídá Marie Hartigová. „Ve čtrnácti letech jsem musela s celou rodinou odejít, jako Němci jsme byli vysídleni. Nejprve nás přesunuli do Bruntálu a poté jsme se vlakem dostali do Hesenska. Od té doby jsem byla na Libavsku několikrát.“
„Barnov ale již neexistuje, a když sem přijdu, cítím smutek a do očí se mi derou slzy. Nicméně chci svůj příběh sdílet mladé generaci. Proto jsem se vypravila na Moravu a účastnila se besed na gymnáziích v Olomouci v rámci festivalu Olmützer Kulturtage, který podporuje Česko-německý fond budoucnosti,“ dodává devadesátiletá vitální Němka.
Samota Eliščino s chalupami
Oživený mlýn
Z Nové Vsi nad Odrou pak směřuji těsně za hranice Libavska, do Louček, kde stojí vodní mlýn Wesselsky ze šestnáctého století. Po dvě stě let zde působil rod Wesselsky, který provozoval mlynářské řemeslo.
Venkovní výzdoba vodního mlýna Wesselsky
Jeho činnost ukončila tragická smrt Franze Wesselskyho ke konci druhé světové války a vysídlení vdovy s dětmi do Bavorska. V roce 1946 převzal budovu Hubert Pazdera, příbuzný Wesselskych. Ve vodním mlýně příležitostně šrotoval obilí a dodával elektřinu pro část obce. Slibně rozvíjející soukromé hospodářství však musel pod nátlakem komunistů ukončit.
Mlýn začal chátrat, až jej v roce 1995 získala dcera posledního majitele. Pustila se do rekonstrukce a otevřela jej pro veřejnost. Díky tomu návštěvníci poznají starobylou technickou památku s ojedinělou technologií, s funkčním mlýnským kolem a obnovenou transmisí pro pohon zemědělských strojů. Zároveň se tu turisté dozvědí informace o mlynářském řemesle, hospodaření na mlýně a o dřívějším životním stylu.
Může se hodit
|
