Prozradíte základní dějovou linku vaší nové knihy?
Příběh začíná na konci jara roku 1944, kdy do hanácké vesnické malotřídky přichází nový učitel Petr Skála. Pochází z přerovské železničářské rodiny, kvůli svému postižení ale nemůže pokračovat v profesní linii předků. V Lověšicích vyučuje nejmladší děti a právě tam se seznamuje s osmiletou Helenkou Kiliánovou a její rodinou – maminkou Lotou a babičkou Arnoštkou, ale i s dalšími lidmi z vesnice. S nimi prožívá poslední rok druhé světové války.
Jsou všechny vámi popisované situace autentické?
Jedná se o příběh smyšlených postav na pozadí reálných historických událostí, které se v Přerově a Lověšicích tenkrát doopravdy staly – od bombardování přes nálety až po povstání, při němž Přerované jako první v českých zemích povstali proti nacistům. I místa jsou reálná, ať už jde o prostředí hřbitova, na němž dodnes stojí márnice i pitevna, nebo přerovské nádraží, Optikotechnu, nemocnici, úřadovnu gestapa či budovu zpravodajské služby SS Sicherheitsdienst, která zjišťovala nálady obyvatel.
Například u přerovského povstání není díky historikům nouze o zdroje. Díky Františku Hýblovi, někdejšímu řediteli Muzea Komenského, dnes známe pravdu také o Švédských šancích. Ale pochybuji, že se někdo zabýval dějinami Lověšic. Ze kterých pramenů jste čerpala?
Abych příběh položený na historických základech mohla věrohodně napsat, nastudovala jsem kroniku Lověšic a velmi cenné podklady o tehdejším dění mi poskytla i školní kronika. Tam jsem se dozvěděla mnohé – třeba i to, jak musely lověšické děti slavit narozeniny Adolfa Hitlera, nebo neunikly příkazu vyzdobit třídu květinami, umístit na katedru obraz s podobiznou Heydricha a litovat jeho smrti. Kroniky jsem měla u postele rok a byly pro mě cenným zdrojem i inspirací. Přiblížily mi i běžné starosti té doby.
Jaké starosti to byly?
Lověšičtí se například obávali rekvizic, pochvalovali si mlynáře, který mlel mouku načerno, poslouchali zakázané rozhlasové vlny – a podle všeho se vyhnuli i nějakému udávání. U domů si vyhloubili primitivní kryty, kde se chránili před nálety – zaznamenáno bylo, že poprvé jim letěly svazy letadel nad hlavami v květnu 1944. Když si chtěli koupit třeba tabák, tak kilogram je přišel na šest tisíc, sádlo se prodávalo a kupovalo za tisícovku a koza za dva tisíce.
Proč jste vůbec děj své poslední knihy situovala právě do této městské části?
I když říkám, že kniha popisuje poslední rok druhé světové války, tak příběh má přesah až do června 1945. Mohu říct, že to byl hlavní důvod, proč jsem se na Lověšice zaměřila. Okolnosti tragédie z nedalekých Švédských šancí se za minulého režimu tajily, ale dnes už je poměrně známo, že tu z 18. na 19. června byli zavražděni lidé, kteří se stali obětí poválečného vyřizování si účtů. Vraceli se z války domů na Slovensko, byli vyvlečeni na lověšickém přednádraží z vagonů a hnáni na kopec zvaný Švédské šance. Samozvaný mstitel Karol Pazúr, který je lživě označil za nacisty, donutil lověšické muže, aby tam pro ně vykopali hromadný hrob. Během jedné noci v něm našlo smrt 267 karpatských Němců ze Slovenska, ale také slovenských Maďarů a Slováků – mezi nimi byly ženy, děti, starci. Tuto hrůznou událost jsem nemohla v knize opomenout, patří k historii Přerova.
O obyvatelích Lověšic je známo, že se k masakru neradi vyjadřují, natož na něco vzpomínají. Podařilo se vám je „rozmluvit“?
I když jde o beletrii, chtěla jsem, aby v sobě uchovávala co nejvíce autentických popisů. Oslovila jsem Lověšické a prosila je o upřímnost. Lidé dříve narození rádi vzpomínali na své dětství či mládí prožité v době války, nebo mi popisovali zážitky svých rodičů. Jakmile jsme se ale dostali k masakru, byla tam zřejmá lítost – a to nejen vůči obětem… Masový hrob kopali jejich sousedé, dědové, otcové, bratři, švagři – a ti všichni se museli vyrovnat s hrůzou, kterou na vlastní oči viděli.
Lověšičtí vzpomínali, že po hromadné vraždě visely na plotu u úřadu kabáty po zemřelých k rozebrání. Válka skončila, ale nouze trvala a v některých lidech vyhřezla touha získat pro sebe nebo děti oblečení. Zároveň si ale uvědomovali, že to jsou svršky po zavražděných – a tak se v nich prala stránka praktická s tou etickou…
Radila jste se při psaní i s historiky?
Ano, konzultovala jsem s nimi dobové reálie. Tři přerovští historici knihu před vydáním připomínkovali. Dávali jsme dohromady opravdu nejrůznější detaily tehdejšího života – od toho, co v té době lidé jedli, kterak slavili Vánoce, jakou zbraň mohli mít u sebe, nebo jak se v té době říkalo pokrývce hlavy železničářů. Odchytli mi i pár nelogičností. Třeba, když jsem popisovala, že se Helence líbil spolužák, který měl pleť jako cikánské děti, které znala z Přerova. Jenže… v té době byly cikánské děti v lágru, vidět a pamatovat si je tudíž nemohla, což jsem si při psaní úplně neuvědomila.
Zjistila jste při rozhovorech s lidmi v Lověšicích i něco historicky cenného?
Cenného asi ne, ale pro mě zajímavého ano. Nevěděla jsem třeba to, že krátce po válce byli do Lověšic posláni ruští vojáci na zotavenou. Vesničané si je „rozebrali“ domů a tam se o ně starali. Přibližně ve stejnou dobu tu vznikl „Ubytovací tábor Němců“. Místo měl v dřevěných barácích za obcí, kde několik měsíců žili Němci, kteří byli po válce vykázáni z města a čekali na stěhování. V tom táboře bydleli a chodili pracovat do Přerova, především odklízet trosky, pomáhali i v zemědělství. To soužití v tak malé vesničce muselo být komplikované.
Ochutnala jste třešně v aleji na Švédských šancích? Jsou opravdu kyselé, jak se říká?
Okusila, ale spíš jen ze zvědavosti, protože ovoce nemám ráda. Kyselé třešně mi ale přišly do názvu příhodné. Příběh začíná právě tím, že pan učitel Skála bere v červnu roku 1944 děti do třešňové aleje na Švédské šance, aby si natrhaly sladké ovoce. A když tam pak malí školáci chtějí jít o rok později – po masakru, o němž nemají tušení – tak je učitel odrazuje tím, že jsou tam letos třešně strašně kyselé. Symboliku pak nesu v tvrzení, že od krveprolití už na Švédských šancích rostou jen třešně kyselé.
Obvykle v době, kdy vydáváte novou knihu, pracujete už na další. Je to tak i letos?
V pořadí jedenáctou knihu už mám skoro před dokončením. Jedná se o psychologické drama s detektivní zápletkou, jde o zamotaný rodinný příběh s několika kostlivci ve skříni, které si rodina léta hýčká. Většinou mám vždycky v začátku už i název, tady si ale zatím marně lámu hlavu.
Nemáte někdy chuť dát si od psaní pauzu?
Psaní je můj život, radost, koníček. Takže pauzu si mohu i naplánovat, ale zcela jistě ji nedodržím. Jak dopíšu poslední kapitolu jedné knihy, stojím už na startovní čáře dalšího příběhu. Jsem v tomto ohledu nezmar – a když vím, že se romány líbí, tak to je pro mě nejlepší motivace.
