Je léto 2017 a Hermínu Foretovou čeká oslava osmdesátin. Od svých potomků si nepřeje žádný dárek – chce jen týden společné dovolené v hájence, kam jezdívala s dětmi v době jejich dětství. Její dcera a synové jí vyhoví, i když nechápou, proč se chce máma vrátit na místo, kde před dvaačtyřiceti lety tragicky zemřel její nejmladší syn.
„Na té romantické hájence pod svatým Hostýnem se všem oživí staré vzpomínky a křivdy, které bolí. Na konci příběhu už nebude nikdo jako na začátku – všichni si přivezou domů „černé můry“ a výčitky,“ líčí přerovská spisovatelka Lenka Chalupová.
Ani letos nezklamala, a tak je opět po roce na pultech knihkupectví její další kniha. Dostala název Liščí tanec. Děj rodinného dramatu se znovu odvíjí v kulisách reálného Přerova.
Usnadňují vám přerovské reálie psaní?
První kniha, která se odehrává v Přerově, jsou Pomněnkové matky – tedy můj v pořadí čtvrtý román. Tehdy mě vlastně poprvé napadlo, proč zasazovat děj do neznámého a zcela smyšleného prostředí, když mohu využít reálné cesty mého rodného Přerova. Je to pak pro mne mnohem snazší i příjemnější psaní. Mám také zkušenost, že se lidem líbí číst příběh z města, které znají - kde rozpoznávají ulice, domy, parky, obchody, hospody. Kulisy mých knih jsou tedy reálné, ale příběhy fiktivní, i když mi mnozí vyprávějí, že jim je nějaká konkrétní situace povědomá, nebo že poznali v charakteru postavy svého známého, kterého přece taky znám.
Pro poslední drama dostalo název Liščí tanec?
I když je to už dnes téměř zapomenuto, některé historické zdroje připomínají krutou zábavu zvanou liščí tanec. V šestnáctém až osmnáctém století pořádala šlechta při loveckých plesech a hostinách bizarní podívanou - účastníci se bavili tím, že si nechali přivézt živou lišku a pak se dívali, jak je vyhazována švihadly do vzduchu… trpí a umírá. Takto se bavila hlavně německá šlechta. Mnou napsaný příběh ale začíná příjemnou rodinnou oslavou na moravském venkově, kdy pětiletý Prokop dostává na narozeniny vytouženou červenou plyšovou lišku. Starší sourozenci ho ale provokují tím, že mu lišku berou, házejí s ní do vzduchu a nechají jí tancovat liščí tanec. Vypadá to na hloupou a takřka neškodnou dětskou hru – na jejím konci je ale tragédie, která navždy ovlivní život rodiny.
Zvířata vůbec v názvech vašich knih hrají velkou roli - je to záměr, nebo náhoda?
Je to náhoda, ale máte pravdu. Vosí hnízda, Ptačí žena, Liščí tanec… Už i vydavatel mě upozorňoval, abych v případě příští knihy volila jiný název než z živočišné říše. Zvířata mám ráda, ale příběhy nejsou z jejich světa. Úsměvným paradoxem je, že mi nejrůznější knižní databáze už delší sobu omylem připisují knihu, která se jmenuje Obecná biologie – a je učebnicí biologie pro gymnázia. Její autorka má stejné příjmení jako já, ale jiné křestní jméno. A hlavně je bioložka vyučující na lékařské fakultě, která zpracovává fakta – ne fantazii. I když jsem na to upozorňovala i knihkupce, pořád mám Obecnou biologii ve své databázi.
Když jsme spolu mluvily před dvěma lety o vaší knize Tyrkysové oko, přiznala jste tvůrčí krizi při psaní. Vznikala poslední kniha snáz?
Kniha se mi psala lehce, napsala se skoro sama. Já do děje nějak promyšleně nezasahuji, nechám příběh plynout v hlavě a jen ho zapisuji do počítače. Vím přibližně, o čem román bude, ale všechno ostatní je už dílem fantazie, kterou stačí v hlavě zapnout a mít při tom ruce na klávesnici. U Liščího tance jsem si jen dopředu řekla, že bych tam nechtěla v části ze současnosti žádného mrtvého, byť má příběh detektivní linku. No - a nepovedlo se. Na straně rukopisu číslo 119 jsem najednou s hrůzou zjistila, že jedna z klíčových postav pro mě velmi nečekaně zemřela! Bylo mi to líto, protože všichni měli přece přežít... Snažila jsem se to změnit, ale cokoliv jsem napsala, bylo to špatné, uměle vykonstruované a vůbec to tam nesedělo. Musela jsem se proto vrátit k verzi, která vznikla ve fázi zapnuté fantazie.
Jak moc je vaše nová kniha autobiografická? Jsou zápletky reálné, vyposlechnuté či zcela smyšlené?
Všechno je fikce, jen ta zmíněná plyšová liška je reálná postava. Dostala jsem ji od Ježíška na Vánoce v roce 1976, když jsem měla necelé čtyři roky. Hned mě uchvátila, milovala jsem ji, byla to moje neoblíbenější hračka. A když se mi později ztratila, říkala jsem si, že bych jí mohla věnovat aspoň roli v knize. Moje opravdová liška se jmenovala Lištička, stejně jako ta románová. I to, jak se malý Prokop o lišku staral, je inspirováno mým dětstvím. Já ji také oblékala do šatů, přesvědčovala mámu, aby mi pro ni upletla z chemlonu papuče, vozila jsem ji v kočárku i na kole, spala se mnou v posteli a jezdila s námi na výlety.
Ještě pořád píšete u televize, nebo jste se už propracovala k nějaké pracovně?
Píšu opravdu u zapnuté televize, notebook na klíně, kafe na stole – to je pozice, která mi vyhovuje. Pracovnu nemám a ani po ní netoužím, nesnesla bych při tvorbě ticho a klid, musím kolem sebe mít rušno. Běžný rodinný frkot.
Neplánujete po tak dlouhé sérii knih, že se budete naplno živit jako spisovatelka, a ne mluvčí radnice?
To ne. Prakticky by to totiž znamenalo vydat každý měsíc jednu knihu – možná dvě. Z koníčku, který mě nesmírně baví, by se staly dostihy. Spisovatelé, kteří tvrdí, že se živí psaním knih, mají téměř vždy ještě i jiný příjem. Píšou do novin nebo jsou autory scénářů, pracují v marketingu či reklamě. Já se živím psaním nepřetržitě od osmnácti let – knihy ale v mých výdělcích hrají nepatrnou roli.
Nemůžu se nezeptat, jaká kniha bude na pultech příští rok - zda už pracujete na něčem novém...
Už neumím žít bez rozepsané knihy. V současné době pracuji na knize povídek, která se jmenuje Začátek. Název není vybrán náhodně. Hlavní postavou je psycholožka Vanda, která si v ordinaci povídá se svými klientkami a vrací je na začátek jejich problémů. Většinou do dětství… Vanda propojuje všechny pohnuté příběhy žen, které řeší vztahy se svými nejbližšími – rodiči, partnery, dětmi.
