RECENZE: Nevidomý, který viděl, začal pochybovat. A strana si všimla

Klement Lukeš? Donedávna musel zájemce trochu pátrat, než si přiřadil k téhle postavě život a dílo. Teď už to jde mnohem snáz: publicista Pavel Kosatík věnoval Lukešovi (1926–2000) monografický portrét.

Je to příběh, pro který platí, že v jedinečném se tady odráží obecné, že na Lukešovy privátní dějiny můžeme navléknout obecné dějiny, které prodělalo Československo minimálně od konce první republiky po listopad 1989. Kniha má trefný název: Zápasy slepého muže.

Lukeš, rodák z moravských Rakvic, proslavených vínem, byl odmalička nevidomý. Takže zápasil hned na několika frontách najednou: jednak se svým hendikepem, jednak s dobou. Patřil totiž mezi ty, kdo se nechali po druhé válce strhnout proruskou euforií. Věřil, že dál to půjde jedině pod praporem komunismu. Přesunul se z Moravy do hlavního města a začal hbitě konat.

Prosadil se po osmačtyřicátém roce na poněkud zvláštním postu: ideově školil ideové školitele. Byl vlastně superškolitel. Hodně vysoko postavená figura. Náležitě černobílá: své vzdělání devalvoval demagogií, kritické myšlení podřizoval pravdě strany. Jenže byl citlivý, vnímavý typ. Chtěl poznat celou šíři věci, dějiny, kontexty. Takže studoval i renegáty, odpadlíky, heretiky: Lva Trockého, Josipa Tita, Imreho Nagyho. Prostě všechny ty kauzy, kdy se menší vzepřel většímu – Stalinovi a Rusku.

Na procesu s nevidomým neměla Moskva zájem. Život a doba komunisty Lukeše

Lukeš, kterého Kosatík rozverně označuje „Kléma“, své prvotní nadšení postupně přepsal. Začal pochybovat. A strana si všimla.

Pětiletku mu šli po krku. V jednašedesátém měl pak proces. V té uměle poskládané skupině jich bylo víc než kolem Rudolfa Slánského ve dvaapadesátém roce.

Jenže režim už byl jinde: Lukeš vyfasoval místo špagátu „jen“ vyhazov – z práce a ze strany. Protloukal se pak všelijak, ale čím dál obrodněji. Šel s dobou. Až k srpnu osmašedesát. S normalizací přišlo repete.

Strana chtěla poslat Lukeše na sociální dno. Ale on se našel v jiné síti: v kruzích disentu a samizdatu, v té alternativní, odvrácené straně normalizace. Už mu bylo definitivně jasné, že zdejší komunismu je jenom hra podle ruského vzoru. Hra falešná, podlá, zlovolná a bestiální. Lukeš se angažoval i po listopadu 1989. Zemřel na rozhraní starého a nového milénia.

Zápasy slepého muže

80 %

autor: Pavel Kosatík

nakladatel: Universum

Tedy dost příznačně. Jeho životní příběh je cestou mezi dvěma břehy: od opojení ke střízlivění, od naivity dětství k odpovědnosti dospělosti, od lyriky k epice. Lukeš byl člověk silného charismatu, osobního kouzla, značného myšlenkového i diskusního potenciálu. Jeho přerod pak Pavel Kosatík líčí jako pohádku. Jasně, lineárně, s důrazem na narůstající síly dobra. Je to čtivě, vstřícně napsaná kniha, z níž se dá dneska řada věcí naučit, kde se dají najít odpovědi na základní otázky: Proč člověk uvěří lži, podlehne manipulaci, dezinformaci? Je každý komunista lotr a každý antikomunista hrdina? A jak je to s dějinným vývojem toho největšího zloducha, co to všechno spískal, čili leninsko-stalinského Ruska? Není to náhodou krvežíznivá bestie pořád stejného střihu?

Na rozdíl od Ruska Klement Lukeš ten klíčový zápas vyhrál. Něco možná za svého života neviděl – to podstatné ale ano.