Zda si toho vůbec chtěl všimnout - to nelze s jistotou říct. Pohyboval se pořád po stejné trase mezi bytem v Kobylisích, chatou v Kersku a pivnicí U zlatého tygra. Jisté je, že když mluvil o své smrti, nestěžoval si pouze na zchátralé tělo, ale i na úbytek tvůrčích sil. Psaní pro něj bylo „obranou proti nicotě“, a když s ním přestal, směřoval rychle ke konci.
Mnozí lidé si mysleli, že psát jako Hrabal je snadné. Sám autor vzpomíná, jak mu kdosi přivedl do výčepu na obojku svého mentálně retardovaného příbuzného s tím, že mu postižený „nableje“ takových historek, jako má on v knihách, plnou nůši. Hrabalova švagrová Dáša je zas tak trochu přesvědčena, že spisovatelovo dílo vlastně vytvořil jeho bratr a její manžel Slávek, který se živil jako taxikář a vyprávěl Boganovi příběhy zákazníků.
Hrabalovy texty však mají rafinovanou strukturu a vždy je v nich přítomna stylizace. Není to záznam něčího vyprávění, i když se autor svým vypravěčským gestem snaží čtenáře zmást. Například v románu Obsluhoval jsem anglického krále zahajuje titulní hrdina a vypravěč každou kapitolu slovy: „Poslouchejte dobře, co vám teď povím.“ Řada jeho knih má formu mluveného projevu. Také proto je Hrabal, jeden ze světově nejznámějších českých autorů, nejoblíbenější v zemích, jejichž obyvatelstvo sluje výřečností - hlavně v Itálii a ve Španělsku.
Jeho prózy se sytí prostředím i postavami, které spisovatele během pestrého života obklopovaly. Čtenář poznává nymburský pivovar, kladenské hutě či podnik Sběrné suroviny. Texty jsou však zároveň protkány citacemi a obrazy Hrabalových oblíbených myslitelů, jimž vévodí trojice Lao-C', Buddha a Ježíš.
Sám autor nebyl žádný prosťáček, ale doktor obojího práva a znalec moderního umění. Z těchto oborů s oblibou dělal přednášky svým spolustolovníkům. Promluvu rytmizoval ohnutou pravou paží, zdviženou dlaní ke stropu. A řeč strukturoval častým výkřikem: „A pozor!“
Příčinou, proč se živil manuální prací, byl nástup komunistů k moci. Sám se v poválečném nadšení do KSČ přihlásil, ale po půl roce oznámil korespondenčním lístkem, že stranu opouští. V 50. letech žil na libeňské periferii v ulici Na hrázi, zvané v jeho dílech Na hrázi věčnosti. Byl jedním z komunity talentovaných, oficiálně však nepřijímaných, proto velmi chudých umělců jako Egon Bondy či Vladimír Boudník.
Počátkem 60. let Hrabalovi navrhla jeho žena, servírka v hotelu Palace, ať zůstane doma a píše, ona ho bude živit. Dostával padesát korun na den, což tehdy představovalo čtyřicet piv. Konečně se dočkal debutu a jeho svazky vycházely jeden za druhým. Byl to jeho zlatý čas.
Za normalizace se Hrabal octl v podivném postavení - ani ryba, ani rak. Pro režim nebyl dost angažovaný. Oficiální místa schvalovala jeho díla k vydání jen s nevolí a s řadou připomínek, kterým autor vždy vyhověl. Zároveň však byl trnem v oku militantní části disidentů. Vyčítali mu spolupráci s cenzory, kontakty s StB a někteří dokonce jednou večer na Kampě pálili jeho knihy.
Běžní čtenáři však Hrabala milovali. Za Husákova režimu stáli na jeho knihy fronty. Četli ho i ti, kdo by za normálních okolností žádný jeho svazek ani neotevřeli. Ti po revoluci odpadli. Přesto si počátkem 90. let Hrabal vychutnal poslední vzepětí své velké slávy. Psal půvabné glosy k aktuálním událostem. Objevovaly se v tisku a vyšly i knižně, v souborech Listopadový uragán, Kouzelná flétna a Dopisy Dubence. Onou Dubenkou byla americká studentka April Giffordová, do níž se Hrabal zamiloval u Tygra jako starý Goethe do Ulriky von Lewetzow. Jeho cit nebyl opětován. Ani nemohl. April se vrátila do Santa Fe, kde žila se svou přítelkyní. Čtenáři tyto texty hltali, ale šlo spíš o publicistiku než o plnokrevnou literaturu.
Václav Kadlec vydal v nakladatelství Pražská imaginace Sebrané spisy žijícího klasika. Knihkupci však po počátečním nadšení ztráceli zájem , spisy byly dokončeny v minimálních nákladech. A spisovatelova smrt byla poslední ranou. Zanechal několik posledních vůlí, čáku na dědická práva si dělalo více subjektů - a Hrabalovy knihy přestaly na pár let vycházet. Práva na česká vydání nyní vlastní agentura Dilia, zahraniční práva jsou ve Švýcarsku.
Nekonečný příběh Anglického krále
Sedm let po smrti Bohumila Hrabala trvá nekonečný příběh o tom, kdo zfilmuje jeho dílo Obsluhoval jsem anglického krále. Spisovatel totiž dal filmová práva více stranám. Dohoda nenastala ani po jeho smrti: práva měnila majitele, ale v jedněch rukou se nesešla. Až producent Rudolf Biermann koupil práva, jež míval producent Jiří Sirotek pro Jiřího Menzela, dohodl se s Hrabalovými dědici a film chystá s režisérem Janem Hřebejkem a scenáristou Petrem Jarchovským.
Je tedy rozhodnuto? Podle právníků ano - jenže se ozval producent Jiří Pomeje, jenž Anglického krále chystal na základě práv připsaných režiséru Karlu Kachyňovi a scenáristovi Václavu Nývltovi. Ti už nežijí a smlouva platila, bude-li šíření filmu zahájeno do roku 2004. „Jenže v ní také stojí, že se platnost prodlužuje, pokud zahájíme přípravné práce. Což se stalo, dělali jsme výběr obsazení i míst k natáčení,“ tvrdí Pomeje, že jeho práva stále platí.
Biermann oponuje: „Mě práva pana Pomejeho nezajímají, to je věc mezi ním a dědici. Naše práva jsou jasná. Jejich jediným vlastníkem je má firma In Film, což potvrdí ředitel agentury Dilia Jiří Srstka, spravující práva dědiců po Hrabalovi na území Česka a Slovenska, i agentura Niedeck-Linder z Curychu, jež zastupuje dědice celosvětově pro ostatní země.“
Srstka to stvrdil: „Jestliže Hrabal podepisoval smlouvy či jednostranná prohlášení ke svým dílům, a to většinou v restauraci, mají - pokud nebyly realizovány - po jeho smrti omezenou účinnost. Dědicové by k nim museli přistoupit či podepisovat dodatky. Pokud někdo tvrdí, že má práva k Anglickému králi, nechť předloží dokumenty k posouzení. Navíc kdo chce opční smlouvu prodloužit, může tak učinit pouze v dohodě s dědici.“
Podle Srstky jsou „právní tance kolem neznámých smluv takovým hezkým dozvukem Hrabalova díla“. Jen ten film pořád není na světě.
 Bohumil Hrabal. |
 Bohumil Hrabal |
