Proč? Kde se tahle potřeba postavit iracionální děs proti klidu a harmonii vzala? Británie byla na sklonku předminulého století na vrcholu. Aspoň si to sama o sobě myslela. Člověk tady došel na civilizační vrchol – a z něj se rozhlížel samolibě po kraji. Bez ohledu na prostředky, jakými toho dosáhl: od drancování „třetího“ světa po bezohledné zabíjení, které se rozlilo po celém glóbu právě s první válkou.
Takže hororové příběhy jako memento mori. Připomínka, že království rozumu není bez svého pudového stínu. Poznání, že nade vším nakonec zaklapnou čelisti vesmírné nicoty.
Místo i pro ironii
Jak řečeno hned v první povídce E. F. Bensona: vánoční dny jsou jenom mámení. A sen, který strhne hlavní postavu do říše ohavných pidilidí, může mít překvapivě jasný předobraz v realitě. Takže horor jako pitva hrdinovy duše; duch, co přichází ze záhrobí, jako vzkaz, že člověk nemá v nějaké kauze srovnané účty.
A může jít o osoby nejbližší, jako v případě textu A. Buissonové, kde za vším stojí zřejmě žárlivá, pomstychtivá manželka. Nebo o dravého, agresivního upíra, který se dere do přítomnosti, aby se nakrmil a přežil (H. Nisbet). Anebo o přízračný barák, takzvaný haunted house, co likviduje vybrané kusy mezi svými obyvateli (E. Nesbitová).
Jenže ne každý na duchy věří. V knížce má své místo taky ironie, například v povídce L. Baldwinové. Tři kumpáni se tady přes den baví na saních a dovádějí s děvčaty, ovšem v noci čeká jednoho z nich kruté poznání: s
Šťastné a hrůzostrašnější. Druhá antologie štědrovečerních hororůuspořádal a přeložil Pavel Pecháček Malvern, Praha 2022, 138 stran |
duchem neradno si hrát!
Ještě kritičtější je portrét samolibého gentlemana od A. Blackwooda, obrázek typizovaného muže svého věku, co se dojímá nad kvalitami vlastního života – a na své spanilé jízdě za vánočním štěstím si v osudnou chvíli nedá pozor.
Ale i přes všechnu tu legraci, kterou si zmínění autoři dělají ze svých postav a své doby, jsou to pořád příběhy literárně průměrné, určené spíš časopisu než knize.
S jedinou výjimkou. Tou je nejrozsáhlejší text knihy: „Wolverdenská věž“ od Granta Allena. Příběh slavnosti na starobylém sídle, kde se náhle zjeví dvě mrtvé, aby odvedly vybranou živou na návštěvu – do podzemní hrobky, která je branou do zásvětí. Je to silný, intenzivní výkres, v němž hrají jak mysticky profilované postavy, tak přízračná architektura. Všechno to má nakonec punc okultismu, skryté, rituálně modelované hrůzy, která je dost zneklidňující. A rozhodně přesahuje titulní rámec Vánoc. Tady rezonují mistři, jako E. A. Poe. Tady jde o ryzí literaturu.
Povedená tečka za objevnou knihou. A příští rok do třetice!
