V nedávno vydané knize pamětí popisujete své horečné dětské čtení čehokoli kdykoli. Jak ta záliba vznikla?
Už asi v sedmi letech jsem na přeskáčku hltal Fadějevovu Mladou gardu a prvorepublikové rodokapsy, které jsem našel na půdě, kam jsem si šel pro sáňky. Na školním výletě do Miletína nám učitelka četla Kytici Karla Jaromíra Erbena, který se tam narodil. Úžasné balady, dodnes si je pamatuju nazpaměť. Do sešitu jsem začal psát vlastní verzi, kombinující Erbena s rodokapsy. Dneska by děti na výletě místo Erbena vytáhly mobily.
Později jsem Kunderovi ukázal své povídky, ze kterých byl opravdu nadšený. „Píšeš líp než já,“ říkal mi, pochopitelně v nadsázce.