RECENZE: Revoltě Doroty Maslowské hrozí frackovité rozmělnění

Dvě zprávy na začátek, těžko říct, která je dobrá a která špatná: enfant terrible polské literatury Dorota Maslowska se ve své nové próze trochu zklidnila. Ale pořád ještě je dost šílená, aby na její knihu čtenář jen tak nezapomněl.

Dorota Maslowska

Maslowska (obal)

Ostatně si o to říká i její název: Zabila jsem naše kočky, drahá. Tradičně v překladu Barbory Gregorové vychází v Odeonu.

Dorota Maslowska pobuřuje, nebere si servítky, nadává, vzteká se, prská a prokládá to vulgarismy. Je drzá. Zlá na svoje postavy i na čtenáře. Přesto umí být lyrická i sentimentální. Čtenáře může vytáčet do běla, těžko určit, kde vede hranice mezi pózou jejích hrdinek a její vlastní.

Jenomže ona dokáže setřít šmahem i sama sebe. Je jednou z osvícených autorek poslední doby, které umějí bezchybně diagnostikovat dobu zahlcenou showbyznysem a popkulturou, kdy nás už dávno netrápí nedostatek (věcí, podnětů, jídla, peněz), ale spíš přebytek, z něhož není úniku.

Zabila jsem naše kočky, drahá

65 %

Dorota Maslowska

vyd. Odeon, 2014

Navíc tak činí jak příběhem nepříběhem, spíš ztraceným zevlováním bizarních postav, tak přebujelým jazykem, který asi dostal obří dávku reklamního "cool v pohodě" ozáření a začal z toho nekontrolovatelně pučet, poskakovat a klátit se v hiphopovém rytmu.

Ostatně předchozí knihu, nazvanou Královnina šavle, autorka napsala jako text rapové písně, čímž polovinu čtenářů nadchla a polovinu odradila.

Opět jsou tu zejména ženy hrdinky, a když už chlap, tak homosexuál nebo kečupem pomatlaný autista v domácích pantoflích. Postavy hledají.

Nadšeně čtou časopis Yogalife, sem tam do něj ale i zabalí nějaký ten exkrement, všude chodí s karimatkou, kdyby bylo nutné zaujmout pozici lotosového sedu a vyklidnit se, některé piští, šopují, matlají se antibakteriálním roztokem, protože trpí fobií z lidí a jejich těl, chlastají.

Dělají si nekorektní srandu z Poláků, Jugoslávců, Čechů i Američanů. Ostatně román se sice (pravděpodobně) odehrává v Anglii, ale zahrnuje prostor od Berlína po Spojené státy. Facebooková komunikace či komunita vegetariánů, buddhistů a existenciálních alkoholiků si s vymezením hranic hlavu příliš neláme.

Zato sní. Jejich sny připomínají směsici filmů Alfreda Hitchcocka a Davida Lynche, řetězí jeden freudovský obraz za druhým a často se tak prolínají do reality, že není jednoduché určit, co je co. Jako by na tom záleželo – životy těchhle lidí jsou stejně spíš nočními můrami. Přitom je čtenář důvěrně zná, občas se mu jistě zdávají podobné.

Stavbou románu (možná spíš novely, nemá víc než sto padesát stránek) autorka evokuje lunapark a jeho kolotoče, které neustále sviští, zběsile cinkají, ale z místa se nepohnou. Sama do něj vstupuje, na chodbě podnájmu, kam se přestěhovala, potkává své hrdinky, ty se míjejí, střídají ve výtahu a chodí k téže kadeřnici.

To, co by jinde mohlo být zdrojem rozmáchlé promyšlené konstrukce, Maslowska přechází s ironickým šklebem a pokládá to za normální, jen se od vzniklého průsečíku odrazí a sviští dál ve svém popuzujícím rytmu.

Maslowska debutovala v devatenácti letech románem Červená a bílá. Ve dvaadvaceti vydala Královninu šavli, přičemž šavle neznamená v tomto případě zbraň, ale důsledek žaludečních potíží. Potom přidala divadelní hry, její aktovku Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky u nás dokonce uvádělo Divadlo Na zábradlí.

Hysterické třicátnice

Teď je jí lehce přes třicet. Její postavy stárnou s ní, ale harmonii v tomto světě nenacházejí, šavle házejí neustále a ubohé jsou pořád stejně. Neusadily se, jak by se dalo čekat, nemají děti. Vztekají se na svět kolem už celou jednu dekádu – a svět je pořád horší.

A pořád se samy za sebe stydí: tak dlouho odmítají, že by i ony měly normální tělesné projevy, až nesnesou ani pohled na své vlastní nůžky na nehty. A když má přijít nečekaná návštěva, neuklízejí ani nechystají něco malého k snědku, protože považují za nejnutnější si především oholit nohy.

Benjamin Slavík píše v doslovu ke knize, že možná jednou Maslowska nahradí J. D. Salingera. Její prózy popisují stejně jako Kdo chytá v žitě nesnadné dospívání. A čeští gymnazisti, a zejména gymnazistky, by měli k Maslowské třetího tisíciletí mnohem blíž než k americkému Holdenu Caulfieldovi padesátých let. V tomhle je Maslowska skutečně dokonalá.

Jenomže tohle všechno, jakkoli úžasně vylíčené, už nestačí. Diagnózu dávno známe a neuzdraví nás, když ji budeme slýchat pořád dokola, jakkoli detailně. Chápeme, že jdeme špatným směrem, jen neumíme odbočit. V tom je autorčina hlavní slabina. A čtenářovo zklamání.

Síla avantgardy Doroty Maslowské je ohromná, ale má se to s ní jako s ostatními avantgardami. Musí někam vyústit, jinak se rozmělní ve frackovitém odporu ke všemu kolem.