Kniha nese název Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie a formou literárního dokumentu vypráví o osudné noci ze 4. na 5. srpna 1944. Partyzáni tehdy v tamním hostinci zastřelili tři příslušníky gestapa, za což v následujícím jitru zaplatilo životem šestatřicet mužů ze Životic a okolí. „Třetina zavražděných nesplňovala základní kritéria stanovená před vyhlazovací akcí,“ upozorňuje Lednická.
V Životicích a okolí stále žijí lidé, které tragédie přímo zasáhla. Byli ochotni se vám svěřit hned?
Mám teď už díky Šikmému kostelu výhodu, že lidé moji práci znají, a tudíž ke mně mají větší důvěru než zpočátku. Vědí, že jejich vzpomínky nezneužiju. U příprav na knihu o životické tragédii jsem tedy nenarážela na nedostatek důvěry. Jen u některých pamětníků na zcela pochopitelnou zdráhavost, obavu z oživení traumatu.
Knihu jste jim před vydáním dala číst. Chtěla jste se vyhnout případným nejasnostem?
Ano, všichni pamětníci dostali text k autorizaci už v rukopise, abychom měli jistotu, že se do knihy dostane to, s čím mohou být naprosto srozuměni. Abychom vyloučili riziko, že jsem třeba neúmyslně nějaký jejich výrok významově neposunula a podobně.
Svěřili se vám, s jakými pocity ji četli?
S rozdílnými pocity – pro některé to bylo těžké, pochopitelně. Ale všichni vyjádřili uspokojení až radost, že jsem jejich vzpomínky zaznamenala. K psaní přistupuju pořád stejně – s respektem k pamětníkům, k jejich vzpomínkám. Považovala bych za naprosté autorské selhání, kdyby se někdo cítil mojí prací poškozen.
Smutečního průvodu k uctění památky obětí životické tragédie se svého času zúčastnilo 20 tisíc lidí. Dnes se o ní prakticky neví. Čím to je?
Za minulého režimu byla životické tragédie upomínána častěji a intenzivněji, bohužel však v patřičně zideologizované podobě, která skutečný průběh událostí do značné míry zastřela. I to ale pamětníci vnímají jako mnohem důstojnější stav, než jaký máme teď, kdy životická tragédie pozvolna mizí z veřejného prostoru.
Upomínání se víceméně omezuje jen na každoroční tryznu, která je z podstaty věci spíše formální záležitostí. Památník je otevřený jen v úterky, pomníčky se až na pár výjimek neudržují a poslední publikace věnovaná Životicím vyšla v roce 1999 – byla to revidovaná verze knihy Mečislava Boráka z roku 1984. Mimochodem – díky bohu za profesora Boráka. Bez něj by zřejmě celá událost dávno upadla v zapomnění. Také proto jsem mu svoji knihu věnovala.
Mluví se o Životicích alespoň na školách v regionu?
Naštěstí jsou tady osvícení učitelé, kteří se tomuto tématu při výuce věnují. Není jich sice mnoho, ale buďme vděční za každého z nich.
Při čtení jsem si uvědomila, jak jednostranně možná minulost vnímáme. Třeba v případě partyzánů.
Historii lze málokdy vnímat černobíle. Jestli mě moje literární práce něco naučila, pak dívat se na věci z různých úhlů, vnímat kontext nebo naopak místní specifika. Vezměme si třeba vámi zmíněné partyzány. Na skupinu, která působila v Životicích a okolí, mnozí pamětníci i jejich příbuzní nadávají mnohem víc než na kolaborujícího starostu. Kladou jim za vinu, že k vesnici zbytečně přitáhli pozornost gestapa. Že svým působením uškodili mnohem více zdejším lidem než Němcům.
A řekněte – jak by vůči názoru postižených rodin mohla obstát teze o hrdinných partyzánech, tedy jednoznačných reprezentantech dobra? Ostatně, do úvodu knihy jsem záměrně zařadila citaci z Mňačkovy knihy Smrt si říká Engelchen. Tam je jednou větou vyjádřeno vše, o čem teď mluvíme. Mňačko byl hrdý partyzán, a navíc jeho skupina prováděla skutečně sabotážní akce, ale pocit provinění za upálení ploštinských kopaničářů v něm nakonec hrdost převážil. Té výčitky se nikdy nezbavil.
„Mňačko byl hrdý partyzán, a navíc jeho skupina prováděla skutečně sabotážní akce, ale pocit provinění za upálení ploštinských kopaničářů v něm nakonec hrdost převážil. Té výčitky se nikdy nezbavil.“
Všichni přirozeně hodnotíme své okolí i sami sebe. Změnilo se na tom něco u vás díky psaní?
Ano, to je další věc, kterou jsem se naučila – nesoudit. A pokud přece, tak až po důkladném zvážení okolností, snaze dobrat se počátku, podstaty věcí. Potřebuji pochopit motivaci každé ze svých postav, i když mi to někdy dává pořádně zabrat.
Třeba bytostný nacionalista Tomek, ten mě v Šikmém kostele hodně natrápil. Neomlouvám ho, nerelativizuju. Z duše nesnáším nacionalismus, jakýkoli. Zároveň však nemůžu do knihy napsat přímý odsudek, protože by pak postava byla plochá. A tak se snažím nalézt příčiny. Co z padesátiletého tuctového chlapa udělá šovinistu?
Co odstup? Ten si dokážete udržet?
Odstup si držet nemůžu, to bych pak nedokázala psát. Potřebuju být ponořená do děje, být v něm se svými postavami.
Myslíte, že v naší historii existuje více takto pozapomenutých příběhů, jako je ten o osudu Těšínského Slezska?
Nepochybně. Jejich počet narůstá se zvětšující se vzdáleností od centra. Těšínské Slezsko je toho pádným příkladem.
O Karvinsku panují předsudky, říká autorka bestselleru Šikmý kostel |
O životické tragédii se už mnohé nedozvíme. Kdyby to šlo, co by vás zajímalo nejvíce?
Chtěla bych si přečíst vyšetřovací protokol s četníkem Sattlerem a gestapákem Magwitzem. To se mi samozřejmě nemůže splnit, protože oba unikli spravedlnosti a už jsou dávno po smrti. Velice by mě zajímalo, jak by o životických událostech vypovídali. Co by třeba odpověděli na otázku, proč třetina zavražděných nesplňovala základní kritéria stanovená před vyhlazovací akcí.
Životická tragédie šokuje svou rychlostí, stejně jako třeba masakr na Švédských šancích. Jak se stane, že se takovéto události stanou tak bleskově?
Rychlost, s jakou byla životická akce zorganizována a provedena, je opravdu šokující. Když se uchýlím k sarkasmu, velitel Magwitz prokázal opravdu velký zápal a organizační schopnosti. Zcela jistě při tom uplatnil své předchozí zkušenosti, například z působení v Einsatzgruppe.
A ve výpovědích několika gestapáků, které se podařilo dopadnout, nacházíme zmínky o tom, jak Magwitz před započetím akce apeloval na nutnost krvavé pomsty za zabité kamarády a jak při akci samotné pobízel k rychlejšímu vraždění.
Podobným tragédiím, jaká se udála v Životicích, často následují stejně nebo ještě více tragická vyrovnání s viníky i oběťmi. Hledají se kolaboranti. Vzhledem k současným událostem, nemohu se nezeptat, mohlo by k něčemu takovému dojít i v rámci konfliktu na Ukrajině?
Vůbec si netroufám odhadovat, jaká bude situace na Ukrajině po ukončení války. Jen se modlím, aby ten konec nastal co nejdříve. Nikdo teď nedokáže předvídat, jak dlouho pak potrvá, než se budou lidé moci vrátit domů. Jestli se budou chtít vrátit. Jestli se budou mít kam vrátit. Jak silná bude jejich tendence k pomstě. Jaké nástroje pomsty zvolí. Jak se k trestání viníků postaví legislativa a soudy.
Žádný válečný konflikt nikdy neustal uzavřením míru nebo kapitulací. Hledání a trestání viníků je jedním z nejčastějších způsobů, jak se lidé vyrovnávají s prožitým traumatem. Vždycky to tak bylo. Nikdo nemůže vyloučit, že to tak nebude i tentokrát. Když vidím uprchlé ukrajinské děti, chce se mi výt zoufalstvím a nemůžu nemyslet na slova svých pamětníků, že válečná zkušenost z raného dětství je pronásledovala celý život.
Ostatně i to, co válce na Ukrajině předcházelo, má několik paralel – varování přicházela už od roku 2008, ale hlasům, které na rostoucí hrozbu upozorňovaly, nebyla věnována dostatečná pozornost. I tohle strkání hlavy do písku už tady bylo, že ano.
Památník životické tragédie v Havířově-Životicích společně s knihou Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie
Když se vrátím ke knize. Byla ve hře i jiná forma vyprávění než tento literární dokument?
Nejprve jsem chtěla zvolit stejnou formu jako v Šikmém kostele, ale od tohoto záměru jsem velmi brzy upustila. Ačkoli románová kronika vstřebá více faktů než román, stejně bych musela spoustu materiálů opomenout, protože by je zkrátka příběh neunesl. A já jsem chtěla podat co nejucelenější obraz.
Pak jsem tedy zvažovala čistě dokumentární podobu, ale tam mi zase vadilo, že bych text ochudila o autenticitu výpovědí pamětníků. A tak jsem se rozhodla tyto dvě formy spojit, opatřit je poznámkovým aparátem a doplnit o obrazovou přílohu. Doufám, že v této podobě se mi podařilo čtenáři poskytnout zevrubný pohled na životickou tragédii i na její historický kontext.
Položila jste si při psaní otázku, zdali byste sama přijala volkslistu (dokument, kterým se lidé mohli přihlásit k německé národnosti)?
Podobné otázky si kladu pořád. Zrovna u volkslisty jsem nedospěla k jednoznačné odpovědi – velice by záleželo na rodinné situaci, tedy především na tom, jestli bych měla syny, kteří by pak museli narukovat do wehrmachtu.
Volkslista byla nesmírně těžká volba mezi dvěma zly – tím spíš, že otec rozhodoval za celou rodinu. Slyšela jsem o člověku, který tíhu této volby neunesl a spáchal sebevraždu. Stejně tak často přemýšlím o Johannu Larischovi – kde je hranice mezi kolaborací a správou rodového majetku, který dává obživu většině města? Mimořádný lidový soud na něj vydal zatykač s padesátiletou platností, ale když starý pán v roce 1997 přijel, lidé ho vítali a hrdě se k službě na larischovském zámku hlásili.
Tedy ne všichni – někteří mu kladli za vinu, že byl přítomen výslechu, u kterého gestapo umlátilo k smrti bývalého karvinského starostu Olszaka. To se nikdy nepodařilo spolehlivě prokázat, i když donedávna žili lidé, kteří přísahali, že ho tam viděli vcházet na vlastní oči. Nevím. Čím více o tom všem přemýšlím, tím menší je moje způsobilost zaujmout jednoznačný názor. Zase jsme u toho – historie není černobílá.
Obálka knihy Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie (2022)
Určitě se nabízí otázka, jestli příběh nezfilmovat.
Ohledně filmového zpracování Šikmého kostela mě oslovilo několik produkcí. S jedním producentem jsme našli společnou řeč, moc se mi líbil jeho přístup k tématu. Ale nikam dál jsme nepokročili, protože bych se chtěla podílet na tvorbě scénáře, a na to zatím nemám čas. Dohodli jsme se tedy, že další jednání odložíme, až dokončím celou trilogii.
Otázkou taky zůstává, jestli by vzhledem k šířce tématu nebylo vhodnější seriálové zpracování. A pokud jde o Životice, tam je v počátcích jednání o vytvoření dokudramatu.
Kniha dokazuje, že jste velice nadanou a asi i trpělivou badatelkou. Zamýšlela jste někdy, že byste se této profesi věnovala naplno?
Já se bádání věnuji naplno. Jen ho nezpracovávám akademicky, protože pro mě je důležité, aby sdělení mých knih proniklo do co největšího povědomí.
Váš rodný kraj, o kterém píšete, je bohatý na silné příběhy. Nejen z minulosti. Máte vyhlédnut nějaký další, který by vás zajímal?
Občas mi lidé z jiných regionů navrhují, jestli bych se později nechtěla věnovat jejich tématům a příběhům. Pokaždé za takovýto projev důvěry poděkuji a omluvím se, že přede mnou je ještě několik roků práce na tom, co mám rozdělané a rozjednané. Dál zatím neuvažuji.
A samozřejmě se nedá nezeptat, jak je na tom v tuto chvíli třetí díl Šikmého kostela.
Jsem uprostřed rešerší, teď zrovna na přelomu čtyřicátých a padesátých let.
