Obsah knihy Věk extrémů s podtitulem Krátké 20. století 1914-1991 charakterizuje dostatečně už obrázek na obálce voják na koni, oba v plynové masce. Autor práce Eric Hobsbawn, známý britský historik (i pamětník, je ročník 1917), vidí dvacátý věk jako éru opětné barbarizace, projevující se sérií surově vedených válek i dříve nepředstavitelnými útoky vůči civilnímu obyvatelstvu, jako dobu, kdy člověk přestává věřit, že by se ještě mohl spolehnout na svůj rozum a že by mohl být pánem svého osudu. "Krátké" 20. století tak do značné míry představuje popření "dlouhého" 19. století (od francouzské revoluce do roku 1914), jemuž Hobsbawn věnoval již tři stejně koncipované a neobyčejně oblíbené knihy (The Age of Revolution 1789-1848, The Age of Capital 1848-1875, The Age of Empire 1875-1914).
PERIODIZACE
Dějiny 20. století historik dělí na tři velké úseky. V první části, trvající až do poloviny století, se svět nedokázal vymanit z krizí, válek a (kontra)revolucí. Tento vývoj odstartovala I. světová válka, označená "za mašinu, barbarizující svět", a posílila ho velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let. Bolševická revoluce v Rusku vytvořila nový sociálně ekonomický řád: od této chvíle začala historii určovat konfrontace mezi kapitalistickým a komunistickým systémem. Přes všechno nepřátelství se však komunismus i kapitalismus spojily, aby mohly čelit ještě nebezpečnějšímu soupeři - fašismu. Soutěžení mezi kapitalismem a komunismem přispělo také k tomu, že se kapitalismus vzchopil a transformoval do nové podoby. Zejména díky této změně vystřídala dřívější permanentní krizi doba nebývalé prosperity, která se rozšířila i na Východ a zasáhla i třetí svět. Tento rozkvět ukončily v polovině 70. let ekonomické obtíže, spojené s dramatickým vzestupem cen ropy. Kapitalistické hospodářství využilo sice těchto podnětů k nové expanzi, založené na nových technologiích, a nové, neoliberální politice jejím důsledkem však byly i závažné sociální problémy. Země třetího světa reagovaly na tento vývoj rozdílně, některým se podařil obdobný ekonomický vzestup, jiné zůstaly stát na místě nebo se propadly. Ekonomická krize postihla i socialistické státy, oslabované i opovržením, jaké chovalo k vládnoucím vrstvám obyvatelstvo. Zhroucení jednotlivých komunistických režimů znamenalo zánik celého mocenského bloku. Vývoj, určovaný do té doby polaritou dvou táborů, náhle jako by ztratil směr. Nastala doba nejistoty, doba, v níž žijeme.
SOUVISLOSTI
Hobsbawn se snaží uchopit a popsat minulost skutečně všestranně, nejbližší mu ovšem jsou zřejmě ekonomické a sociální dějiny a jejich spojitosti s dějinami myšlení. Hobsbawn dokáže, což je při tak ohromném rozsahu látky důležité, najít typické a zároveň pozoruhodné příklady, vyhledávat souvislosti, shrnout jednotlivé případy stručnou a přiléhavou charakteristikou. Českého čtenáře, zvyklého na historii soustředěnou většinou na osudy národní komunity, musí nadchnout především celosvětový záběr jeho pohledu. Zejména asi budou imponovat jeho znalosti třetího světa - čerpané z pramenů, ale založené i na osobních zkušenostech. Na druhé straně můžeme těžko souhlasit s některými jeho názory týkajícími se vývoje v socialistických zemích, zvláště v SSSR. Pro silně levicově orientovaného Hobsbawna byl prostě Sovětský svaz posledním dědicem osvícenství, obráncem pokroku, ztělesněním snahy o modernizaci a překonání zaostalosti. Proto se mu mohlo zdát, že i "v nejkrutějších dobách byl sovětský systém pro venkovany cestou k úniku z temnoty a nevědomosti do města, světla a pokroku". Je jasné, jak musela na počátku 30. let působit skutečnost, že SSSR nebyl postižen hospodářskou krizí, jak imponovaly výsledky sovětské vědy a techniky na přelomu 50. a 60. let, a především jeho úspěchy v boji s nacistickým Německem. My máme ovšem jiné zkušenosti, třeba o Hobsbawnově tvrzení, že v letech 1945-47 nebyl SSSR agresivní, víme prostě své. Je však sympatické, že Hobsbawn své politické názory ani nemění, ani nezastírá.
KAM SMĚŘUJEME?
Nicméně nejvíce si v celém 20. století Hobsbawn cení tzv. států blahobytu, které po II. světové válce začaly v Evropě spojovat přednosti kapitalistického podnikání s rozsáhlou sociální politikou, založenou především na plné zaměstnanosti, a nebránily se ani plánování, ani masivním zásahům do hospodářství. Takové postupy považuje Hobsbawn za přirozené - volná soutěž už dávno neexistuje. Neoliberálním tendencím je ochoten přiznat dílčí oprávnění, ale celkově považuje jejich hlasatele za dogmatiky, kteří se svými zásadami v praxi stejně mnoho neřídí. A jak hodnotí přítomnost a nejbližší budoucnost? Uvědomuje si význam globalizace a její sociální důsledky, nevadí mu tolik, že význam národního státu se zmenšuje, velice se však obává skutečnosti, že ekonomika se začíná vymykat jakékoli kontrole. To by mohlo mít nedozírné důsledky. Optimismus, uzavírá Hobsbawn svou knihu, není na místě.
Eric Hobsbawn: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914-1991. Překlad Jana Pečírková a Petr Štěpánek. Odborná spolupráce Pavel Zeman. Praha, Argo 1998, 622 stran, náklad 2500 výtisků, cena 398 korun.
