To je samozřejmě paradox. Označením „indie“ bychom měli rozumět hudbu, která se snaží vymezovat vůči střednímu proudu. Zpěvačka by tak zřejmě ráda činila, ale znovu vyprodukovala důležitě se tvářící dílko.
Úvodní skladba Willow nastaví pravidla hry, podle nichž se hraje až do konce. Ztišená komorní nálada – to abychom se postavili proti „uřvanému“ hitparádovému mainstreamu – a jalové spotřební melodie, které ovšem zpěvačka podává, jako by se chtěla podělit o něco zásadního ze svého života.
Zdání však klame, Evermore je hezoučké, uhlazené, přetřené patinou jakési vznešenosti, v jádru ovšem naprosto prázdné a s přibývající stopáží dost otravné. Třpytným aranžmá vyzdobená Gold Rush je učebnicovým příkladem písničky, která na první poslech zaujme, na druhý a další ji začnete nenávidět. Pro její naprostou marnost a zbytečnost.
Záleží na preferencích. Chcete-li, jihněte u Tolerate It, užívejte si No Body, No Crime s hostující dívčí kapelou Haim, ale ctěte názor toho, který má tohle celé za noblesní nudu.
Jediný okamžik tu nezazvoní, nezajiskří. Husí kůže nenaskočí. Hudební ekvivalent rýsování okrajů do právě nafasovaných školních sešitů. V půlce toho už máte dost a nejvíce vás otravuje, že je před vámi ještě další porce stránek, v tomto případě písniček. Happines, Dorothea, Coney Island s hostujícími The National, všechno je to na jedno brdo.
Místo pohádek
Existují desky, které jsou tak strašně hodné a slušné, až byste dali cokoliv za to, aby vás nějak vyprovokovaly, naštvaly, popudily, prostě aby s vámi něco udělaly. To Evermore nedokáže, maximálně ukolébá ke spánku. Natáhnout se na divan po nedělní porci vepřové, knedlíku a zelí a nechat si něco hezkého zdát.
EvermoreTaylor Swift |
Jako děti jsme jako doprovod k slastné poobědové siestě používali televizní pohádky, dnes mohou posloužit písničky Taylor Swiftové.
Čili své místo rozhodně mají a nelze jim ho upírat. Na druhé straně, kdyby nevznikly, svět by o nic zásadního nepřišel.
