Novinka kapely oscilující na pomezí hardrocku, bluesrocku, grunge i psychedelie (tedy kombinace shrnované pod nálepku „deset rock“ dle hudební scény v kalifornském Palm Desert) přichází šest let po vydání vychvalované desky Villains. Tu tehdy kapela přijela představit i k nám a nabídla nám tak svou přívětivější a melodičtější tvář.
Pochmurný aktuální počin se k předchozí desce staví do silného kontrastu. Není divu, Josh Homme si v uplynulých letech prošel těžkými časy. Server Pitchfork glosuje, že se tak v nedávných letech dařilo asi leckomu, ovšem ne každého trable se následně rozmazávaly na stránkách hudebního tisku.
RECENZE: Podprsenka mi nebude. QOTSA dovezli nálož hluku i trochu nadhledu |
Řeč je totiž o komplikovaném rozvodu se zpěvačkou Brody Dalle, soudních přích o jejich tři děti a dále smrti Hommeových blízkých včetně grungeové legendy Marka Lanegana či bubeníka Taylora Hawkinse z Foo Fighters. A aby toho nebylo málo, zpěvák Queens of the Stone Age nedávno uvedl, že v posledních měsících podstoupil léčbu rakoviny.
Tedy dost na to, aby nám kalifornští rockeři nabídli pochmurnou, těžkotonážní desku, patrně nejtvrdší počin od šestnáct let starého alba Era Vulgaris. Leccos naznačil už první singl a jeden z nejlepších počinů na desetistopé kolekci. Píseň Emotion Sickness začíná vrznutím dovíraných dveří a zdánlivě romantickým rozjezdem, kde se Homme rozezpívává a cappella. Pak ale posluchače udeří náraz kytar a nekompromisní sound pro tuto kapelu tolik typický. Emotion Sickness vlastně v kostce nabízí vše, co by se dalo označit za trademark kapely: drsné sloky, zpěvný refrén, překvapivé změny melodie, kontrast mezi těžkým hudebním spodkem a zdánlivě ledabylým zpěvákovým hlasem.
„V ovzduší, které nepoznávám / Nevím, co je pravda, zvlášť, pokud je tvá / Oh, zrada, trhá mne to zevnitř / Jsem jen ustrašený hlupák.“ Jen těžko lze v textech nehledat souvislosti s tím, co lídr, zpěvák a textař kapely během posledních let prožíval a z čehož se patrně v nových písních zpovídá. Úryvek textu patří písni Negative Space, která se i díky chytlavému riffu v refrénu řadí k nejsilnějším momentům nové desky. „Musí být nějaká cesta zpět na zem / Driftuji pryč, jak se svět točí / Nikdy se nevrátíme tam, kde jsme byli / Čelíme zapomnění, slova docházejí.“
I přes jasně deklarovanou pochmurnost ale Queens of the Stone Age nepřinášejí jen nějakou čirou depresi. Dalším poznávacím znamením jejich tvorby je totiž patřičný rockový nadhled. Vedle drsných slov a hudby totiž „Královny doby kamenné“ stíhají na posluchače i přátelsky pomrkávat. Třeba se sdělením, že i ze sebevětší opice uhnané kdesi v kalifornském baru se lze do druhého dne docela dobře vyspat. „Máš silný nervy, pokud se právě tady potloukáš / Jestli jsi fešák, tak si musíš zachovat tvář,“ začíná rytmická Time & Place, která svou atmosférou asi nejvíce připomíná postapokalyptické album ...Like Clockwork, jenž kapele před deseti lety vyneslo tři nominace na ceny Grammy.
In Times New Roman...Queens of the Stone Age |
A nebo možná ještě lépe vydařenou desku Iggyho Popa Post Pop Depression z roku 2016, kterou právě Homme produkoval. Podobná melodická hravost ukrývaná za hardrockové postupy je nyní dále patrná třeba hned v úvodní Obscenery, kde se v polovině písně překvapivě objeví smyčce, aby song vynesly kamsi do výšin, odkud je ovšem zase hned rázně dolů srazí hřmot kytar a úsečný Hommeův zpěv. „Po empatii zbyla jen prázdná díra / V obscénnostech ti bude lépe,“ zní zde sarkasticky.
Deset písní a stopáž lehce přes tři čtvrtě hodiny je nicméně tak akorát. A na koho by těch chmur bylo přeci jen moc, ať si po aktuální Times New Roman pustí předchozí Villains a nebo třeba mnohem starší počin Lullabies to Paralyze.
