Domingo, Carreras, Pavarotti: počtvrté a naposledy?

Svatá trojice operního nebe se uklání. Bravo! burácí publikum. Tak různorodé jako písně, u nichž aplauduje. Kritici se třesou odporem: Tohle že je vážná hudba?! Luciano Pavarotti, Plácido Domingo a José Carreras je teď znovu nutí k zapšklým úšklebkům. A miliony diváků po celé planetě jsou opět u vytržení. Počtvrté zdobí tři nejslavnější tenoristé závěr fotbalového mistrovství světa.

Už před čtyřmi lety se při šampionátu ve Francii odhadovalo, že se "fotbalová " megashow hvězdného tria koná naposledy. Omyl! Pavarotti, Domingo a Carreras se nechali přesvědčit ještě k jednomu přídavku, naplánovanému na letošní 27. červen do desetitisícové haly v japonské Jokohamě.

Nyní však opravdu všechno nasvědčuje k už další koncert z čtyři roky tomu, že za ty y neproběhne. Což o to, pohádkové honoráře mohou být broukem i v hlavách velice zámožných tenoristů, nicméně ani peníze nedokážou zastavit narůstající věk. José Carreras oslavil v prosinci pětapadesáté narozeniny. Na pódiu je vedle obou dalších velikánů nejmladší, jenže bitva s leukémií mu překonaná bitva s leukémií úspěšně p e přece jen ubrala životní sílu. Jedenašedesátiletý Plácido Domingo již také zvolnil z frekvence vyčerpávajících vystoupení. A Luciano Pavarotti? Kdyby měl koncertovat na příštím mistrovství světa v Německu 2006, zpíval by coby sedmdesátiletý. V plné formě? To je nereálná představa.

Z á z r a k   v   h y s t e r i c k é m   s v ě t ě

Avšak nepravděpodobný byl už začátek. Pavarotti, Domingo a Carreras naráz na stejném jevišti? Vyloučeno. Nemyslitelné! A přece se to podařilo. Pavarottiho manažer, Američan maďarského původu Tibor Rudas tenkrát přišel přesvědčit na nápad přesvědčit trojici rivalů ke společnému vystoupení při fotbalovém mistrovství světa v Itálii 1990. V uskutečnění chiméry mu pomohlo i to, že všichni tři pěvci milují fotbal a že se šampionát konal v zemi nejslavnějšího ze slavných, Luciana Pavarottiho.

"Rudasovi se povedl nevídaný kousek. skoro zázrak, když tři tak výrazné osobnosti dokázal v hysterickém světě opery nadchnout pro svou myšlenku," říká i po dvanácti letech s obdivem - uznávaný hudební publicista Jiří Vejvoda "Neznám nervóznější a žárlivější lidi než operní hvězdy. Představte si všechen ten obdiv kolem vás, ale i sžíravou nejistotu, s níž denně vstáváte. Usínáte totiž s krásným hlasem, ale ráno se budíte hrůzou, že už to tam není! Pavarotti, Domingo a Carreras byli vždy na dálku poměřováni. A najednou měli vystoupit vedle sebe. Co kdyby jeden z nich zrovna neměl svůj den a jeho sokové ho před očima celého světa evidentně přezpívali?"

Luciano Pavarotti (66 let)

Na pohled nepřehlédnutelný, na poslech úžasný. Symbol opery posledních desetiletí. Ital s vášní a čímsi nepopsatelně krásným v hlase. Do každého hotelu s sebou tahá vařič a obrovský hrnec na špagety, které si vaří sám, neboť nikdo jiný mu je prý nepřipraví tak chutně. Při koncertech žmoulá bílý kapesník, jímž si otírá orosené čelo. Jak může, tak si sedne, hodně času tráví vleže.

Plácido Domingo (61 let)

Typický Španěl s jiskrou v oku a býčí arénou v hrdle. Prošedivělé vlnité vlasy, výrazná gesta, silný hlas, extrovertní vystupování. Od zpěvu odbíhá k dirigování, uplatňuje manažerské schopnosti, vyzkoušel si pozici ředitele operního divadla ve Washingtonu.

José Carreras (55 let)

Nejmladší a nejsubtilnější z trojice tenoristů. Jemný, vstřícný, přemýšlivý Španěl, který si nepotrpí na projevy okázalých poklon. Dokázal vzdorovat a zvítězit nad leukemií. Vyhrál boj o život, ale znalci tvrdí, že mu zákeřná nemoc přece jen ubrala špetku krásy z jeho kouzelného hlasu.

Představení v římských Caracallových lázních v roce 1990 přihlíželo šest tisíc vyvolených. A stamilióny diváků u televizních obrazovek. Dirigentskou taktovku třímal rodák z indické Bombaje Zubin Mehta. Počínal si výborně, ale mnohem větší práci odvedl už před koncertem. Postavit repertoár a nastudovat ho s tak výjimečnými sólisty nutně předpokládalo velkou dávku taktu a diplomacie. Nikdo z trojice se nesměl cítit ukrácen na důležitosti, všichni si museli být rovni. Jen aby někdo z nich, probůh, nezpíval konkurentův oblíbený majstršryk, aby nevyzobal z koncertního dortu větší počet parádních čísel. Už jsi dostal třešinku, tak nech kolegovi spolknout jahůdku, dojednával Zubin Mehta.

Show z Říma 1990 zapůsobila jako zjevení, unikát, na němž nikdo dopodrobna nepitval dramaturgii večera. Za čtyři roky se však kritici oklepali. Vstřebali ohromení z původního velkolepého nápadu postavit tři supertenorisry vedle sebe a ve svých odsudcích si pěkně smlsli. Při koncertu na vyprodaném šedesátitisícovém stadionu v Los Angeles naskakovala puritánům vážné muziky husí kůže. Operní árie, operetní melodie, lidové i umělé písně solidní hudební hodnoty - to by ještě překousli. Ale pasáž nazvaná Kolem světa, v níž ctihodní bardové nejproslulejších operních scén semleli, co se dalo, byla pro útlocitné žaludky operních fajnšmekrů nadmíru mastným soustem. Nicméně američtí diváci skákali radostí jako pouťové opičky. A u televizorů sedělo půldruhé miliardy lidí!

"Americké vystoupení z roku 1994 bylo střiženo pro tamní publikum, mělo kýčovitou výpravu a nejproblematičtější dramaturgii s hudebními přesahy až do popu," potvrzuje Jiří Vejvoda. Paříž 1998 se mu zamlouvala daleko víc. "Tam už se podávala jiná, vybranější káva pro náročnější evropské obecenstvo. Posluchačům, kteří rozumějí opeře, se dostalo příjemného překvapení." Může srovnávat, vždyť oba televizní přenosy s brilantní zasvěceností moderoval z pražského studia.

R e k o r d   p o d   E i f f e l o v k o u

Koncert tří tenoristů konaný při předchozím fotbalovém mistrovství světa přinesl především očitým svědkům nezapomenutelný zážitek. Pod Eiffelovou věží se do parku na Martových polích naskládal rekordní počet diváků. Sto tisíc? Pcha! Sto padesát? Možná. Dvě stě? Kdo ví... Odhady se různí. Vstupenky se prodávaly jen na omezený počet řad pod pódiem. Sem dorazily v limuzínách celebrity. Komu stačilo místo v povzdálí na trávníku, nezaplatil ani frank. Na tenoristy jste sice z velké dálky sotva dohlédli, pročež i zavalitý Luciano vypadal na jevišti jako bleška, ale obří reproduktory a ještě větší obrazovky velikost prostoru rozkrájely.

A atmosféra v "turistické třídě"? Fantastická. Pařížané, cizinci z Evropy, Afričané, Japonci, všechno jedno. Hledáte místečko? Přisedněte na deku, nějak se stlačíme.

Když Pavarotti v závěru nasadil k oblíbené árii Nessun dorma! z Pucciniho opery Turandot, nikdo nevydržel sedět. Ovace nebraly konce. Posledním přídavkem večera, zpívaným trojhlasně, byla árie vévody z Verdiho Rigoletta Ó jak je marnivé to srdce ženy. Diváci by pěvce určitě nepustili z pódia, kdyby do aplausu nevybuchl monstrózní ohňostroj. Během něj se tenoristé ruku v ruce, takřka v objetí, potichu vypařili.

O t e v ř e l i   d v e ř e   k e k r á s e

Udělala z nich společná představení během fotbalových šampionátů a některá další při jiných příležitostech skutečné přátele? Kamarádská gesta na pódiu, dávání si přednosti a vzájemné přihrávky na pěveckou smeč by tomu nasvědčovaly. Nejsou to však jen vykalkulované teatrální efekty? "Neřekl bych. Všimněte si, jak si každý dává pozor, aby ani náznakem nedal najevo, že se cítí být výraznější hvězdou. Vznik[ vybalancovaný tým, z něhož se line přátelskost, která působí i na diváky," domnívá se Jiří Vejvoda, který měl možnost se všemi třemi tenoristy osobně rozprávět.

Letošní koncert v Jokohamě znamená pro Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga a José Carrerase zřejmě poslední díl "fotbalových" setkání. Jsou ještě schopni předvádět své umění v zářivé kondici? Stále nabízejí stamilionům diváků po celé zeměkouli absolutní operní špičku? Řečeno na rovinu: Zosobňují pořád to nejlepší na světě?

"Stále jsou nejslavnější, dosáhli největšího věhlasu, bezpochyby získali největší jmění," tvrdí znalec oboru Jiří Vejvoda a nadechuje se k větě, která skalním fanouškům zbožňovaného tria zní jako kacířské kázání: "Samozřejmě už ale ve svém věku nejsou nejlepšími tenoristy planety."

Krutá slova? Bezcitné sesazení z trůnu? Spíš poctivá odpověď. Přitom odborník Jiří Vejvoda spolu s širokým spektrem příznivců stárnoucí trojice dobře ví, jak mimořádnou roli už stihli Plácido Domingo, José Carreras a - co si budeme povídat - zejména Luciano Pavarotti sehrát ve prospěch poněkud izolovaného světa vážné hudby. Vyrazili do arén pod širé nebe, ve fracích zpívají pro diváky v džínových košilích, sáhli i po repertoáru, kterého se kamenné operní chrámy štítí. Vydělali miliony, ale stamilionům, ba miliardám lidí, kteří nikdy nevkročili do koncertní síně, otevřeli dveře a poodhalili krásu operního zpěvu.

Přispívají koncerty tří tenoristů k popularizaci opery?
Ivan Kusnjer sólista opery Národního divadla v Praze	Dagmar Pecková operní a koncertní pěvkyně
Ano, fantastická osvěta. Rozhodně prospívají, i když je to mlátička na peníze, velká komerce, které by se dalo leccos vyčíst. Opeře však tyhle koncerty přinášejí fantastickou osvětu, neboť je prostřednictvím televizních přenosů vidí obrovské množství diváků. Zpívají se většinou pecky, na které se čeká, navíc jsou vystoupení po technické stránce dokonale ozvučena. Považuji tudíž za reálné, že přitáhnou některé, zejména mladé lidi do divadelních hledišť. Na opeře třeba ještě nebyli, vůbec se o ni nezajímali, a tohle je může rozhoupat.	Ne, divák by utekl! Neprospívají ani v nejmenším! Slouží pouze I obohacování lidí, kteří se podílejí na jejich i konání. Ostatní řeči jsou jenom alibi omlouvající namaštěné kapsy. Jako člověk působící v oboru přece nemohu vyprávět, že tam na pódiu ti staří pánové zpívají operu! To tedy v žádném případě. Zpívají na mikrofon populární a upravené árie zcela vytržené z děje. Pokud by snad tohle někoho přitáhlo k návštěvě skutečného operního představení, vůbec nepochopí, že se mu nabízí ten samý žánr, a v půlce zklamaně uteče.

Pěvkyně Dagmar Pecková.

Ivan Kusnjer, sólista opery Národního divadla v Praze.

José Carreras.

Luciano Pavarotti.

Plácido Domingo, José Carreras a Luciano Pavarotti.

Rok 1994: slavné trio zkouší na své druhé "fotbalové" vystoupení v Los Angeles.

Plácido Domingo.