Krádež dvou děl z galerie v Oslu, kde rodačka působí, ostatně zachycují hned v úvodu bezpečnostní kamery a následný proces zase provázejí typické ilustrace ze soudní síně, podkreslené nečekaným dialogem. Okradená totiž vyzve obžalovaného, aby jí stál modelem.
A jak se následně rodí jeho portrét, souběžně vzniká překvapivé přátelství. Navíc během času se role vymění, kdy již vyrovnaný muž, „polepšený zločinec“, jak podepisuje své dopisy, dodává sílu ženě, která si stýská: „Chodím na terapie a cítím se pořád hůř a hůř.“
Leckomu norská novinka kin připomene dokument Heleny Třeštíkové René – a zdaleka nejen proto, že by oba hrdinové mohli soutěžit jak v četnosti tetování, tak v ochotě stát se svého druhu filmovou hvězdou. Jenže v zásadním bodu se oba projekty liší.
Zatímco René vykradl režisérce byt navzdory zájmu, který mu předtím věnovala, Nordland se tváří v tvář svému portrétu rozpláče a s mezihrou v nemocnici po těžké nehodě, respektive po trestu, jejž si odpyká v docela útulné věznici, nastoupí dobrovolnou cestu sebenápravy. „Pracuju, studuju, mám přítelkyni a koupil jsem si harleye.“
Zní to až pohádkově – a to je drobný problém jinak podmanivého snímku. Jakkoli se Malířka a zloděj drží faktů, je totiž nasnadě, že některé situace inscenuje po přípravě a že se jejich aktéři třeba podvědomě stylizují.
Asi nejvíce bije aranžovaná realita do očí ve chvíli, kdy se žena dostane na stopu svého odcizeného obrazu a bez toho, že by informovala policii, vydá se do sklepa v domě nebezpečného mafiána, kde plátno skutečně objeví.
Na druhé straně dokument postupně odhaluje traumata obou postav a zjišťuje, že malířka, která kdysi žila s tyranem, je svým založením možná ještě větší hazardérka než zloděj, který jí zprvu nevěří: „Jak můžeš pochopit feťáka, který čtyři dny nespal a má v sobě stovku prášků?“ Koneckonců jistou dětskou nezodpovědnost vytkne Kysilkové i její nynější manžel, jinak oddaný, tichý, málo využitý pozorovatel událostí v pozadí.
Ke cti lze režisérovi přičíst, že motiv umění coby prostředku sblížení, sdílení a očisty nijak násilně nevnucuje a že zachovává vypravěčskou čistotu bez průvodních komentářů.
Že se Malířka a zloděj dostali až na festival Sundance, je vlastně také doporučení projektu, jenž se z původní reportáže o jedné loupeži rozrostl v bezmála hraný příběh o zrodu pouta mezi dvěma bytostmi.
