Záběr z krátkého filmu Připravte se
Nejvyššího hodnocení se v kategorii filmů v letošním roce dostalo třem počinům. Prvním z nich je krátký snímek režiséra Jonatana Etzlera Připravte se, který byl k vidění v rámci karlovarské filmové přehlídky. „Nenápadný skvost 54. karlovarského festivalu se skrývá v programové sekci První podání, představující desítku filmařských talentů. Trvá jenom půlhodinku, jmenuje se Připravte se, a švédský režisér Jonatan Etzler za něj získal zlatého studentského Oscara,“ začínala koncem června svou recenzi Mirka Spáčilová.
„Snímek Připravte se nejen svou chytrou nepředvídatelností přináší zážitek, jaký bude těžko hledat konkurenci i mezi ‚dospělými‘ snímky. Navíc poskytuje ukázkové srovnání - má totiž podobné východisko jako česká Hra (jiný snímek téže sekce - pozn. red.), ale dojde úplně jinam; překvapivě a přitom trefně,“ píše kritička.
Toy Story 4: Příběh hraček (80 %)
Jediným plnohodnotným celovečerním filmem, který si letos taktéž zasloužil tak vysoké hodnocení, bylo pouze pokračování legendární Toy Story. „První Toy Story: Příběh hraček znamenal v roce 1995 průlomový zázrak. Ale za ještě větší zázrak lze považovat fakt, že Toy Story 4: Příběh hraček přináší po bezmála čtvrtstoletí stejné, ne-li větší potěšení. Která jiná série to dokáže?“ ptá se v úvodu recenze Mirka Spáčilová.
„Pochopitelně i Toy Story 4 v prvním plánu především zachraňuje ztracence všeho druhu, děti i hračky. Současně však naplňuje blaženou rozkoší z nekonečné fantazie filmové animace, takže se celé kino od začátku do konce mimoděk usmívá, a nadto zaměstná mozek,“ chválí naše kritička.
„Pod rouškou vtipné pohádky Toy Story 4: Příběh hraček, potažmo celá série vypovídá o zákonitém běhu času. Jistěže s trochou melancholie, ale příjemné, neútočné a neufňukané, takže za stopu vlastních slz po závěrečné scéně se nemusí nikdo stydět,“ uzavírá.
Osmdesátku si jinak od naší kritičky vysloužily pouze dva televizní seriály (Zkáza Dejvického divadla a Rapl II) a další krátkometrážní počin. Tím je absolventský snímek slovenského režiséra Martina Smatany Pouštět draka, který se letos probojoval na největší festival animovaných filmů v Annecy.
„Je z celé české kolekce přijaté do Annecy nejčistší a přitom vypravěčsky nejobtížnější, protože o smrti promlouvá k dětem. Do potemnělých světů svých kolegyň vnáší Smatana prosluněný jas, provázející návštěvy malého kluka u dědečka, kde spolu vysoko nad městem pouštějí draka,“ přibližuje Spáčilová v recenzi.
„Naštěstí ze směsi stesku a fantazie se dá vykouzlit setkání v nadoblačných výšinách: prosté, krásné, léčivé a nesentimentální. Ne náhodou snímek Pouštět draka uvedlo už Berlinale a patří mu i trofej ze Stuttgartu,“ dodává.
„Souboj dvou žen o přízeň té třetí, britské královny Anny Stuartovny, která jako poslední svého rodu vládla v letech 1665 až 1714, natočil řecký režisér Yorgos Lanthimos na pomezí faktů a fikce,“ zahajuje recenzi dalšího úspěšného snímku Mirka Spáčilová. „Stárnoucí Annu, kterou představuje Olivia Colmanová, vskutku trápila dna, opravdu se všechny její děti narodily mrtvé nebo zemřely následně, což si ve snímku vynahrazuje bizarně chorobnou příchylností k hejnu králíků,“ popisuje kritička.
„Dojem ruší pouze režisérův sklon k manýrismu, který místy naráží na důslednou věcnost vyprávění, jindy by zase divák v originálních zákoutích parlamentní monarchie s ‚loajální opozicí’ rád pobyl déle než v ložnicích.
Nicméně k dávce chytré černé zábavy získá i bonus dostupný pouze dobrým filmům: probudí v něm zájem o to, jak tomu bylo za Anniny vlády doopravdy,“ píše Spáčilová.
Z českých filmů zaujal především druhý režijní počin Jiřího Mádla. „Jednou může výhru zařídit vzácná souhra šťastných náhod, ale příště už nastává hodina pravdy. U Jiřího Mádla mluví v jeho prospěch, i druhý autorský a režijní pokus uznávaného herce Na střeše navazuje na nejlepší tradice českých tragikomedií s univerzálním dosahem,“ chválí Mirka Spáčilová v narážce na jeho vydařenou prvotinu Pojedeme k moři.
„Přitom k velké radosti stačí zdánlivě tak málo. V podstatě dva lidské protipóly sdílející komorní mikrosvět bytu a okolí jednoho pražského činžáku s plochou střechou, za jejíž vyhlídková panoramata musí kameraman Martin Žiaran denně děkovat nebesům,“ píše dále v únorové recenzi. „Navíc Mádl nezná uspěchanou nedočkavost mnohých příslušníků mladé generace. První verzi scénáře Na střeše dopsal už před osmi lety. Těsně před startem natáčení na podzim 2017 musel celý projekt zastavit kvůli tragické smrti Jana Třísky, který měl hrát hlavní roli. Pak se připravoval na riziko, že s novým obsazením se může původní charakter příběhu změnit. A tenhle risk vyšel,“ píše dále a chválí sázku na Aloise Švehlíka.
Pětasedmdesáti procent se dále dočkaly letošní animované snímky Ovečka Shaun ve filmu: Farmageddon a Fanny a pes, velkofilmy Tenkrát v Hollywoodu a Joker, dokumenty Forman vs Forman, Dobrá smrt a Free Solo a krátkometrážní Dcera.
Na opačném konci hodnotícího spektra se to bohužel hemží jen českými počiny, převážně komediemi. Mezi tím nejhorším, co letošní rok přinesl, z toho relativně nejlépe vyšla komedie Úhoři mají nabito. „Není v českém filmu větší lítosti než nad projektem se slibnými jmény i začátkem, který se pak postupně rozpadá před očima. Jako černá krimikomedie Úhoři mají nabito,“ shrnuje letošní novinku Mirka Spáčilová.
„Nejen vypravěčsky je snímek křiklavě neuspořádaný. Co chvíli mění jak svůj žánr od psychodramatu k laciné moralitě, přičemž z komedie zbude nejméně, tak etické postoje, které absolvují tolik veletočů, až divák viní sám sebe, jestli náhodou něco důležitého nepřehlédl,“ zamýšlí se filmová publicistka.
„Možná film Úhoři mají nabito pomýšlel na podobnou stylizaci, jakou Guy Ritchie vtiskl svým raným krimikomediím Sbal prachy a vypadni či Podfu(c)k, jenže na rozdíl od nich nedovedl svým hrdinům získat sympatie,“ píše se dále o filmu s Oldřichem Kaiserem a bratry Hádkovými.
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvNezaujal ani dokument Máme na víc, který mapoval cestu Michala Horáčka prezidentskou kampaní. „Dějiny si pamatují jen vítěze. Koho zajímá poražený, nadto rok poté, co Michal Horáček v prezidentských volbách neprošel ani do finále? Nicméně film o jeho kampani Máme na víc nese tolik chyb, že se v kině prostě nedá přehlédnout,“ komentuje snímek recenze.
Její autorka nachází hned šest chyb, jichž se při vzniku snímku režisér Robin Kvapil nevyvaroval: střet zájmů, sebestřednost, opakování, nadšenectví a loajalita. „Jediné, ač bezděčné kouzlo nudného filmu: sám je založen na fascinaci Zemanem, čili nakonec také vlastně vypráví o vítězi,“ uzavírá kritička.
Ještě hůře si vedlo pokračování komedie Špindl. „Domácí romantické komedie mají jednu obdivuhodnou schopnost. Kdykoli se zdá, že hůř už být nemůže, dokážou pravý opak. Jako předvánoční novinka kin, Špindl 2,“ shrnuje naše kritička jeden z mnoha nepovedených českých příspěvků do letošních kin.
„Samozřejmě za pokračováním nelze hledat nový nápad, neřkuli cosi jako tvůrčí touhu. Předloňský Špindl zlákal tři sta tisíc diváků, ‚dvojka‘ to prostě zkusí zas. Zůstal také scenárista, pouze režii převzal debutant Radek Balaš a kameraman prvního dílu si přibral post střihače i producenta. Nikomu zjevně nevadí, že záběry mají občas ‚říznuté’ hlavy a logicky ani střihově místy nenavazují; hlavně že účinkují jediné čisté, totiž letecké obrázky sjezdovek jako z reklamy,“ píše se v nelichotivé recenzi.
„Právě a pouze o to jde, Špindl 2 není film, nýbrž okatá propagační kampaň na ‚český Aspen’, jak se zimnímu středisku přezdívá mezi smetánkou, včetně ukázek veškerých sportů, vleků, bazénů, hotelů, barů, jakož i modelek a značkového zboží,“ nešetří snímek Mirka Spáčilová.
„Právě zemřela naděje, že po křiklavě neumělé prvotině Sezn@mka už nemohou tíž tvůrci dostat šanci. Jejich novinka Román pro pokročilé přiblížila českou romantickou komedii zas o krok blíže k filmařskému peklu,“ začíná recenze další z mnoha nepovedených českých komedií.
„Kdyby Sezn@mka před třemi lety stvořila hit, ještě by se dalo chápat účelové pokračování. Jenže 114 tisíc diváků a patnáct milionů na tržbách není zrovna argument; možná i proto si druhý režijní a scenáristický pokus Zity Marinovové zvolil název odkazující spíše k Románu pro ženy, ač s ním má společného pouze herce Marka Vašuta v hlavní roli. Jinak jde vyloženě o Sezn@mku 2,“ zamýšlí se Spáčilová.
A pokračuje otázkou „Co vlastně postavy kromě jednoho krkolomného nedorozumění po celých pětadevadesát minut dělají?“ „Prodávají sponzorské výrobky, střídají letoviska a bary, popíjejí sekt, pořizují si šperky nebo obleky. Agresivní product placement se u Sezn@mky ještě dal omluvit debutantskou nejistotou, jak s ním zacházet, ovšem v Románu pro pokročilé už je na hraně arogance,“ odpovídá si vzápětí.
Tím úplně nejhorším, co letos naše kina nabídla, byla podle Mirky Spáčilové komedie Jak se moří revizoři. Rok natočení má sice už 2018, „jenže největší český filmový průšvih loňska se prodral i do jednoho novoročního kina, takže končí milosrdné mlčení s nadějí, že sám zajde na úbytě,“ popisuje kritička.
„Ovšem oč úmornější je to podívaná, o to odolnější výdrž vykazuje. Jako by dobrovolníkům, kteří na vznik nabubřelého nic v internetové sbírce přispěli, chtěla dokázat, že investovali správně. Přitom stejně dobře mohli své peníze spálit,“ píše dále.
„Zaprvé nejde o komedii, natož zábavnou, nýbrž o rodinné melodrama krize středního věku, dokonale dokládající, jak se na téma Americké krásy dá vyrobit česká hrůza. Zadruhé nezná filmový jazyk, celou podstatu zpackané existence „jsem stárnoucí vůl“ odvypráví revizor hromadné dopravy v monologu, případně v dialogu s bratrem. Pasivní, sebelítostivý, bezcílně bloumající, totálně nezajímavý hrdina. A není sám, kdo vzdychá při pohledu do zrcadla, film Jak se moří revizoři by mohl dostat cenu za nejvyšší výskyt bezdůvodné utrápenosti v historii kinematografie,“ pokračuje dále ve své recenzi.
