RECENZE: Jak málo stačí k velké radosti, předvádí Jiří Mádl Na střeše

Jednou může výhru zařídit vzácná souhra šťastných náhod, ale příště už nastává hodina pravdy. U Jiřího Mádla mluví v jeho prospěch, i druhý autorský a režijní pokus uznávaného herce Na střeše navazuje na nejlepší tradice českých tragikomedií s univerzálním dosahem.

Přitom k velké radosti stačí zdánlivě tak málo. V podstatě dva lidské protipóly sdílející komorní mikrosvět bytu a okolí jednoho pražského činžáku s plochou střechou, za jejíž vyhlídková panoramata musí kameraman Martin Žiaran denně děkovat nebesům.

A pak samozřejmě filmař, který podobně jako u dětsky hravé prvotiny Pojedeme k moři má také o zralejším, ale neméně ryzím příběhu naprosto jasno. Mádl ví přesně, co a proč točí, k jakému pocitu chce diváka dovést i že to musí udělat bez okatého nátlaku, na nejtěžší spirále od smíchu k slzám a zpět.

Navíc Mádl, třebaže Kristovy roky oslaví teprve letos na podzim, nezná uspěchanou nedočkavost mnohých příslušníků mladé generace. První verzi scénáře Na střeše dopsal už před osmi lety. Těsně před startem natáčení na podzim 2017 musel celý projekt zastavit kvůli tragické smrti Jana Třísky, který měl hrát hlavní roli. Pak se připravoval na riziko, že s novým obsazením se může původní charakter příběhu změnit. A tenhle risk vyšel.

Alois Švehlík v roli osamělého profesora ve výslužbě, majitele domu zatrpklého vůči všem a všemu od polistopadového režimu po neodbytného správce v podání Adriana Jastrabana, totiž v souladu s typem filmu předvádí maximální výkon pomocí minimálních prostředků.

Ještě než jeho hrdina poskytne dočasné útočiště mladému Vietnamci ukrytému na střeše, kterého ztvárnil příjemně autentický Duy Anh Tran, postaví režisér starého pána k mušli – a zvuk bolestně přerývaného pramínku pak konfrontuje s bezstarostným proudem zdravé úlevy jeho nájemníka. I taková maličkost dokresluje zeď mezi dvěma muži, kteří se učí dělit o společný prostor, protože – ač to oba neradi přiznávají – navzájem se potřebují.

Jak vidno, základnu díla Na střeše tvoří modelová situace, v mnohém navíc podobná filmu Gran Torino, v němž Clint Eastwood coby nevrlý válečný veterán nesnášející imigranty též hledal cestu k asijskému výrostkovi.

Nicméně příbuzných variací mezigeneračního vztahu dvou mužů od Kida po Kolju by se našlo daleko více, rozhoduje, jak nově se s věčnou látkou pracuje.

A Mádl má vlastní cestu. Mladičký ilegál na zoufalém útěku je v cizím městě vlastně stejně ztracený jako sarkastický stařík v moderním světě, jemuž přestává rozumět. V jedné z úvodních scén ožije, když dostane pozvánku na oslavy gymnázia, kde učíval; zase si připadá užitečný, chystá si pečlivě projev i oblek, probije se hlukem studentského bigbítu – a vzápětí se pro svou komunistickou minulost stane znovu vyděděncem.

Jako by se Švehlík doslova před očima rozsvítil a vyhasl. Beze slov i bez dovětků, Mádl totiž coby pravý filmař nedohrává situace takříkajíc do mrtě.
Totéž platí pro první, vyhrocené setkání ústřední dvojice mezi nebem a zemí. Výzva „Slez z toho rantlu, nebo skočím taky!“ nespadá asi do výbavy profesionálních vyjednavačů s potenciálními sebevrahy, ale v dané situaci má lidsky samozřejmé i dramaticky účinné oprávnění; zase bez vysvětlivek.

Kouzlo úsměvně něžné souhry pramení z faktu, že zpočátku spíše než dialog vede nesourodý pár souběžné monology; nejen kvůli jazykové bariéře, již Švehlík jízlivě glosuje: „To si pokecáme!“ Na chlapcovy problémy reaguje bručoun typickou tirádou zdejší občanské nostalgie: „To je bordel v týhle zemi, falšujete tenisky, neplatíte daně.“

Ne že by snad probůh měl něco proti cizincům – ale pro jistotu si kontroluje, jestli mu nemizí peníze. Zkrátka jsou to drobné střípky, čiré a výmluvné, z nichž se rodí křehká stavba vzájemné důvěry, aniž by použil jediný záběr navíc.

Divácky nejvstřícnější, protože nejvtipnější je střední část, kdy tandem přes výuku češtiny, nákupy, vaření a šachy dospěje k experimentálním námluvám. Jejich motivaci ani pointu sice nelze prozradit, ale je to nápad hodný dvou kluků, kteří si svůj potrhlý plán nadšeně vychutnávají od noční bojovky až po nákup vybavení „prosím jeden počítač a dva Facebooky“.

Na střeše

75 %

Česko, 2019, 97 min

Režie: Jiří Mádl

Scénář: Jiří Mádl

Hrají: Alois Švehlík, Duy Anh Tran, Mária Bartalos, Vojtěch Dyk, Adrian Jastraban, David Švehlík, Radek Zima, Miroslav Táborský, Martin Sitta

Streamovací služby: Netflix, Max (CZ zvuk)

Kinobox: 70 %

IMDb: 6.9

I když jejich pouto naruší temný stín zločinu, ze kterého Švehlík vytěží rozkošný výlet s policisty, znovu se vracejí k rafinované hře s půvabnou sousedkou a jejím zrádným nápadníkem, v níž si profesor se sladkou škodolibostí dopřává úlohu našeptavače Jaga. Sledovat Švehlíka, ať zbrojí na rande s vínem a tranzistorovým rádiem, či drze tyčí prostředníček, je zkrátka požitek.

Nenásilně pozitivní příběh vrcholí dvojitým zvratem s politickou korektností bez plakátu a rodinným prvkem, kdy David Švehlík oplatí otci jeho hostování ve svých sólistických Úsměvech smutných mužů. Pravda, tady už se sdělení poněkud rozmělní a prostřihy z dětství působí nadbytečně, nicméně poselství snímku Na střeše zůstává funkční: i rodinu si člověk může vybrat.

A co se týče Aloise Švehlíka, těžko si lze představit, že by za rok chyběl mezi adepty na České lvy.