RECENZE: Nuda byl Formanův největší strašák, jeho portrétu však nehrozí

Dokument Forman vs. Forman, který má v sobotu v ČT televizní premiéru, zosobňuje svým způsobem malý zázrak. Nepoví totiž o Miloši Formanovi takřka nic nového, přesto si diváka naprosto podmaní.

Helena Třeštíková a Jakub Hejna pracovali výhradně s archivy včetně zahraničních, jejichž práva se vykoupila pouze pro televizi či festivaly. Ale byť by střihový portrét Forman vs. Forman s přehledem unesl i plátna kin, jeho síla působí bez ohledu na rozměr obrazovky. Tkví v osobnostech před kamerou i za ní, které sdílejí společnou nechuť vůči velkým slovům.

Z Formana napříč věkem charizma vyloženě sálá, nicméně násobí je právě zjevný fakt, jak se brání sentimentu, patosu, frázím. „Děsím se sebeanalýzy, abych se nestal sebestředným,“ vysvětluje. Na jiném místě zase zdůrazňuje, že „film nikdy nepoučuje“, a snad nejčastěji jako svého strašáka zmiňuje nudu. Na ni byl Forman opravdu alergický a citlivý, poznal ji dřív než kanárek v dolech únik plynu.

Z dokumentu čiší i jiný režisérův typický rys: vyhýbal se abstraktním umělovědným rozkladům. O Československé nové vlně tvrdí, že její inspirací byla prostě „nesmírná pitomost tehdejších filmů“ a že slavnou generaci spojil „společný nepřítel, což je silnější než programový umělecký manifest“.

Dokonce přiznává, že „hra na schovávanou nás bavila“ a že se mu zkušenost s obhajováním projektů před komunistickými cenzory hodila, když později ve Státech musel o svém pojetí přesvědčovat producenty. Proč dával přednost komerčnímu tlaku před ideologickým? „Raději být vydán na milost divákovi než idiotovi.“

S podobnou věcností sleduje film Formanovo soukromí. Válku, kdy po otci odvedlo gestapo i jeho matku: „Dalších pětatřicet let jsem putoval s kufrem po příbuzných a internátech.“ Studium filmu poté, co ho na divadelní fakultu nevzali, protože, jak názorně předvádí, po zadání komise „ztvárněte herecky boj za světový mír“ svedl jenom pět minut nevěřícně zírat. Vztah s matkou jeho prvních dvojčat, z nichž Petrův hlas filmem provází.

Objev představují zahraniční záznamy: rozhovor s mladým tvůrcem Lásek jedné plavovlásky, reportáž z natáčení Hoří, má panenko i záběry z festivalu v Cannes, po němž přišla ruská okupace a Formanův odjezd do Států. „Zjistil jsem, že hippies jsou strašně nudní, jen se válejí na karimatkách, kouří a somrují. Pravé drama zažívají jejich rodiče,“ shrnul východisko své zámořské prvotiny Taking Off.

Forman vs Forman

75 %

Režie Helena Třeštíková a Jakub Hejna

Kinobox: 77 %

IMDb: 7.3

Po jejím neúspěchu mapuje přežívání v hotelu Chelsea, kde spal třiadvacet hodin denně, sledoval v televizi hořící krb a propadal sebelítosti, i následný triumf s Přeletem nad kukaččím hnízdem. Ragtime s Miroslavem Ondříčkem po boku; Amadeus s fotografiemi StB; premiéra Valmonta 17. listopadu 1989; Václav Havel ve Státech; každá kapitola je stručná, trefná, glosovaná s nadhledem. Tak jako domácký výjev s druhými dvojčaty, jimž dovolí pustit si Posledního samuraje: „I když mě teda moc nebavil.“

Poslední Formanova díla se sice zmíní už jen v titulcích, ale pro vystižení mimořádného tvůrce jsou daleko podstatnější jeho slova, která by si měl každý umělec vtloukat do hlavy. „Nepotřebuji happy end, ale katarzi, nemusím smysl života najít, ale věřit, že existuje.“