Nemusím hned všechno lámat na dvě půlky chleba, říká Mefisto Mikluš

Dnešní doba nás neustále nutí mít vyhraněný názor a stavět se na jednu stranu, přemýšlí v rozhovoru pro iDNES.cz Robert Mikluš před premiérou očekávané novinky Mefisto. V titulní roli divadelní adaptace románu Klause Manna se ve Státní opeře poprvé objeví ve čtvrtek večer.

Mefistem, tedy „románem jedné kariéry“, jak bývá stěžejní dílo Klause Manna nazýváno, vstoupí už ve čtvrtek večer Činohra Národního divadla na jeviště Státní opery. Po šestatřiceti letech. V dramatizaci a režii Mariána Amslera se zde v ústřední roli německého meziválečného herce Hendrika Höfgena představí Robert Mikluš.

Novinka se hraje ve Státní opeře, kam se činohra vrací po dlouhé době. Jak se zde zkoušelo?
Dobře. Trochu jsme se obávali, že když vlezete do baráku, kde nejste zvyklý hrát a kde není zázemí zvyklé na váš soubor, tak to nebude ono. Všichni se k nám ale chovali velmi hezky, spolupráce byla příjemná.

Činohra opět ve Státní opeře

Dosud poslední činoherní premiérou v budově Státní opery byla inscenace Hamleta s Františkem Němcem v hlavní roli. Premiéru zde měla 13. dubna 1982 a hrála se až do 13. prosince 1988. Premiéra Mefista tedy přichází téměř přesně po 42 letech od té poslední. S nápadem opět využít tuto budovu pro činoherní kusy přišlo současné umělecké vedení Činohry ND, tedy duo SKUTR.

Jak je to pro vás vlastně důležité? Dlouhé roky jste působil v komorním Provázku, na druhou stranu z jiných budov Národního divadla asi už budete na velkou scénu zvyklý…
Je to samozřejmě změna, protože akustika je vždycky jiná. Člověk se musí naučit tomu prostoru naslouchat a taktéž aby on sám byl v tom prostoru slyšet.

V Mefistovi ztvárňujete ústřední roli Hendrika Höfgena. Je to vaše dosavadní největší role na první scéně?
Je to titulní role. A co se stráveného času týče, řekl bych, že asi ano.

Můžete svou postavu přiblížit?
Mefisto vypráví o herci, který se snaží dělat svoji práci. Má pro ni závrať a slabost, naplňuje ho. Dělá pro ni prostě všechno na světě. A je zároveň velmi ctižádostivý. Doba a politické okolnosti se ale okolo něj za pochodu velmi rychle mění. Hendrik tomu zpočátku nepřikládá důležitost, ovšem časem mu politická situace začne bránit v realizaci. Učiní tedy zásadní rozhodnutí a má pocit, že se stal odbojářem. Že se náhle ocitl uvnitř tábora nepřítele a odtud podrývá jeho moc. Ovšem časem, aniž by si toho byl sám vědom, překročí hranici, odkud není návratu. Jeho angažovanost začne ubližovat blízkým a přátelům a on ten svůj vnitřní rozpor už prostě víc neunese.

Co vás na Hendriku Höfgenovi zaujalo?
Často to vypadá, že jedná pravdivě, nebo jak si myslí, že má jednat. Ovšem vzhledem k tomu, že je herec, lidé jej obviňují z přetvářky. Ani my často nevíme, zda je jeho jednání pravda nebo není. A v těchto momentech se odehrává zajímavý balanc mojí postavy.

Stalo se vám osobně, že vás někdo jako herce obvinil z přetvářky?
Když jsem chodil se svojí první dívkou, tak se jí jednou její kamarádka zeptala: „Hele, ten tvůj přítel je herec, nebojíš se, že to na tebe všechno jenom hraje?“ To jsem byl hodně překvapený. Mám totiž dojem, že my herci si to nějakým způsobem odbudeme na jevišti. Prostě se vybijeme a v osobním životě nás pak podobné hry spíš unavují.

Román Klause Manna v podstatě předznamenává nástup nacismu. Jak to inscenace akcentuje?
Určitě, celý román je o plíživém nástupu nacismu. Od začátku v hamburském uměleckém divadle, přes které náš hrdina postupuje do berlínské státní činohry. Jak se mění jeho kariéra, tak se mění i doba. A i v té dnešní je každý z nás neustále vystaven nějakým svodům.

Jak to myslíte?
Nevím, jestli jste to zaznamenal, ale myslím tím tendence, kdy nás dnešek neustále nutí mít na vše nějaký vyhraněný názor, muset se postavit buď na jednu, nebo na druhou stranu… Nutnost se neustále polarizovat. To je šílené. Já přece nemusím mít na všechno názor a nemusím hned všechno lámat na dvě půlky chleba.

V Mefistovi se vracíte do meziválečného období. V Rokoku zase hrajete o zrádném parašutistovi Čurdovi a známý jste i z televize z dobového seriálu Zlatá labuť. Je vám tedy první polovina 20. století nějak souzená?
Nevím, ale asi je mi blízká. Nějakou svojí barevností, expresionismem, a vůbec všemi uměleckými styly, které v té době vznikaly. Byly velmi odvážné a ostré v barevnosti.

Sám jste dříve zmiňoval, že za vzory máte Oldřicha Nového či Rudolfa Hrušínského zamlada. Co by si dnešní doba měla vzít z první republiky právě za vzor?
Líbí se mi elegance, nonšalance a nadhled tehdejších lidí. Třeba v jejich slovním jednání a myšlení. To je mi blízké. Ovšem s tím Oldřichem Novým to spíš svědčí o moci médií: Někdy v nějakém rozhovoru řeknete, že když si oblečete šaty ze 30. či 40. let, tak si na place připadáte jako Oldřich Nový, a oni pak napíší: „Jsem reinkarnace Oldřicha Nového.“ A vy si následně připadáte jako naprostý idiot (smích), protože to zní strašně povýšeně. Člověk musí být někdy opatrný v tom, co říká. Je to dvousečná zbraň.

Jste dost aktivní na sociálních sítích, třeba na Instagram dáváte poetické medailonky svých kolegů. Kde k tomu berete inspiraci?
Uvažoval jsem, jaký – to je dnes velmi moderní slovo – content, tedy obsah, může člověk na sociální sítě dávat. A právě toto mi dávalo smysl. Že to někoho potěší nebo mu to udělá hezký den. Je to lepší, než si tam neustále na něco stěžovat, používat to jako chlubítko anebo se stát reklamním bannerem.

Takže propagujete své kolegy.
Třeba. Nebo lidi, kteří mi dělají radost.

A kde berete inspiraci? Píšete to takovým poetickým stylem.
Každý v sobě máme kus básníka.

Tak když jsme u těch básníků: Ještě letos se na Nové scéně objevíte v inscenaci o Ivanu Wernischovi. Do té jste se prý tak trochu „vetřel“. Projevila se nějak povaha Hendrika Höfgena?
To ne, tady nejde o kariéru, ale spíš o ambici zabývat se touto látkou a Ivanem Wernischem, kterého mám rád. Je pro mne prostě zajímavé zaobírat se jeho dílem a zpracovávat jej na jevišti. A taktéž jde o setkání s panem režisérem Nebeským, které je vždy zvláštní a inspirativní.

Mefisto ve Státní opeře

Novinka Činohry Národního divadla má ve Státní opeře premiéry ve čtvrtek 18. a v pátek 19. dubna. V dramatizaci a režii Mariána Amslera se vedle Roberta Mikluše představí Pavlína Štorková, Pavla Beretová, Alžbeta Ferencová, Zuzana Stivínová, Filip Kaňkovský, Radúz Mácha, Marek Daniel, Lucie Polišenská, Ondřej Pavelka, Jan Bidlas, Miloslav Mejzlík, Martina Preissová, Jindřiška Dudziaková a Zdeněk Piškula. Dramaturgyní novinky je Jana Slouková, hudbu nachystal Ivan Acher, kostýmy Marija Havran, scénu Juraj Kuchárek. První reprízu chystají na 27. dubna.